V mládí si ho vyhlédl Pelta, zradilo ho ale zdraví i alkohol. Teď hraje v divizi a současný trend se mu nelíbí: Běžci před fotbalisty? Ne!

Bylo to ve Slovácku, kde nakopl svou kariéru. Jak by také ne, přímo z Uherského Hradiště pochází. Už od žáků vynikal, jeho talent byl na hřišti nepřehlédnutelný. „Talent jsem byl, ale teď zpětně připouštím, že mi to možná i uškodilo. Kdybych to neslýchal na každém rohu, tak bych na sobě možná víc makal a nespoléhal se jen na ten talent,“ přiznává.

Na Slovácku v té době rostlo hodně ligových fotbalistů, jejich dorostenecký ročník 1993 byl velmi silný, Kovář do něj patřil například s Michalem Trávníkem. Na podzim 2011 vstřelil mladý útočník v 18 zápasech 17 branek a v zimě zamířil do přípravy s prvním týmem.

„Byla to odměna za povedenou sezonu. Určitě jsem za to byl rád, ale zároveň přišla na řadu i nervozita. Přeci jenom, přesunout se z kabiny osmnáctiletých kluků do kabiny áčka? Seděl jsem v rohu, mlčel a byl jsem rád, že tam můžu být. Užíval jsem si to,“ vzpomíná na období, kdy na Slovácku vládly persony jako Libor Došek nebo Jan Trousil.

Nejen příprava, ale nakonec i liga. Na jaře se v dobře fungujícím týmu, který nakonec skončil sedmý, zabydlel a v letní přípravě si vybojoval plné místo v áčku. Ročník Slovácko začalo prohrami a namále mělo i ve čtvrtém kole na Dukle. „Poločas byl 2:0 pro domácí. Naskočil jsem na druhý a dal gól. Nakonec to dopadlo 2:2,“ vzpomíná na první ligovou branku. „Cítil jsem se jak v jiném světě. Novináři, dopingová kontrola. Na tohle jsem nebyl zvyklý.“

Nebyl zvyklý ani na zájem, který kolem něj byl. „O tohle se staral agent, pan Paska,“ odvětil ale Kovář, který prozradil i zahraniční zájem: „Byla i nějaká nabídka z Nizozemska, ale to se prý smetlo ze stolu.“

Ještě v létě 2012 se však domluvil přestup do Jablonce, a to za velké peníze. „Po čtyřech letech se jedná o první transfer hráče vychovaného akademií 1. FC Slovácko a zároveň nejvyšší od doby Michala Kadlece," stálo tehdy v prohlášení Slovácka, kam byl ještě na celou sezonu poslán na hostování.

Na podzim dal gól Slavii, přidal i pár asistencí a rázem byl poprask na světě. Na Slovácku se objevil nový talent, který zaujal ligu. Deník Sport ho ve své anketě zařadil na čtvrté místo mezi českými talenty, Kovář se tak umístil nad Tomášem Holešem, Petrem Ševčíkem nebo Lukášem Julišem. V anketě Fotbalista roku se zase v kategorii Talent roku umístil na sedmém místě.

Na jaře však přišel útlum. Herní i statistický. „Slovácko mě nechtělo rozehrávat Jablonci. Vědělo se, že přestoupím, v té době bylo zachráněné, takže stavělo na svých hráčích. Ale nemám to nikomu za zlé,“ říká.

V létě tak přišel přesun do Jablonce, všechny strany měly velká očekávání. Jenže…

„Snad na druhém nebo třetím tréninku jsem si podvrtl kotník. Jel jsem na magnet do Prahy a tam mi doktor zjistil, že nemám vazy v kotníku kvůli častým zraněním. Takže následovala plastika a dlouhá rehabilitace,“ vzpomíná.

Právě tohle by se dalo označit jako zlomový moment v kariéře. V Jablonci byl rázem bez fotbalu, bez rodiny a bez kamarádů, to vše stále ještě v devatenácti letech. Dolehlo to na něj a s odstupem času střízlivě vzpomíná, že se dělo spousta špatného.

Foto: SFK Elko Holešov

„Kluk z malého města se najednou stěhuje sám na druhý konec republiky, kde nikoho nezná. Ráno trénink a co pak? Nechci urazit žádného Jablonečáka, ale Jablonec mi proste nesedl jako město. Byl jsem zvyklý na Hradiště a tohle byl přesný opak. Nikde nic. Nebylo tam co dělat,“ říká.

A v upřímném vyprávění pokračuje: „Nebylo to přímo tak, že bych každý den vysedával po hospodách, to by ani nešlo skloubit s tréninkem, to bych po týdnu letěl. Ale taky nebudu tvrdit, že jsem si pivo nedal. A taky nebudu tvrdit, že jsem ležel v deset večer v posteli. Bylo to zabíjení volného času a jak jsem byl mladý, nenapadlo mě nic lepšího. Pan Pelta má dohled nad celým městem a ví, kde se jeho hráči nacházejí ve volném čase. A já se nacházel v nesprávný čas na nesprávných místech.“

Co na to klub? „Klub tohle řešil jednou, a to tím způsobem, že jsem dostal pokutu jednoho měsíčního platu, což nebyla úplně zanedbatelná částka. Pak už jsem se nějak uklidnil, ale to bylo pozdě.“

Aby toho nebylo málo, zranění se mu v ročníku 2013/14 vracela a skoro nehrál. Dohromady se po všech směrech dal až před další sezonou, která nezačala vůbec zle. „Po zranění se mi začalo dařit v Juniorské lize, dával jsem góly, měl jsem blízko k prvnímu týmu,“ přikyvuje.

Místo ale bylo přeci jen daleko, když se tak ozvala tehdy prvoligová Jihlava, neváhal. „Volal pan trenér Rada, že by měl zájem. Řekl jsem si, že chci hrát ligu co nejdřív a nečekat, než dostanu šanci v Jablonci,“ popisuje. „Do Jihlavy jsem přišel v pátek a v sobotu jsem byl v základu. Utkání skončilo 0:0, ale byl jsem vyhlášen hráčem utkaní. Pod panem Radou jsem hrával každý zápas. Pak z ničeho nic skončil a přisel trenér Roman Kučera. S tím jsem si jako s člověkem absolutně nesedl a byl konec.“

A to i v Jablonci. V zimě byl totiž uvolněn do Slovácka, které se mělo pokusit o jeho restart. „Taky to nedopadlo. Zranil jsem se a šlo to z kopce,“ říká.

V ten moment v podstatě kariéra profíka skončila. Během pár měsíců se z ligové komety stal borec, který byl poslán na hostování do třetí ligy. „S odstupem času se na to divám tak, že bych některé věci dělal jinak. Ale na to vždy člověk dojde až v dospělosti. Jsem rád, že jsem tohle zažil. Je to škoda, ale jede se dál.“

On jel dál do Kroměříže, kde mu fotbal zachutnal a patřil k oporám, navíc i dával góly. „Byl jsem tam čtyři roky. Nemůžu si stěžovat. Skvělé a rodinné vedení. Pak jsem si urval křižák, byl jsem půl roku mimo a jak jsem se vrátil, tak jsem věděl, že se budeme loučit,“ dodal. 

Momentálně hraje v divizním Holešově, kde má z fotbalu radost. Kromě toho chce být trenérem. Nejen proto, že chce u pažitu zůstat, ale také proto, že se mu současný styl fotbalu nelíbí.

„Mrzí mě, že se dnes upřednostňují snaživí běžci před fotbalisty. Kdo naběhá kilometry, bude vyhodnocen jako nejlepší hráč. To je blbost. Nelíbí se mi, že děti jsou trénovány lidmi, kteří v životě nehráli. Znám to ze svého okolí. Každý druhý se snaží nacpat do trénování, přitom jediná znalost fotbalu je z internetu. Fotbalista potřebuje fyzičku, ale ne na úkor fotbalovosti. Lidi nechodí na maratonce, ale na fotbalisty. Mám prostě odlišný názor než většina trenérů,“ zakončil.