Chelsea, vítěz Ligy mistrů, v nucené správě, nesmí prodávat ani lístky na své zápasy. Kvůli Abramovičovi

Nechci si hrát na proroka, ale svědci mi potvrdí, že už v době největších úspěchů tohoto klubu z jihozápadního Londýna, ze čtvrti Fulham, jsem tvrdil, že tahle bublina časem splaskne a že Chelsea spadne do starých problémů. 

My, co jsme osobně zažili sovětskou okupaci v roce 1968, jsme věděli své. Totiž, jak říkala babička, že z východu „je i vítr blbej“. Na rozdíl od mladších fanoušků i novinářů, kteří byli nadšení z toho, že za Chelsea začal po ME 2004 v Portugalsku chytat Petr Čech a kvůli tomu tomuto klubu bez větších předchozích úspěchů začali až nekriticky fandit. Co jsem se s nimi jen nahádal...

Ano, přiznám se, nikdy jsem neměl Chelsea příliš v lásce, na rozdíl od Liverpoolu, Arsenalu, Tottenhamu či Manchesteru United s jejich tradicí. Jednak kvůli té absenci větších historických triumfů, a hlavně kvůli ruskému oligarchovi Romanu Abramovičovi, tomuto bývalému obchodníkovi s plastovými kačenkami do vody,  který ke svému majetku jako většina lidí jeho typu přišel za velmi podivných okolností. I proto jsem kroutil hlavou z nadšení anglických fanoušků, kteří si v hledišti nasadili ruské papachy a mysleli si, jak velká je to legrace. Dnes vidí, že to žádná „sranda“ není.    

Připomeňme, si že začátkem 21. století v FC Chesea, která do té doby jen jednou vyhrála anglický titul (v roce 1955), začaly vysychat finance a mluvilo se o vysokých dluzích a rozprodání hráčů základní jedenáctky. 

V červnu 2003 pak prodal Ken Bates svůj většinový podíl v klubu překvapivě za 60 milionů liber ruskému (od roku 2018 rusko-izraelskému) miliardářovi Romanu Abramovičovi. Tím nastala zatím nejúspěšnější doba v historii klubu. Abramovič přišel do Chelsea s jasným plánem – udělat z něj jeden z největších klubů historie. Ambice sahaly až k výšinám Manchesteru United nebo Realu Madrid. Do klubu s sebou přivedl i Marinu Granovskou, která si později vybudovala reputaci jako jedna z nejvlivnějších žen ve fotbale. Stala se ředitelkou a pravou rukou Abramoviče a někteří ji přezdívají „Železná lady“. I u ní teď hrozí, že bude muset klub za dané situace opustit.

Od roku 2003 Chelsea pětkrát vyhrála anglický titul, pětkrát Anglický pohár, třikrát Anglický ligový pohár, dvakrát Community Shiled, tedy anglický superpohár, dvakrát Ligu mistrů (2012 a 2021), dvakrát Evropskou ligu (2013 a 2019), jednou Superpohár UEFA (2021) a jednou MS klubů (2021).

Nyní je v Premier League třetí za Manchesterem City a Liverpoolem,  v Anglickém poháru se ve čtvrtfinále utká s Middlesbroughem, ve finále Anglického ligového poháru prohrála s Liverpoolem až na penalty (10:11) a v Lize mistrů ji po osmifinálové londýnské výhře 2:0 nad Lille čeká ve Francii odveta. 

Tuhle sezona v Chelsea už asi nějak doklepou, ale na hattrick z roku 2021 (Liga mistrů, Superpohár a MS klubů, dohrávané v únoru 2022)  mohou zapomenout. Možná na delší čas. Klub je pod nucenou správou.

„Tady se tě nikdo neptá, odkud prachy jsou...“

A jaké se z toho plyne ponaučení? 

Proto se mi líbí německá praxe, kde klub nesmí mít většinového vlastníka a kde od roku 1998 platí pravidlo 50+1. Mateřský oddíl tak musí v profesionálním klubu vlastnit minimálně padestiprocentní podíl. Proto v něm nemohou investoři převzít kontrolu úplně. Tím je zamezeno, aby tamní kluby zcela ovládali ruští oligarchové typu Abramoviče či arabští šejkové.

Tam, kde platí slova z textu známé písně skupiny K. T. O. „River boat“  „Tady se tě nikdo neptá, odkud prachy jsou, důležitá věc je jedna: jak ti karty jdou,“ nastávají problémy. Třeba v Chelsea jdou teď karty dost špatně.

Mimochodem s ruským majitelem v roce 2014 koketovala i Slavia, byl už velmi blízko. Naštěstí to pro ni tehdy dopadlo dobře, nakonec do Edenu nepřišel.