Instalatérství a fotbal? Pro mě ideální kombinace do budoucna, usmívá se Jindřišek. Kdy byl blízko odchodu z Bohemky?

Bylo to těžké rozhodování? Svým způsobem ne. I když tedy přiznávám, že se vyskytly nějaké věci, o kterých jsem už musel trochu přemýšlet. Z toho pohledu to pro mě nebylo tak lehké rozhodnutí, jako když jsem smlouvu prodlužoval v minulosti. Prozradíte, o jaké věci šlo? Tohle bych nechtěl šířit veřejně . Ale řeknu aspoň to, že se to týkalo mé zápasové vytíženosti. Jaký je vlastně recept na vaši fotbalovou dlouhověkost? Nejdůležitější je samozřejmě zdraví a láska k fotbalu. Bez toho to nejde. Když něco milujete, tak to nikdy neberete jenom jako práci. Proto vám nevadí si třeba občas přidat v tréninku a ten sport vám to potom vrátí. A samozřejmě musím zmínit i štěstí na klub a trenéry. V Bohemce hrajete od roku 2009. Čím vás ten klub tak okouzlil? Jsem tu prostě spokojený. Už když jsem do Bohemky přicházel na hostování z Olomouce, hned si mě zavolal trenér Pavel Hoftych s tím, že mě hodně dobře zná. I z toho jsem usoudil, že tu o mě budou mít fakt zájem. Na rozdíl právě od Sigmy, kde mi končila smlouva a já věděl, že další mi už nenabídnou. I proto jsem byl rád, že jsem se takhle uchytil zrovna tady v Bohemce. Byl někdy na spadnutí váš odchod z Ďolíčku jinam? Ano, dokonce tak třikrát. Bylo to za éry trenérů Miroslava Koubka a Martina Haška, kteří se mnou přestali počítat. Měl jsem rozjednaný Jablonec s Libercem a hlavně v tom prvním případě to vypadalo docela nadějně. Jenže pak zavřeli pana Peltu a z přestupu ze dne na den úplně sešlo. Přiznám se, že mě to tehdy vcelku mrzelo. Chtěl jsem hrát co nejvíc, stejně jako to chci teď. Jablonec by mi tu možnost nejspíš dal, ale nestalo se a asi to tak mělo být. Já na sobě makal tvrdě dál a záhy se to otočilo, v Bohemce se vyměnil trenér a já zase začal pravidelně nastupovat. Z toho plyne, že člověk nesmí házet flintu do žita. Navíc kdybych tenkrát odešel, třeba bych se potom nikdy nestal Osobností ligy a nepotkalo by mě spoustu dalších dobrých věcí. Traduje se, že v Bohemce vládne ta pravá rodinná atmosféra. Můžete to potvrdit? To určitě můžu. Tady si nikdo na nic nehraje, člověk se tu může pobavit úplně s každým. Když máme zápas nebo trénink v Ďolíčku, převléknu se a jdu pozdravit zaměstnance na stadionu. Myslím, že mě vždycky rádi vidí, stejně jako já rád vidím je. Zkrátka tady všichni máme k sobě blízko. Jak vás ubíjí fakt, že na zápasech nyní chybí diváci? Je to to hrozně smutný fakt. V únoru jsem přímo v den zápasu s Olomoucí oslavil čtyřicítku a troufnu si tvrdit, že za normálních okolností by si fanoušci nejspíš připravili nějaké choreo a tak, což by mě samozřejmě potěšilo. Myslím, že zvlášť nám na Bohemce chybí fanoušci v zápasech strašně moc. Je to bez nich prostě divné. Nezbývá než doufat, že tahle doba snad už brzy skončí a fanoušci se vrátí zase zpátky. Opravdu věřím, že to už nebude trvat dlouho. Mimochodem, nejstarší hráč ligy Pavel Zavadil nastoupil ve 42 letech a sedmi měsících. Láká vás jeho rekord překonat? Já tyto statistiky příliš nesleduji, na tohle moc nejsem. Když mi bude držet zdraví, tak bych ještě určitě rád pokračoval dál. Ale jestli Pavla překonám nebo ne, to vážně neřeším. A už víte, co byste rád dělal po skončení hráčské kariéry? Budete chtít u fotbalu zůstat? V nějaké roli asi ano. Ideálně tak, abych to mohl skloubit s mým řemeslem, tedy prací instalatéra. Tento obor jsem se vyučil a rozhodně mám v úmyslu se k němu jednou vrátit. Sem tam si samozřejmě nějaký melouch udělám i teď, ale vnímám to tak, že naplno to pro mě začne až ve chvíli, kdy ukončím kariéru. Každopádně kdyby se mi potom podařilo dělat instalatéra a ještě k tomu třeba někde trénovat malé děti, byla by to pro mě ideální kombinace. Co je vlastně větší dřina? Dráha instalatéra, nebo ligového fotbalisty? Všechno má pro a proti. Jako instalatér máte furt špinavé ruce nebo se na vás práší na stavbě, navíc musíte být ve všední den osm hodin v práci. Ale zase máte volné svátky a nemusíte se pořád ve všem hlídat jako právě fotbalisti, kteří mají skoro každý víkend zabitý. Na druhou stranu ale netráví tolik hodin v práci. Obojí má tedy své plusy i mínusy. A máte vůbec v plánu si po ukončení kariéry aspoň na chvíli úplně odpočinout? Asi ne. Já nejsem moc odpočinkový typ. Spíš musím pořád něco dělat, třeba si jít aspoň zaběhat. Ale věřím, že až ten konec přijde, nudit se nebudu. Ostatně mám vystudovanou trenérskou B licenci a trénovat děti nebo dorostence by mě hodně bavilo. Určitě víc než vést tým chlapů, kde je úplně jiný tlak na výsledky.