Otevřená Kozákova zpověď: Spoluhráči jsem nikdy neodpustil, z Lazia mě skoro vyhodili

Rozhovor se dá pojmout "od Opavy k Opavě". Pojďme na start vaší kariéry. V 19 letech přestup ze SFC do Lazia Řím za skoro 30 milionů korun. Pamatujete si, jak jste to tehdy vnímal, přemýšlel jste třeba dlouho?

„Byla to jasná věc, šéfové Opavy to přede mě představili jako hotovou záležitost. (úsměv) Pro klub to přineslo velké peníze i velkou prestiž. Já měl ale smíšené pocity. Úplně jsem nevěděl, do čeho jdu. Byl jsem mladý kluk, trochu maminčin mazánek, bral jsem těžko i to, že budu daleko sám, jazyk jsem neuměl… 80 procent byl strach, zbytek nadšení, že dochází k posunu. Věděl jsem ale, že to musím udělat. V rodině jsem měl velkou podporu, bez ní bych to nezvládl.“

Jak jste se pral s novým životem, novým jazykem, úplně jiným fotbalem?

„No, mé obavy se naplnily. (smích) První půlrok byl strašidelný. Po přípravě mě hodili do juniorky, nehrál jsem ani tam. Byl jsem tam sám, všechno bylo špatně. Nějak jsem to ale přežil, každopádně na Vánoce mi volal agent, že to nevypadá dobře, že hrozí zrušení smlouvy. A to jsem si vlastně řekl, že by mi to tolik nevadilo. Nicméně nestalo se to a po Novém roce jsem začal fungovat na hřišti i mimo něj. Sezonu jsem dokonce končil v áčku.“

Čím si vysvětlujete ten zlom v polovině sezony?

„Trochu v tom byl pocit, že nemám co ztratit a že do toho dám vše. Zároveň jsem se nechtěl domů vracet jako zpráskaný pes. Taky jsem víc zapadl do kolektivu, šel mi jazyk. Odrazilo se to i na hřišti, kde jsem poznal, že na to mám i mezi konkurencí. Začal jsem si věřit, což byla alfa a omega všeho.“

Po povedeném jaru se řešilo, co dál. Nakonec zvítězila možnost hostování v druholigové Brescii. Bylo to z hlavy klubu?

„Já jsem věděl, že bude fajn jít někam, kde budu hrát. Klub měl stejný názor, nebylo o čem. Brescia měla ambici postoupit, byla to super sezona. Byli jsme dobrá parta kluků ze všech koutů světa a dokázali jsme postoupit. Byla to i velká fotbalová škola.“

V další sezoně jste hrál za Lazio, dal jste i první branky. Měl jste v tu dobu pocit, že tam už skutečně patříte?

„Měl jsem povedenou přípravu, byl jsem její nejlepším střelcem. Trenér rozhodl, že se další hostování konat nabude. A to vás prostě nabudí a potvrdí, že jste na dobré cestě. Kabina mě taky brala, zapadnul jsem. Mimochodem, tohle trvalo to dlouho, ale povedlo se. Nejtěžší bylo vydobýt si respekt druhých. Jakmile se tohle překlopilo, byla to jiná pohádka. Byl jsem plnohodnotný člen týmu, to je velká věc.“

Říká se, že fanoušci Lazia patří mezi nejradikálnější v Itálii. Koho nemají rádi, tak to pocítí. Komu se daří, je vynášen na ramenou. Cítil jste to podobně?

„Musím říct, že na fanoušky Lazia nedám dopustit. Viděli kluka, který se těžce pere o příležitost. A když ji dostane, dá gól nebo udělá něco, co k němu vede. A jestli ne, tak na hřišti nechá všechno. Několikrát jsem skončil zápas s ovázanou hlavou. Tohle tam milují. Dodnes cítím, že mě mají rádi. Píší mi doteď. Když jedu do Říma, cítím to. Gólostroj jsem sice nebyl, ale oni ocení i jiné věci.“

Foto: SFC Opava

Je vám předkládána sezona, ve které jste řádil v Evropské lize, dal jste deset branek. Nicméně v tom samém ročníku v Serii A jste ale nedal ani gól. Co to bylo za anomálii?

„Je to s podivem. V Evropě jsem dostal pozici číslo jedna, v lize jsem byl za Miroslavem Klosem. Pamatuji si, že mě celkem provázela smůla na ofsajdy i na mé spálené šance. Ale jakmile přišel čtvrtek večer, tak to byl úplný opak. Nevím, čím to bylo, ale ohromně jsem si na evropské scéně věřil. Góly jsem dával ze všeho, byla to super sezona. Branky v Evropě jsou něčím specifické, krásné.“

Poté přišel přestup do Aston Villy. Proč zrovna Villa?

„Všechny strany se tehdy shodly, že to bylo super, ale že je čas jít dál. Nabídky chodily, ale nejvíce aktivní byla Aston Villa. Premier League byla můj sen. Všechno ostatní jsem odmítal, o jiných zájemcích jsem nechtěl ani vědět. Prezident klubu však chtěl co nejvíce peněz, takže se začal přestup trochu protahovat.“

Bál jste se, že to nedopadne?

„Moc. Se sportovním ředitelem jsem se dal celkem do konfliktu. Po té šarvátce jsem si myslel, že končím, že nikam nejdu a že mě Lazio odstaví a rok budu trénovat někde na kopcích. Nakonec to ale dopadlo, druhý den mi volali, ať se sbalím a že můžu letět.“

V Anglii solidní úvod, ale pak velké zdravotní trápení. Jak jste to snášel, šlo vůbec zůstávat pozitivní?

„První půlrok byl super. Splnil se mi sen, dařilo se mi, trenér mi věřil. Bohužel pak přišlo zranění na tréninku. Spoluhráč mi nepochopitelně zlomil holenní i lýtkovou kost. Od té doby jsem víceméně tři roky nehrál fotbal. Můžete se snažit jakkoliv, ale pozitivní myšlení moc nejde mít.“

Byly ty myšlenky hodně černé?

„Spíš to bylo takové říkání coby kdyby. Kariéra šla nahoru, věřil jsem si. Věděl jsem, že můžu výš. A stalo se tohle.“

Upřímně si nedovedu představit, jak velké dusno v kabině pak muselo být. Jaké to bylo?

„Bylo to, jak to říkáte. Nevzal jsem to. On i jeho rodina chtěli za mnou, chtěli se mnou mluvit a omluvit se. Pro mě ten člověk skončil. V kabině jsem nechtěl dělat peklo, ale nezkousl jsem to, omluvu jsem nikdy nepřijal.“

Kariéru jste zkusil znovu nakopnout v Itálii, kde jste působil ve dvou klubech ve druhé lize. Šlo o jakýsi sentimentální návrat tam, kde se dařilo?

„Přesně tak. Agent mi to doporučoval a já jsem cítil, že má pravdu. Restartovat se tam, kde jsem vše nakopnul a kde mám jméno, to mi dávalo smysl. Ale vůbec se to nepovedlo. Fyzicky i mentálně jsem na tom nebyl dobře. Trvalo mi dlouho skousnout, že jsem ne mojí vinou musel o několik levelů níže. Byl jsem ohromně zklamaný, byl to tvrdý náraz a velké trápení.“

Foto: SFC Opava

Tudíž Liberec, vaše další angažmá, byl vysvobození?

„Určitě. Pamatuji si to jako dnes. Volal jsem agentovi a řekl jsem, že potřebuju nějaký impuls, něco nového. Chtěl jsem zpátky do Česka, kde jsem v první lize nikdy nehrál. Chtěl jsem se ukázat. Byl jsem o tom přesvědčený. Dokonce i o tom, že kdyby to na jaře nešlo, ukončím to.“

Byla to řeč emocí a dopady zklamání, nebo jste konec kariéry bral skutečně jako reálnou možnost?

„Bral jsem to skutečně jako reálnou věc. Kdyby to bylo pořád stejné trápení, chtěl jsem konec.“

V Liberci to ale vyšlo parádně, pak Sparta a nejlepší střelec ligy. Cítil jste, že jste zpět?

„Už v Liberci jsem našel impuls. Obří důvěra trenéra udělala moc. Hrálo se na mě, to mi moc pomohlo. Říkal jsem si, že jsem zpátky. Jakmile se ozvala Sparta, byl to pro mě další velký krok. Byl jsem to já. Góly jsem chtěl pořád, poznával jsem se. Všechno se povedlo, vyhráli jsme pohár a já nejlepšího střelce, moc mě to zase bavilo.“

Proč to tedy v Česku skončilo?

„Ve Spartě neklaplo prodloužení smlouvy kvůli zranění.“

To maďarskému Puskasi, kam jste zamířil poté, nevadilo?

„V Maďarsku byl trenér Hornyak, který mi strašně pomohl v Liberci. Moc mě k sobě chtěl. Věděl jsem, že po zranění na mě nebude spěchat, dávalo mi to smysl, byť jsem byl vůči Maďarsku trochu skeptický. Ve finále jsem byl ale za tu zkušenost rád. Má to tam slušnou úroveň, byl jsem z toho překvapený.“

Sezona 2022/23 byla taková trápící. Od Slovácka, kde se to nepovedlo, do trápícího a potápějícího se Zlína. Pokazilo se všechno, co mohlo?

„Slovácko byl krok vedle, jednoznačně. S trenérem Martinem Svědíkem to nešlo, nemohlo to jít. S vedením bylo všechno v pohodě, ale nemluvil jsem o příchodu přímo s trenérem, což byla chyba. Tehdy mi to dávalo smysl, ale po prvních dnech jsem poznal, že je to špatně. Říkal jsem si, co blbnu ve svých letech, jestli tohle mám zapotřebí. Sebralo mi to chuť k fotbalu, byl jsem zlomený, sebevědomí bylo pryč. A Zlín? Byl tam trenér Pavel Vrba, chtěl mě a ožil jsem. Věděli, kdo k nim jde, co po mně mohou chtít. I když se hrálo o záchranu, začalo mě to bavit, ale bohužel jsem se potom zranil.“

Mohl byste ještě rozvést předposlední kapitolu Arezzo? Italská třetí liga, další ústup z Česka. A hlavně se to fotbalově nepovedlo.

„S rodinou jsme chtěli do Itálie, na kterou nedáme dopustit. Věděl jsem, že myslet tam na druhou ligu je víceméně utopie, takže jsme hledali ve třetí lize. Našli jsme klub v Toskánsku, kousek pod Florencií. Byl to fungující celek, tam problém nebyl. Byl ve mně. (smích) Přišel jsem po zranění, které jsem utrpěl ve Zlíně. Přišel jsem tam ve fázi, kdy jsem se teprve dostával do pořádku, naprosto bez přípravy a kondice. To pak trvalo. Trenér na mě čekal, ale pak už ne. Místo trápení na lavičce jsme se rozhodli to ukončit.“

Foto: FC Zlín

Před touto sezonou jste se vrátil tam, kde to začalo. Do Opavy. Do jakého prostředí jste se vrátil?

„Viděl jsem místo, kde jsem vyrostl, kde jsem začal a kde začala má kariéra. Lidé v klubu se ale skoro všichni obměnili, znal jsem opravdu jen pár z nich. Člověk je z toho přirozeně trochu rozpačitý, ale časem se všechno dostalo do normálu. Jsem tu moc rád, hezky si to sedlo.“

Co jste čekal od druhé ligy a plní to zatím očekávání?

„Velká očekávání jsem neměl. Moc pro mě nehrálo roli, jaká liga to je. Ještě pořád je brzo na to hodnotit, jaké to bude, ale z prvních kol usuzuji, že to bude hodně vyrovnané, bude záležet na maličkostech.“

S čím přicházíte do Opavy, jaké jsou vaše osobní ambice?

„Chci, abych z toho měl radost. Moje největší ambice a cíl je, abych našel zase hlad po fotbale. Chci zase mít radost z gólů, ze soubojů, ze všeho. To se v posledních letech trochu vytratilo. Něco tomu chybělo. Když jsem se ale vrátil do Opavy, motivace byla zpět, celé mě to nabilo. Chci pro klub odvést maximum, to mě žene, jsem Opavák. To, že tu mám rodinu a kamarády, je jen další náboj navíc.“

Takže poslední roky jste hrál spíše z povinnosti?

„Takhle bych to asi neřekl, ale něco tomu chybělo. Člověk moc chce, ale nejde si to do hlavy vnutit. Vždycky jsem byl houževnatý hráč, prodával jsem to i na hřišti. Rázem vám chybí decimetry ke štěstí, a to je právě odraz toho, o čem mluvím. Když jsem řešil, co dál, bylo pro mě hlavní najít klub, který mi dá to, co potřebuji.“