V létě půjdou na dračku trenéři Motta, Amorim a De Zerbi. Vtipné je, že všichni začali ve svých klubech katastrofálně, připomíná Morávek

Člověka tak napadne, že to nemůže být náhoda, že tolik skvělých trenérů současnosti i minulosti nastupovalo právě ve středu pole, což je ve fotbale jedna z klíčových pozic. Podle studie CIES Football Observatory z března 2022, která zkoumala 1 866 týmů z 126 lig v 89 zemích, je 42,4 procenta trenérů, kteří aktivně hrávali, záložníci.

Zajímavé, že? Už jako hráč jsem vnímal, že hrát fotbal na profesionální úrovni je do budoucna velký profit. Když jako hráč skončíte kariéru a následně vlezete do kabiny v jiné roli, máte už spoustu zkušeností, které ostatní musí teprve získat. Už chápete zákonitosti kabiny, víte, jak si získat hráče na svoji stranu, máte přirozený respekt kvůli svému jménu. Pokud vám to zdraví dovoluje, mnohdy obujete kopačky a jdete s týmem na tréninku do hry jako to několikrát ukázali Zinedine Zidane či Xabi Alonso. 

A když vám to vyjde i generačně, že vaši hráči ví, co jste byl za hráče, jak dobrý jste byl, co jste vyhrál a třeba vám i jako malí kluci fandili, je to úplně ideální varianta. V některých případech je trenér i bývalý spoluhráč, což je nyní případ De Rossiho v AS Řím. Co mi přijde také jako skvěla průprava, jsou zkušenosti, které hráč během kariéry pochytí od svých trenérů. Například Xabi Alonso se učil od Rafaela Beníteze, Josého Mourinha, Carla Ancelottiho, Pepa Guardioly či Vicente del Bosqueho. 

Jako bývalý hráč se i jinak na fotbal díváte, když si ho například pustíte doma v televizi. Běžný fanoušek vidí gól, ale vy jako bývalý hráč sledujete taktické věci, všímáte si toho, co gólové akci předcházelo.

V čem ale tkví kouzlo trenérů ze zálohy? Na hřišti měli jako hráči role, kdy řídí tým a prakticky byli zapojeni do všech aspektů hry. Vymýšlí akce, rozjíždí kombinace, mění tempo hry. To oni přemýšlí nejvíc. Oni rozhodují, co se bude odehrávat. Musí umět reagovat na soupeře a ve správný čas se správně rozhodnout. Zatímco útočníci, když to řekneme trochu zlehčeně, přemýšlí především nad tím, jak vstřelit gól, hráči ze středu pole mají mnohem více úkolů. Často mezi záložníky také najdeme lídry týmu, kapitány. I to jim dává do trenérské kariéry velmi dobrou průpravu. 

Taktické nároky na střeďáky a stopery jsou v týmu asi největší. Během kariéry jsem strávil hodně času u trenérů a analytiků v kancelářích, kde mi na tabuli vysvětlovali taktické věci.

Jenže hrát jen ve středu zálohy, mít přehled na hřišti a fotbalové schopnosti nestačí. Důležitá je i lidská stránka. Pokud jste introvertní typ člověka, těžko vlezete před 20 lidí v kabině a sebevědomě je budete o něčem přesvědčovat a bude vám při tom dobře. Dovedu si představit, že to pro takové typy není úplně lákavé, protože to mám dost podobně. 

Mě bavilo spíš předávat své zkušenosti a poznatky. Bavit se s mladými hráči. Formovat je nějakým směrem. Ale abych byl na hřišti ten typ, který zavelí: bude to takhle a takhle, tak to nebyl můj styl. Pro takové lidi mi víc sedí pozice asistenta či v Německu oblíbené role technického trenéra, který s hráči pracuje na technice, střelbě a dovednostech.

Současní trenéři, kteří hrávali fotbal na vysoké úrovni, se výrazně projevují i na fotbalových trendech. Například je prokázáno, že od změny pravidel v sezoně 2019/20 o přijímání balonu uvnitř pokutového území, se snížil počet klasických odkopů od branky o 28 %, což svědčí o tom, že to nahrálo trenérům, kteří se snaží o kombinační fotbal a držení míče. 

Spousta současných trenérů chce kombinovat už od brankáře. Chtějí držet balon, mít zápas pod kontrolou. To znovu pramení z toho, jakými hráči v minulosti byli a jaký fotbal ve svých klubech hrávali a měli rádi. Jako záložník jsem miloval poziční hry, kdy bylo cílem udržet balon a trénink byl založený na kombinačních cvičeních. 

Xaviho Barcelona, která v minulé sezoně vyhrála titul, měla průměrné držení balonu 64 %, a i díky tomu, že měli takto zápasy pod kontrolou, to nakonec vedlo k tomu, že v 38 zápasech inkasovali jen 20 branek. Je to skvělý příklad na kterém se dá ukázat, že trenéři přenáší herní styly, které jim byly vlastní jako hráčům i do trenérských kariér. A trendy je pak především kontrola. Mít zápas pod kontrolou je pro současné trenéry ohromně důležité a mezi kluby je to velmi žádaná věc. 

Kdybych se měl zamyslet a říct, jak by mělo hrát mé mužstvo, bylo by to několik věcí dohromady. Ohromně mě bavilo období, kdy nás trénoval Manuel Baum, což v Česku není moc známé jméno a nehrál fotbal na vysoké úrovni, ale nyní pracuje pro německou Sky Sports jako datový analytik a začal pracovat v akademii RB Lipsko.

Už z toho vyplývá fakt, že je taktickým maniakem, za což byl trochu i kritizovaný. V praxi to vypadalo tak, že jsme byli schopni za poločas třikrát změnit herní formaci. Mně to ale na jednu stranu přišlo zábavné a spoustu jsem se toho od něj naučil. Navíc byl vynikající filozof, uměl s námi komunikovat, věděl na koho co platí. Takže kdybych měl říct, jaký bych chtěl být trenér, tak bych si bral hodně od Manuela Bauma – umět být variabilní, měnit pružně herní styl, být nečitelný.

Podmínky být bývalý profesionální střední záložník a nyní úspěšný trenér splňují i tři jména, která půjdou v létě na dračku. Jsou to Rúben Amorim, Thiago Motta a Roberto De Zerbi. Jsou to jména, která rezonují v přestupových spekulacích každý den. Vtipné je, že všichni tři měli ve svých klubech katastrofální začátek.

Kvůli Amorimovi jsem si pustil lisabonské derby a byl jsem zvědavý, jak Sporting pod jeho vedením vypadá. Co se týče taktiky, tak jsem viděl dost podobných prvků, které vídáme každý víkend u Leverkusenu. Sporting sice nemá takovou kvalitu, ale i tak vyřadil z poháru Benfiku a dokonce ji o pár dní později porazili i v lize a vykročili za doublem.

Začínal ve třetí lize bez platné licence a dostal za to bodový odečet a zákaz činnosti na 12 měsíců. Po odvolání mu byl trest snížen, dostal šanci v Braze, kde ale skončil po dvou měsících, když ho za 10 milionů eur vykoupil Sporting. Získal s ním po 19 letech titul a letos to mají rozjeté na double. Na léto má výstupní klauzuli 15 milionů eur pro kluby z Evropy, což by nemělo být složité zaplatit. Pro portugalské celky je to jednou tolik. V Portugalsku se o něm říká, že je skvělý v komunikaci s lidmi, je otevřený a když cítí tlak, tak bere odpovědnost na sebe a kryje tým. Moc se nepouští do veřejné kritiky do médií, což jen potvrzuje, že sám fotbal na vysoké úrovni hrál a moc dobře ví, jaké to je. 

Viděl jsem i zápas Boloni, která měla zrovna slabší formu, ale Thiago Motta tam odvádí dobrou práci. Hodně ho prý ovlivnil Marcelo Bielsa a také trenéři, kteří jej vedli. Vždyť na klubové scéně vyhrál skoro 30 trofejí včetně titulů ve Španělsku, Itálii, Francii či v Lize mistrů. Boloňa pod ním hraje zajímavý fotbal. Ale také měl složitý začátek. V Janově ho vyhodili po deseti zápasech. Poté dva roky čekal na další šanci a dostal se do Spezie, kterou převzal na dně Serie A, a přes zákaz přestupů a je tehdy ještě hodně defenzivním stylem zachránil. V Boloni to měl po úmrtí Siniši Mihajloviče těžké, musel si získat fanoušky i hráče, ale dnes s klubem útočí na pozice zajišťující účast v Lize mistrů, což je fenomenální. Hezky se na ně dívá. Pendlují mezi rozestavením 4-2-3-1 a 4-3-3 a mají nejméně centrů z celé Serie A, což také ukazuje, že rádi drží balon. 

Po sezoně mu končí smlouva a hodně se spekuluje o tom, že ho chce Juventus. A to samé platí i pro De Zerbiho z Brightonu, který údajně chce do Itálie a odmítne kvůli tomu případně i Bayern.

I on měl krkolomný začátek. Ze Serie D se přes Benevento dostal až do Šachtaru Doněck, který ho vytáhl i na základě průměrných výsledků v Itálii. To samé pak udělal Brighton, který ho vzal po jedné sezoně na Ukrajině. 

A kdo o sobě dá vědět v příštích týdnech a měsících? Jeden tip bych měl – ve Francii válí Éric Roy v Brestu. Také bývalý střední záložník. S Brestem předvádí neskutečnou práci, když ho vytáhl na skvělé druhé místo v tabulce. Zaslouženě budí pozornost. Zajímavostí u něj je, že většinu času pracoval jako sportovní ředitel. Naposledy trénoval před nějakými 12 lety. K trénování se vrátil až nyní v Brestu a daří se mu.

Ale člověk vůbec nemusí být prvotřídní fotbalista ani záložník, aby byl světovým trenérem. Jména jako Nagelsmann, Tedesco, Rangnick, Arséne Wenger, Gerard Houllier či Thomas Tuchel nikdy nehráli na nejvyšší úrovni. Na druhou stranu u Tuchela si dovedu představit, že si hráči v Bayernu dnes říkají, co nám tu vykládá, když to nikdy nehrál...

Nicméně jak jednou řekl slavný trenér Arrigo Sacchi, který také nikdy nehrál fotbal profesionálně: Netušil jsem, že musím být nejdřív koněm, abych se mohl stát žokejem.