Williamsův odkaz v Bilbau už má jasné kontury, jeho jméno bude navždy zapsáno po boku baskických velikánů

V sevillské aréně La Cartuja podporovalo svůj tým okolo 30 tisíc fanoušků, v ulicích jihošpanělského města byly vidět v červenobílých dresech další desítky tisíc. Vyprodáno ale bylo i na severu – na domácím stadionu San Mamés v Bilbau. Tam přišlo sledovat zápas na velkoplošné obrazovky přes 50 000 nadšených příznivců. Sobotní noc se pak nesla na vlnách euforie. Athletic v napínavém penaltovém rozstřelu porazil Mallorku (2:1) a vydřel vítězství, na které kdysi velmi úspěšný klub čekal čtyři dekády.

Domácí hrdina Iňaki Williams (29) se skácel k zemi, když dobře kopnutá penalta Alexe Berenguera zapadla do sítě. Právě on Iňakiho v průběhu utkání střídal a dokonal jeden úžasný příběh.

Ve správný čas na správném místě

[p]Přibližně před třemi desítkami let se Félix Williams a Maria Martinezová, rodiče Iňakiho Williamse, vydali na cestu za lepším životem. Hnáni ambicemi a touhou po lepším životě učinili odvážné rozhodnutí opustit Ghanu a vydat se do neznáma. Cílem jejich cesty se stalo Španělsko.

Nebyla to cesta pohodlná. Až později, když bylo Iňakimiu 18 let, prozradila maminka, že nejeli lodí, ale zvolili cestu napříč Saharou. Téměř bez jídla a vody, doprovázeni nákladním autem, dokázali dojít až do marocké Ceuty, kde přelezli plot do Melilly, španělské severoafrické enklávy. Oba byli zatčeni a hrozilo jim vyhoštění. Ale poté, co se zbavili ghanských dokladů a přesvědčili úředníky, že pochází z Libérie, sužované válkou a žádají o politický azyl, byl jim vstup do Španělska povolen.

Maria v té době neměla ani tušení, že čeká Iňakiho. Ale jen několik měsíců poté, co se usadila v Bilbau, porodila chlapce. Později prozradila, že kdyby věděla, že je těhotná, na cestu by se nevydala. Iňaki se už narodil v Bilbau a tak se mohl stát hráčem Athleticu.

Od roku 1912 totiž platí v tomto španělském fotbalovém klubu nepsané pravidlo, podle něhož mohou oblékat červenobílé dresy pouze hráči, kteří se narodili v Baskicku, případně ti, kteří se naučili fotbalovému umění v některém z baskických klubů.

Byl to zřejmě osud, který to tak chtěl, ale Iňaki byl připraven dát do jeho naplnění všechno. Snil o tom, že finančně podpoří své rodiče. Po letech se mu to podařilo. Jeho otec už nemusí pracovat dlouho do noci v Londýně jako uklízeč stolů v halách s občerstvením nebo jako člen ochranky. Jeho matka nemusí pracovat v několika zaměstnáních. Rodina je opět pohromadě ve Španělsku a byla u toho, jak Iňaki a jeho mladší bratr Nico pomohli Athleticu zvednout nad hlavu trofej Copa del Rey.

Před sobotním finále řekl Williams deníku Mundo Deportivo: "Vždycky říkám, že moji rodiče pro nás udělali strašně moc. Vším, co děláme, jim chceme vrátit to, co pro nás udělali. Doufám, že se nám podaří získat pohár nejen pro ně, ale i pro současnou generaci fanoušků Athleticu, která ještě nikdy žádnou trofej neviděla."

Pro Iňakiho byl triumf ve finále Copa del Rey vyvrcholením cesty, kterou začal před více než dvaceti lety. Tehdy coby devítiletý kluk s širokýma očima poprvé vstoupil do mládežnických řad klubu. Díky odhodlání a talentu se dokázal velice rychle prosadit mezi ostatními a další poctivá práce mu vydláždila cestu přes proslulou klubovou akademii až do A týmu.

Williams na sebe začal upozorňovat už v roce 2014, kdy během prvních měsíců v rezervním týmu vstřelil tři hattricky. Po sérii působivých výkonů nebylo možné mladého útočníka ignorovat. Trenér Ernesto Valverde impozantní vstup Williamse mezi dospělé fotbalisty odměnil a přizval ho k tréninku s prvním týmem. "Nevím kdy, ale jsem si jistý, že jednou bude hrát za Athletic," řekl, když poprvé viděl Iňakiho hrát.

O týden později už přišla příležitost. Čerstvě dvacetiletý Iňaki byl povolán do A-týmu povolán kvůli zranění klubové ikony a střelce Aritze Adurize. Musel si ale počkat dva měsíce, než se poprvé trefil – bylo to v Evropské lize proti Turínu.

Tento gól byl pro baskický celek historický. Williams se totiž stal vůbec prvním hráčem černé pleti, který za Athletic skóroval.

Od té doby se Iňaki zapsal do rekordních knih Athleticu několika způsoby. Opravdu pozoruhodný je jeho počin, kdy odehrál 251 ligových zápasů v řadě, což je série trvající více než šest let. Během 10 sezon nastřílel napříč všemi soutěžemi 97 gólů.

Iňaki Williams, ač není typickým Baskem, získal během svého dospívání základní vlastnost Basků – loajalitu. Přes všechna ocenění, která získal, jeho opravdová role v klubu dalece přesahuje všechny statistiky. Je Athleticu natolik oddaný, že během let odmítl lukrativní nabídky z celé Evropy. I díky tomu ho vášniví fanoušci klubu přijali za svého.

Když se objevil na scéně, sledovaly ho týmy jako Liverpool, Arsenal nebo Manchester City. Bilbao však bylo vždy jeho domovem. A jelikož už mu brzy bude 30 let, tak se zdá, že s největší pravděpodobností zůstane na stadionu San Mamés po celou svou kariéru, čímž by zřejmě napodobil osud svého spoluhráče Ikera Muniaína.

Iňaki v současnosti hraje také za ghanskou reprezentaci. Národnost si změnil v roce 2022 před mistrovstvím světa. O jeho hrdosti a fotbalové vášni svědčí i nedávný příběh z ledna letošního roku. Několik hodin poté, co byla Ghana vyřazena z Afrického poháru národů, nasedl v Pobřeží Slonoviny do letadla, aby stihl zápas čtvrtfinále Copa del Rey proti Barceloně. Jeho let byl v ten den na portálu Flightradar nejsledovanějším na světě. V Bilbau přistál v den zápasu a na letišti řekl médiím, že únavu necítí, je připravený nastoupit a chce zápas s Barcelonou vyhrát.

Nakonec nastoupil ve druhém poločase a v prodloužení vstřelil třetí branku, kterou poslal Athletic do vedení. Pak ještě nahrál na gól svému mladšímu bratrovi Nicovi, který gólem na 4:2 postup do semifinále zpečetil.

Iňaki Williams, produkt slavné mládežnické akademie Athleticu, skóroval a nahrával na gól i v semifinálovém dvojutkání (0:1 a 3:0) proti Atlétiku Madrid, čímž klubu zajistil letenky do finále v Seville.

A zbytek znáte. Zatímco konfety dopadají na zem a oslavy pomalu utichají, odkaz Williamse v baskickém klubu už má jasné kontury. Ač má před sebou zcela jistě ještě několik hezkých sezon, bude uctíván jako domácí hrdina a jeho jméno bude navždy zapsáno po boku velikánů, kteří oblékali slavný dres s červenobílými pruhy. Jeho příběh je o tom, čeho lze dosáhnout oddaností, vášní a hluboce zakořeněnou láskou k barvám, které člověk reprezentuje.