Trénuji pár desítek měsíců, ale připadá mi to jako desítky let, tvrdí Sahin, který nabízí koktejl Kloppa a Tuchela

Sahin přešel na trenérskou dráhu poté, co cítil, že nejlepší hráčské roky má za sebou. Nyní je již třetí sezonu hlavním trenérem Antalyasporu. V říjnu 2021 ukončil mimo jiné právě v barvách současného zaměstnavatele v pouhých 33 letech aktivní kariéru.

Sahin se během pětačtyřicetiminutového rozhovoru nezdráhal prozradit, co se mu v Realu Madrid nepovedlo a jak se vyrovnával s přístupem hvězdného trenéra Josého Mourinha, který k němu byl velmi tvrdý. Ale Sahin si nestěžuje.

Během příjemného povídání držel v ruce velký šálek kávy a neustále se usmíval. Byl skutečně velmi uvolněný, jako kdyby si v kabině po vítězném zápase povídal s přáteli po rozhodujícím vítězství. Sahin přiznal, že u trénování se inspiruje takovými osobnostmi, jako jsou Jürgen Klopp a Thomas Tuchel, a velmi chválil taktickou revoluci, kterou v Brightonu zavedl Roberto De Zerbi. Dodal i to, že by si přál na vlastní kůži zažít mistrovský um Pepa Guardioly.

Zajímavý život ale vedl i mimo hřiště. Vydal se na Harvard, aby si doplnil vzdělání a do Afriky, aby se znovu naučil, jak být šťastný. O tom a mnohém dalším se dočtete v následujícím rozhovoru.

V tuto chvíli je vám 35 let a jsou to už dva roky, co jste přestal hrát. Nepřišel přechod do manažerských pozic zbytečně brzy?

"Na to se mě ptá snad každý. (smích) Měl jsem za sebou sedmnáctiletou hráčskou kariéru. Profesionálně jsem začal hrát, když mi bylo pouhých 16 let. Každý okamžik, ať už dobrý nebo špatný, jsem prožíval velmi intenzivně. Pak přišla nabídka z Antalyasporu. Každé ráno se probouzím a žiji svůj sen. Nemám ani čas na to, aby se mi po hraní fotbalu stýskalo."

Hrajete ještě něco jiného?

"(Směje se) V mém prvním roce jsme měli velmi dobrou sezonu. Mluvil jsem s prezidentem a říkal jsem mu: 'Hele, jestli nás chceš překvapit, postav nám padelové hřiště.' A teď máme padelové hřiště jako bonus za skvělou sezonu, kterou jsme měli. Naučil jsem se ho hrát ve Španělsku a miluju ho!"

Nechtěl jste si dát od fotbalu pauzu?

"Nikdy jsem si neřekl, že jakmile skončím s hraním, strávím rok na pláži nebo třeba v New Yorku. V roce 2015 jsem měl velmi těžké zranění, byl jsem rok mimo hru. Doktor mi řekl, že je tu možnost, že už si nikdy nezahraju. Začal jsem přemýšlet, co dál. Zajímal jsem se o to, co bych mohl dělat po fotbale. Šel jsem na univerzitu, na Harvard a snažil jsem se pozorovat, co se děje kolem mě. Začal jsem si dělat poznámky."

Takže jste se vzdělával i mimo fotbal.

"Ano, chtěl jsem. Jezdil jsem do Afriky, abych se setkal s lidmi a viděl, jak tam žijí. Chtěl jsem si víc vážit svého života. Nebyl jsem šťastný. Mám dvě skvělé děti, rodina mi hodně pomohla. Musel jsem jet dál, abych jim také nabídl vzor. Mluvil jsem s trenéry, s hráči, abych tomu rozuměl víc a víc."

Máte tady na stěnách své kanceláře několik citátů slavných manažerů. Co pro vás znamenají?

"Jeden z nich říká: Nikdy nezapomeňte, že pracujete s lidmi, a ne jen s fotbalisty. Rozhodl jsem se to zarámovat a pověsit na zeď. Někdy má člověk tendenci zapomínat na lidskou stránku věci, ale je velmi důležité, aby se to nedělo. Nejsem jen trenér, jsem člověk, který jako trenér pracuje. Člověk by to měl mít vždy na paměti a zabývat se lidskou stránkou hráčů. To je mnohem víc než jen jejich fotbal."

Je pro vás Jürgen Klopp z hlediska trenérské práce tou nejdůležitější postavou?

"Abych byl upřímný, měl jsem skvělé trenéry. Myslím, že jsem pracoval s těmi nejlepšími na světě. Přál bych si, abych pracoval i s Guardiolou, ale to se nikdy nestalo. Hrál jsem pod Josém Mourinhem, Guusem Hiddinkem, Fatihem Terim a Thomasem Tuchelem. Ale nejdelší období jsem prožil s Kloppem. On a Bert van Marwijk jsou pro mě velmi, velmi výjimeční. Bert mě vzal do prvního týmu Dortmundu, když mi bylo pouhých 16 let."

Jak na vás Klopp zapůsobil?

"Snaží se vytvořit prostředí, ve kterém se hráč cítí dobře a potřebný. Když teď přijdu ráno do kanceláře a neřeknu paní, která mi uklízí, 'Dobrý den, děkuji!' a trochu si s ní nepopovídám, myslím, že nemá smysl, abych o víkendu posílal tým na hřiště. Dosáhnout rovnováhy mezi tím být fotbalovým profesionálem a správným člověkem je velmi těžké. Nikdy nesmím zapomínat na lidskou stránku."

Jaký jste jako trenér? Jste jako Klopp?

"Snažím se být sám sebou, jsem ještě v této práci nový. Trénuji pár desítek měsíců, ale připadá mi to jako desítky let (smích). Chci si vytvářet vlastní představy o fotbale, ale spoléhám na to, co jsem se naučil od trenérů, kteří mě vedli. Snažím se věci kombinovat, ale vždy zůstávám věrný myšlence být sám sebou. Teď s vámi mluvím, ale nevím, co se děje ve vašem mozku. Do toho mého se taky nedostanete. Stejné je to i s koučováním. Líbí se mi určitý styl fotbalu, ale je to moje vlastní způsob. který rád praktikuji. Nejsem na kopírování, mám své vlastní představy. Ale líbí se mi také Tuchelův styl, myslím, že kombinace s Kloppem je pro mě ten nejlepší koktejl."

Co by Nuri Sahin v pozici trenéra řekl Sahinovi v pozici hráče a obráceně?

"To je těžké! (Směje se.) Tak tomu hráči by trenér řekl, že je pozičně docela v pohodě. 'Jde ti to dobře.' (usmívá se). Vždycky jsem byl hráč, který chtěl kontrolovat hru, mít míč a určovat tempo. Někdy bych si přál mít v týmu hráče, jako jsem já, ale na hřišti mám skvělé kluky. Co se týče druhé části otázky... Vždycky jsem si přál mít takového trenéra, jakým se snažím být. Samozřejmě dělám chyby a někteří se mnou nejsou spokojeni, ale snažím se dělat, co můžu."

Odvoláváte se někdy při trénování na hráče Nuriho Sahina?

"To je největší chyba, kterou jako trenéři děláme. Nebyl jsem nejrychlejší hráč, ale teď mám v týmu například velmi rychlé kluky. Nemůžu se srovnávat s ostatními. Pokud chci být trenérem, pak by hráč Nuri Sahin v mé hlavě neměl existovat. Jednou jsem se bavil s Patrickem Vieirou, to byl záložník světové úrovně a jako hráč vyhrál všechno. Řekl mi, abych zapomněl na sebe jako na hráče. Nuri hráč už neexistuje. Když to budu mít na paměti, mám šanci stát se lepším trenérem."

Jak se učíte?

"V trénování jsem ještě dítě, sotva jsem se naučil chodit. Každou věc, kterou se naučím, se snažím implementovat. Nekopíruji, ale někteří z těch, se kterými jsem v kontaktu, to všechno prožili. Mluvím s mnoha trenéry a také se hodně učím od svých asistentů. Byl jsem se podívat na Luciana Spallettiho, když byl v Neapoli, moc hezky jsme si popovídali o tom, jak vidí fotbal. Sledoval jsem jeden trénink a byl působivý. Trvalo to 30 minut, ale on byl u všeho přítomen, všechno vedl. Byl to šéf, bylo z něj cítit, že je to šéf."

Jste stále v kontaktu s Josém Mourinhem?

"Ano, mluvíme spolu. Zajímal jsem se o jednoho hráče z Říma, tak jsme to krátce probrali."

Jaký byl vztah vás dvou v Realu Madrid?

"V Madridu jsem prožil nejtěžší rok v kariéře. Byl jsem zraněný, moc jsem nehrál. Měl jsem kolem sebe superhvězdy a také superhvězdného trenéra. Jeho styl byl úplně jiný než styl Jürgena Kloppa. Když jsem přešel od Jürgena k Josému... Jsou úplně odlišní. Bojoval jsem s tím. Ale v den, kdy jsem odešel, jsem si s Mourinhem povídal a na tomhle chlapovi se mi líbí, že je k***a upřímný. Všechno vám řekl narovinu. Když jsi dobrý, tak jsi dobrý. Když jsi špatný, jsi špatný. Byl jsem mladý, měl jsem problémy. Často jsem nechápal, co Mourinho dělá. Proč je takový? Ale on byl jen upřímný. Když tady sedím jako trenér a vzpomínám na dobu, kterou jsem s Josém strávil, nemůžu říct nic negativního."

Máte pocit, že se v průběhu let změnil?

"Díval jsem se na dokument z jeho ročního působení v Tottenhamu a nemyslím si to. Od Mourinha jsem se naučil spoustu věcí. Je to vítěz. Pro vítězství by udělal cokoli."

Byl pro vás Madrid jako pro hráče příliš velkým soustem?

"Hrát za Real Madrid byl vždycky můj dětský sen. Co se týče hraní, za Real Madrid jsem bezpochyby hrát mohl. Tehdy jsem dobrý byl. Ale v Madridu nestačí být pouze dobrým hráčem. Musíte být psychicky silní. A možná jsem tehdy, se všemi těmi zraněními, nebyl tak psychicky připravený. Bojoval jsem se zraněními a následně jsem se musel vyrovnat s tím, že jsem nehrál. Byl jsem netrpělivý. Když se podívám zpět, myslím, že jsem mohl být trochu trpělivější a měl jsem si více vážit toho, že jsem hráčem Realu Madrid. Lidé obvykle říkali, že když jsi v Realu, měl bys být šťastný. Já jsem ale chtěl jenom hrát. Možná jsem prostě po psychické stránce nebyl na Real Madrid připraven."

Jude Bellingham šel podobnou cestou a z Dortmundu přestoupil do Realu Madrid ve velmi mladém věku.

"Je mentálně velmi dobře připravený. Mluvil jsem s mnoha přáteli v Dortmundu, a ti mi říkali, že je opravdu vyspělý. Bylo to jako mít v šatně pětadvacetiletého kluka, ne teenagera. Nikdy jsem nebyl tak připravený jako on!"

Jak se v Dortmundu podařilo tak rychle získat tolik talentovaných hráčů?

"Každý klub může podepisovat mladé hráče, ale u Dortmundu je to tak, že je okamžitě zapracovává. Podepsat hráče je snadné. Je to o přestupové částce a přesvědčení hráčů dobrým platem a podmínkami. Také jim můžete lhát, že budou hrát. Ale když jste na pozici Dortmund, stačí  ukázat na jména jako Nuri Sahin, Götze, Lewandowski, později Pulisic, Bellingham, Sancho, Dembélé'... V Dortmundu prostě mladí hrají. To je velká věc. Také bych rád podepsal mladé hráče v Antalyasporu, ale tady to je jiné. Naše liga není tak sledovaná, nejsme tak vidět v Evropě, ani nehrajeme Ligu mistrů. Dortmund je tam každý rok a na všech svých zápasech má 80 000 fanoušků."

Co se v Antalyasporu snažíte vybudovat?

"Jsme ambiciózní klub, ale jsme jen malou rybou ve velkém oceánu. Ani na turecké kluby nejsme velkoklubem. Chceme dělat malé krůčky. Mám představenstvo, které mě podporuje a dalo mi šanci tady být. V mé první sezoně jsme překonali několik rekordů, teď chceme udržet v týmu určitou rovnováhu. Musíme to vyvážit a vytvořit určitou kulturu. To je můj největší úkol tady, v Antalyi. Děláme malé kroky."

Máte na to čas?

"Snažíme se vybudovat základy, pak se budeme moci zaměřit na další krok. Bez základů se stavět nedá. Chce to čas a ten já mám. Když jsem podepsal smlouvu, podepsal jsem ji na pět let. Antalyaspor je nejlepší místo, kde v tuto chvíli mohu být. Chci tady být. Doufám, že se nám podaří dosáhnout toho, co si přejeme. Ve fotbale samozřejmě nikdy nevíte. V den, kdy jsem se stal trenérem, jsem zavolal Kloppovi a on mi řekl: 'Jen abys věděl: jednoho dne tě vyhodí.' Odpověděl jsem mu: 'To říkáš ty, ale tobě se to ještě nikdy nestalo' (usmívá se)."

Z hraní jste se přesunul rovnou do trenérské funkce. Mělo to tak pro vás být vždycky, nebo jste si představoval jinou cestu?

"Nikdy jsem nechtěl po skončení hráčské kariéry odjet na rok k moři nebo se na pár měsíců přestěhovat do New Yorku. Dělám to, co mě baví."

Jak moc využíváte data?

"Data jsou velmi důležitá. Pracuji s jednou německou společností, analyzujeme každého soupeře a každý potenciální podpis smlouvy. Také ve fotbale je čich na hráče velmi důležitý. Můžete mít sebelepší dostupná data, ale je důležité, abyste si s hráči povídali a porozuměli jim. Všude je tolik talentovaných hráčů, mám plno kontaktů z celého světa. Když po někom jdete, musíte vědět, odkud pochází, musíte znát jeho kulturní zázemí."

Můžete uvést nějaký příklad?

"Podepsali jsme smlouvu se Shoyou Nakajimou, bývalým hráčem Porta. S tímhle chlapíkem jsem mluvil už dřív, ale vlastně jsme si nikdy noc moc neřekli. Byl velmi zdvořilý, skromný, milý, ale to je tak všechno. Člověk by mohl mít pochybnosti o schopnosti přizpůsobit se a jít shánět někoho dalšího. Hrál jsem s Kagawou. Jaký byl? Když přišel do Dortmundu, nikdy nemluvil. Pak se učil, dělal s námi pokroky. Takže musíte pochopit i kulturu. To je pro mě strašně důležité. Kdybych se díval jen na data, řekl bych, že Nakajima je dobrý hráč, a to je vše. Nakonec jsme se rozhodli ho podepsat."

Odmítl jste někdy hráče po takovém osobním rozhovoru?

"Měl jsem pohovor s jedním hráčem světové třídy, kterého jsme mohli získat. Mluvili jsme spolu tři minuty. Po třech minutách jsem mu popřál všechno nejlepší a hodně štěstí. Kdybych o tom řekl prezidentovi klubu, asi by se zeptal, jestli jsem se nezbláznil. Ale ten krátký rozhovor, který jsme spolu vedli, mi stačil k tomu, abych se přesvědčil, že mezi ním a naším klubem to není to pravé ořechové."

Stačí vám telefonát, nebo se s hráči rád setkáváte osobně?

"Pokud je hráč v Japonsku, možná bych chtěl jet do Japonska a mluvit s ním osobně. Telefonát není to samé, ani novináři to nemají rádi, když musí dělat rozhovory po telefonu, že? (Usmívá se.) Když se s lidmi setkáte osobně, vidíte, jak se chovají, jak říkají věci, jak vás zdraví. Znovu opakuji, že je strašně, strašně důležité, abyste jako kouč neztratil svou lidskou stránku. Je to opravdu těžké, ale nikdy nesmíte tuto myšlenku opustit."

Jakého hráče byste chtěl trénovat?

"To je těžká otázka. Řekněme, že Frenkieho de Jonga. Toho mám moc rád. Skvěle se na něj dívá a mám ho moc rád. Dalším by byl Alexis Mac Allister. Ten hraje hodně hlavou. Samozřejmě Haaland, Mbappé. Ale to by znamenalo, že se musím dostat na jejich úroveň, ne že oni přijdou za mnou (smích)."

Sledujete nějaký tým nebo konkrétního trenéra, abyste se inspiroval?

"Mluvil jsem s De Zerbim, to je úžasný trenér. Sleduji jeho zápasy a můj tým každý týden analyzuje Brighton, chci se toho co nejvíc naučit. Mám rád Manchester City, mám rád Brighton. Sledoval jsem i Gasperiniho v Atalantě, také Conteho v Interu. Líbil se mi Nagelsmann v Hoffenheimu a Lipsku, chtěl jsem sledovat způsoby, jak vyhrávají zápasy."

Jste fanouškem VAR?

"Líbí se mi, ale myslím, že by to mělo být spíš jako v tenise, kde můžete rozhodnutí napadnout. VAR fotbalu pomáhá, ale zápasy se zastavují příliš dlouho a příliš často. Nelíbí se mi to čekání. Znovu opakuji, že VAR fotbalu pomáhá. Ale odřízne to některé emoce. Ale právě proto fotbal milujeme, že? Vyvolává různé emoce. Narození dítěte, láska k partnerovi – to je něco jiného. Ale fotbal má svůj vlastní soubor emocí, které dokáže vyvolat jen on. Ty emoce tam musí zůstat, zachovejme si přirozenost fotbalu."