Fotbal? Mí hráči musí být hlavně dobří lidé. Fotbal tu neděláme dobře, říká kouč Uničova Jiří Balcárek

V Sigmě jste zažil v devadesátých letech zlatou éru. Z trenérské lavičky vás cepoval Karel Bruckner, zažil jste druhé místo a máte starty i v evropských pohárech. Jak na tu dobu vzpomínáte?

To už je taková historie. Určitě vzpomínám na trenéra Brucknera a na tu výbornou partu. A samozřejmě i na ty zápasy, které jsme hráli třeba na Marseille nebo ve skotském Kilmarnocku, na ty vzpomínám asi nejvíc. Ale ještě jako mladý kluk jsem ještě zažil tehdejší československou ligu, kdy jsme hrávali v Prešově, v Dunajské Stredě. Mělo to mnohem větší hráčskou i diváckou kvalitu než teď. 

Následovalo angažmá v Unionu Berlín. Ten asi nikdy nebude mít lesk velkoklubu, nicméně nyní se mu daří a dařilo se mu i když jste tam byl vy. Proč jste si tehdy vybral zrovna Berlín?

Povedla se mi jedna sezona a v roce 1999 jsem odešel do Unionu. Tehdy se tam mužstvo nějakým stylem budovalo, přišly tam velké peníze, mohlo se vybírat nejlepší hráče z celé Evropy. Nejdřív jsem tam byl na zkoušce, pak jsem se vrátil domů. Na té zkoušce se tam tehdy prostřídalo strašně moc hráčů. Pak mi ale volal pan Kubíček (tehdejší šéf Sigmy – pozn. red.), že se kluby domluvily, takže jsem odešel na roční hostování s opcí na přestup.

Tehdy se mi otočil život vzhůru nohama, protože jsem byl doma na zahradě a dostal jsem telefon, že mám v Praze na letišti letenky. Takže jsem sedl na vlak do Prahy, odletěl do Frankfurtu, odtud ještě dál a vystoupil jsem až někdy o půlnoci přímo na soustředění. Ujali se mě tam lidé v klubu a o půl druhé jsem se dostal na pokoj. Ráno jsem se probudil, kolem mě čtyřicet nových lidí, kteří mluvili německy – a já neuměl ani slovo. Po čtrnácti dnech jsme se přesunuli do Berlína, tam jsem nějakou dobu fungoval na hotelu a až pak přivedl rodinu.

Bylo to takové hození do vody. Na každé místo v sestavě tam bylo pět lidí, člověk se musel prosadit – jak profesně, tedy ukázat, že patří do základní sestavy, tak lidsky. Bylo to těžké, ale jsem rád, že jsem to zvládnul.

Když bychom nepočítali hostování, tak jste v podstatě celou kariéru v Česku strávil v Sigmě, pak jste i celou kariéru v Německu zasvětil jednomu klubu. Máte to prostě v povaze? Případně nemrzí vás, že jste si toho nezkusil víc?

Já to takhle neberu. Myslím si, že jsem byl takový průměrný fotbalista, že jsem ničím nevyčníval. Do Sigmy jsem přišel v patnácti letech a byl jsem tam až do šestadvaceti, za což jsem rád. Taky proto k ní mám velký vztah. Mám prostě vztah ke dvěma klubům.

V Unionu jste strávil poměrně hodně let. Udržujete tedy s klubem nějaký vztah? Případně byl jste v poslední době na nějakém utkání?

Víceméně pořád trénuju, takže nemám moc prostor říct zaměstnavateli, že odjedu někam pryč. Včera už si ze mě kluci, se kterými jsem pořád v kontaktu, dělali srandu, kdy už konečně přijedu. Už by to mělo klapnout.

Sice byla řeč o věrnosti, nicméně byl vlastně nějaký důvod opustit tehdejší Union? V klubu byly stabilní finanční podmínky, obří ambice, úspěchy i zápasy v Evropě.

Nebyl důvod. S rodinou jsme tam našli skvělé bydlení, děti tam chodily do školky i do školy. Měl jsem tam spoustu přátel, spousta kluků dokonce jezdívala sem k nám, na vesnici jsme tu měli přáteláky starších pánů. Bylo tam takové rodinné prostředí a nemuselo jít jen o kluky z klubu.

Po konci kariéry, který způsobilo zranění, jste dlouho nezahálel a zamířil jste na trenérské štace. Moc oddych od fotbalu jste si nedal, přitom mnozí hráči, které zranění donutí skončit, jsou pak frustrovaní a fotbal nechtějí ani vidět. To vám tolik chyběl?

Měl jsem dlouhodobý problém s kotníkem, byl tam i artroskopický zákrok. Po dvou týdnech, když jsme hráli o záchranu, chtěli, abych hrál. Dostala se mi tam nějaká nečistota, zánět – a to byl konec kariéry. Takže jsem v Berlíně skončil a vrátil se sem. Asistenta trenéra tam ale tehdy dělal Bulhar. Ten měl dům na Kypru, tak mi řekl, ať přijedu. Shodou okolností tam měla Sigma soustředění.

Slovo dalo slovo, Sigma tehdy chtěla založit C-tým. Hledali trenéra, tak se to nějak upeklo. Hned jsem šel dělat trenérskou licenci a dělat trenéra v Lipové. Po roce, kdy jsme skončili třetí, jsem hned skočil do béčka Olomouce. 

Našel jste se v trénování hned?

Řekl bych, že určitě.

Pak jste během několika let vystřídal několik angažmá. Všechna na Moravě.

Z Lipové jsem přešel do Sigmy. Tam bylo několik úspěšných let, v béčku mi pod rukama prošlo i mnoho dobrých fotbalistů – Hořava, Nepožitek, Heidenreich. Pak jsem odešel do Zábřehu, do Karviné, odtud zpět do Zábřehu, pak Uničov, kde jsme vyhráli MSFL. Následovalo Znojmo, tam se mi vryl do paměti televizní zápas se Spartou, který jsme doma před vyprodaným stadionem prohráli těsně 0:1. Ve Vítkovicích jsme měli skvělou partu, uhráli jsme osmé místo. Zakončil jsem to v první lize v Opavě.

Po angažmá v Opavě jste měl pauzu, pak ale přišel Baník. Poprvé ale nešlo o trenérskou štaci, nýbrž spíše funkcionářskou/skautskou. Vydržel jste jen rok. Jak to?

Byla to zase jiná fotbalová zkušenost. Člověk si chtěl zkusit něco jiného, aby nakonec zjistil, že to jeho místo je na lavičce. Že ho přitahuje ta každodenní práce a komunikace s lidmi, hráči, vedením.

Teď jste od září zpět v Uničově. Jak to zatím hodnotíte?

Už to hodnotím trochu jinak. Fotbal není tolik stěžejní, není na prvním místě. V životě jsou i jiné věci. Snažím se, aby si kluci z mého týmu vážili života, svých rodin. Bereme to prostě trošku z jiné stránky. Samozřejmě, že v tabulce chceme být co nejvýše, ale není to pro mě to hlavní. Chci mít v kabině kluky, kteří se na sebe můžou podívat a říct, že mají kvalitní život.

Na lavičkách v nižších soutěžích působíte už dlouho. Vypozoroval jste za tu dobu něco, co vám utkvělo v hlavě?

Přemýšlím o tom, bavíme se o tom i my trenéři. Stav českého fotbalu totiž není ideální. Pořád něco vymýšlíme – byla tu třeba Liga juniorů. Ta neměla ani kvalitu, ani opodstatnění. Kluby chtěly, aby ti kluci byli připravení na ligu. Kluci z Baníku jeli ale třeba na dva dny do Teplic, hrálo se tam někde za školou v pondělí, bez diváků. Jela se taková dálka, třeba spali i na hotelu. Strávili spoustu času na cestách, pak odehráli nekvalitní utkání.

Takhle se nevychovává dobrý fotbalista. Když to vezmu z vlastního pohledu, tak dřív se vychovalo hodně kvalitních hráčů. Ať to bylo v Brně, v Ostravě, v Olomouci. Vždycky se tam posunuli tři nejlepší dorostenci do áčka. Tam měli každý den kvalitní trénink s kvalitními spoluhráči. V sobotu si zahráli MSFL, která tehdy měla obrovskou kvalitu, a v neděli na deset minut skočili za áčko. Takhle jsme se pár let oťukávali a díky tomu jsme pak mohli nastupovat v základu.

Dneska je to všechno urychlené. Kluby chtějí ty mladé prodávat a točit. Stane se, že méně kvalitní mladý kluk skočí do toho ligového kolotoče, přitom to nemá odpracované. Tím pádem bude profesionálu strašně moc – a my jsme malá republika, nemáme stadiony, nemáme zázemí, nemáme tréninkové plochy. V tomto zaostáváme.