Seriál Volha a Bohemka? Panenkův dloubák vznikl později. U Klokoně je jinde a Klokanům fandil disent

Pro ty, kteří nevědí, o co v seriálu jde, citujeme z Wikipedie:

„Volha je český pětidílný televizní retroseriál, který podle knihy Karla Hynie natočil režisér Jan Pachl. Je vysílán od 2. dubna 2023 na prvním kanálu České televize. Děj zachycuje dobu normalizace a odehrává se od roku 1971 po dobu třiceti let, kdy hlavní hrdina Standa Pekárek (v podání Kryštofa Hádka) nastoupil jako šofér do Československé televize a má tři sny: řídit Volhu 24, jezdit pro redakci humoru a lidové zábavy a vozit Karla Gotta. Volha je jak auto, tak Pekárkovo krycí jméno u Státní bezpečnosti. Hlavní hrdina představuje člověka bez morálního vybavení, který se chce obohatit. Je to omezený egocentrik, který vyniká ve vymýšlení drobných podvodů a triků, a který bez jakýchkoliv výčitek svědomí donáší na všechny své spolupracovníky a pasažéry. Autor knižní předlohy, Karel Hynie, sám v televizi pracoval, ale zemřel dva roky před uvedením seriálu.“

Navíc je Standa Pekárek, jak už bylo uvedeno, vášnivým fanouškem Bohemians, kteří se po rekonstrukci hlavní tribuny po dočasném působení v Edenu v roce 1970 vracejí do svého Ďolíčku a bojují o návrat do první federální ligy (povedlo se jim to v červnu roku 1973 spolu s Interem Bratislava).  

První díl Volhy je věnován roku 1971. Použité archivní záběry z utkání Bohemians však nesedí se skutečností.  „Díval jsem se jen chvíli, ale Vršovický dloubák vznikl podle mě o dost později. Mám rád, když se tyhle detaily hlídají,“ napsal na Facebook hned po uvedení první dílu (2. dubna 2023) televizní divák a fotbalový fanoušek Roman Hájek. A má pravdu.

„Na Vršovický dloubák, bělehradskou penaltu, zlatou tečku za finálovým zápasem mistrovství Evropy 1976 má sice Antonín Panenka něco jako copyright, ale v naší lize jako první předvedl tenhle kousek jeho spoluhráč Štefan Ivančík,“ připomněl před časem v časopisu Reflex publicista a spisovatel Pavel Kovář.

„Stalo se tak na podzim 1975 (přesně 2. listopadu 1975 – pozn. aut.) v utkání s Lokomotivou Košice. Bohemka vedla v 66. minutě 4:0 a měla kopat desítku. Panenka nehrál pro zranění, a tak trenér Musil zavolal do hřiště: ‚Pišto, jdi na to a dej dloubáka!‘ Panenka skóroval penaltovým dloubákem až o pár týdnů později na zájezdu v Egyptě, pak na jaře 1976 v lize proti Dukle (proti reprezentačnímu kolegovi brankáři Ivu Viktorovi – pozn. aut.)  a do třetice v Bělehradě proti Německu. Brankář Maier si pak dal jeho fotku na stěnu v garáži a házel do ní šipky,“ napsal Pavel Kovář. 

„Zkoušeli jsme na tréninku nějaké nezvyklé varianty penalt, až jsme přišli na jednu, která se nám zdála nejlepší. Říkali jsme tomu Vršovák,“ vzpomínal Štefan Ivančík., který se v ligovém duelu s Lokomotivou Košic (5:0) ujal balonu po faulu na Jarkovského. „Trenér Musil na mě volal z lavičky, ať jdu a kopnu Vršováka. Brankář Košic Flešar překonání dloubákem neunesl a bral to jako zesměšnění Slováka Slovákem před pražským publikem. Dost sprostě mi potom nadával,“ prozradil Ivančík. Jak už jsme uvedli, teprve poté použil dloubák dvakrát Antonín Panenka a v červnu 1976 pak do třetice tento kop proslavil při penaltovém rozstřelu ve finále na ME v Bělehradě. „Vršovický dloubák znal najednou celý svět. První jsem ho ale kopnul já,“ zdůrazňoval vždy Štefan Ivančík.

Takže až v listopadu 1975, o čtyři roky později. V roce 1971 se tedy Standa Pekárek z Volhy těžko mohl v Ďolíčku radovat z proměněného Vršovického dloubáku.

Další, byť menší, chyby si na serveru csfd.cz (Česko-slovenské filmové databáze) všiml divák, který si dal jméno Huliza ČSFD (podle Oddělení hudební a lidové zábavy ze seriálu Volha):

„Hlavní ‚hrdina‘ Standa Pekárek měl na sobě parádní bílé tričko Bohemians ČKD Praha. Ovšem zelená ADIDAS teplákovka byla špatně. Jednalo by se o absolutní raritu, přivezenou individuálně, nejspíš ze západního Německa. V Bohemians ČKD Praha totiž byly v sedmdesátých letech zelené teplákovky se dvěma bílými proužky a bílým zipem, který byl i u náprsní kapsičky, dále byl na bundě zlatý klokan v kulatém bílém logu se zeleným písmem. Krátký bílý zip byl i na nohavicích tepláků, umožňoval tak rychlé a praktické svléknutí přes obuv.“  

A další věc. 

Spousta děje seriálu Volha se odehrává v bohemácké hospodě U Klokoně, kde mj. jako servírka pracuje Standova matka a jako pomocná kuchařka jedna z jeho milenek, a kde se také u kulečníku setkává s dvojicí pracovníků Státní bezpečnosti, kteří Pekárka záhy snadno zlanaří. Tahle restaurace existuje dodnes, sám jsem v ní po utkání Bohemians několikrát byl. Jenže ten lokál se nachází nad stadionem v Ďolíčku v ulici 28. pluku (vedle je Kodaňská), zatímco seriálovou hospodu najdeme až v Nuslích na rohu ulic Ctiradova a Na zámecké. Asi tenhle lokál v dnešní podobě více připomíná léta normalizace, ale U Klokoně je zkrátka úplně jinde. 

A ještě něco. Zuřivými fandy Bohemky jsou v seriálu udavač Pekárek a slizký šéf jakýchsi zvláštních útvarů z normalizační Československé televize v podání Martina Pechláta. Myslím, že tohle může bývalé i současné fandy Bohemians dosti urážet. 

Protože za bývalého režimu byly v Praze komunistickou stranou a vládou protežovány úplně jiné kluby – ty z Vršovic to rozhodně nebyly. Bylo naopak známo, že Bohemce za normalizace fandila řada chartistů, lidí z disentu a undegroundu. 

Když už jsme u sportovní tématiky a filmu. Kryštof Hádek hraje (výborně) v roli legendárního lyžařského běžce Bohumila Hanče, jednu z hlavních postav ve filmu Poslední závod režiséra a scénáristy Tomáše Hodana. Ten šel v České televizi shodou okolností týden před startem Volhy. Tento výborný  sportovní snímek byl v Česku pohříchu velmi nedoceněn, získal letos jen jednoho Českého lva za nejlepší kameru. 

Přitom rok před ním dostal film Zátopek hned osm Českých lvů.  Poslední závod je ovšem podle mého názoru lepší dílo, byť mám Zátopkova režiséra a velkého fotbalového fanouška (Slavie) Davida Ondříčka rád. Myslím, že Zátopkovy negativní stránky života byly ve scénáři dosti upozaděny. Navíc je ve filmu faktický nesmysl, když se tehdejší špičkový australský vytrvalec  Ron Clarke v letadle do Prahy z novin dozvídá, že Sovětská armáda obsadila Československo. To se stalo 21. srpna 1968, olympiáda v Mexiku, kde Clarke vybouchl a cestoval po ní tedy podle scénáře za svým mentorem Zátopkem do Prahy, se konala až dva měsíce potom, v říjnu 1968. 

Do Československa by tedy musel přiletět mnohem později, kdy už sovětští vojáci z centra města dávno zmizeli. Navíc Zátopek byl po srpnu 1968 perzekuován také později, až za normalizace, tedy v 70. letech. Těžko tedy v době filmového Clarkova pobytu, který podle filmu přiletěl do Československa těsně po okupaci. Ve skutečnosti však Ron Clarke navštívil ČSSR už v roce 1966, tedy dva roky před sovětskou invazí. Důkazem je ostatně medaile, kterou dal Ronovi Emil Zátopek (v podání Václava Neužila) při jeho odletu domů. Tu ostatně můžeme vidět v závěru filmu. Je na ní napsané: „To Ron Clarke Emil Zátopek, Prague 19. 7. 1966.“ 

A takových faktických nesrovnalostí je ve filmu víc, na startu desítky i maratonu na OH 1952 v Helsinkách se třeba objeví běžec USA s číslem 994, ale ve skutečnosti na této olympiádě žádný americký reprezentant oba závody neabsolvoval atd.

Někomu se tyhle historické přehmaty mohou zdát jako prkotina, ale pamětníkům (a nejen jim), kteří vědí, jak to ve skutečnosti bylo, kazí dojem z uměleckého díla. 

A hlavně, Vršovický dloubák patří k pokladům českého a československého fotbalu, takže by se všichni, kdo jej ve svých filmech využívají, měli podle toho řídit. A ne ho nechat cestovat zpět v čase. Zvlášť, když v sezoně 1971/1972 (v lednu 1972), které se mj. věnuje první díl seriálu Volha, Antonín Panenka utrpěl těžké zranění oka a po složité operaci nesměl půl roku hrát fotbal...