Návrat k Berbrově systému by fotbal oživil. Jak rozhodnout nerozhodný duel? Prodloužením, penaltami?

Hra tři na tři v hokeji byla v soutěžích IIHF i v Česku zavedena kvůli divácké atraktivnosti i kvůli tomu, že zápasy hrané v prodloužení v počtu pět na pět bývají při zvýšené opatrnosti často nekonečné, pokud tedy nejsou omezené časem a následnými samostatnými nájezdy.

A fotbal? Ten znal prodloužení  už v 19. století. 

Asociační kapitán Karel Petrů, který dovedl Československo v roli kouče do rovněž prodlouženého finále MS 1934 Itálie-ČSR (2:1 po prodloužení), ve své knize „Dějiny československé kopané“ mj. uvádí, že v nejstarším českém „hracím řádu“ z roku 1896 bylo ustanoveno, že „při nerozhodné hře dochází k půlhodinovému nastavení.“ 

Vida, již v 19. století fotbalisté odmítali remízy.  Jen nevěděli, co s tím, když i po prodloužení byl výsledek nadále nerozhodný.

Pamatuji už leccos, nejprve se rozhodovalo losem. 

Vzpomínám, jak jsem jako desetiletý kluk na podzim roku 1969 poslouchal v kuchyni našeho dvoupokojového bytu na pražském sídlišti v Malešicích u tranzistoru na stanici Československo v rozhlase odvetu 2. kola Poháru mistrů evropských zemí (tedy bývalé Ligy mistrů) mezi Galatasarayem Istanbul a Spartakem Trnava. Doma vyhráli Trnavští 1:0, v Turecku prohráli 0:1 po prodloužení, penaltový rozstřel ještě vynalezen nebyl, rozhodoval tedy los.  

Už v deseti letech jsem tušil, že tohle v bouřlivém istanbulském prostředí nemůže dopadnout dobře. A také nedopadlo, živě se pamatuji, jak slovenský komentátor, už nevím, jestli to byl legendární Gabo Zelenay, popisoval, jak španělský sudí Gaspar Pintado Viu vyhazuje minci a jak fotbalisté Galatasaray zvedají ruce nad hlavu. 

Později o tom mluvili samotní trnavští hráči: „Kapitán Galatasaraye okamžitě zvedl ruce nad hlavu a všichni Turci začali jásat. Nikdo vlastně neví, jestli padla panna, nebo orel, ovšem španělský rozhodčí v této vřavě by i tak těžko mohl něco změnit, kdyby los dopadl v neprospěch Galatasaraye.“ 

Zajímavé je, že v Československu byli ve stejné sezoně 1969/1970 už dál.  V Českém a Slovenském poháru a pak ve finále v Československém poháru totiž zavedli penaltový rozstřel.

Zase se pamatuji, jak jsem 2. srpna 1970 o prázdninách sledoval v Československé televizi odvetné finále mezi TJ Gottwaldov (nyní už opět Zlín) a favorizovaným Slovanem Bratislava. Po bratislavské remíze 3:3 to v Gottwaldově skončilo 0:0 (branky vstřelené na cizím hřišti ještě nerozhodovaly), takže přišla na řadu novinka - penaltový rozstřel. 

Jenže tenkrát se hráči nestřídali, všech pět penalt zahrával jediný hráč! Gottwaldovský mladíček Zdeněk Nehoda, který pak za šest let ve finále ME 1976 rovněž proměnil v rozstřelu svou penaltu, stejně jako za deset let v boji o bronz na ME 1980, dal čtyři, zatímco trnavský náhradník Jozef Tománek, jenž přišel na hřiště až dvě minuty před koncem, jen tři. 

Nehoda tak Zlínu zařídil největší úspěch v jeho historii. Ovšem nebylo to jen ve finále. Už předtím ve čtvrtfinále Českého poháru s Ústím nad Labem po remíze 1:1 vyhrál sám penaltový rozstřel poměrem 4:1. „A ještě předtím ve čtvrtém kole v Brně jsme to po remíze 0:0 měli s Miklošem nerozhodně 5:5 a naštěstí v náš prospěch rozhodl los,“ vzpomínal po letech Zdeněk Nehoda. 

Tak vida, přece jen los! Nikoho tenkrát ještě nenapadlo, že po pěti základních penaltách může rozstřel pokračovat dál po jedné penaltě až do konečného rozhodnutí.

Ve finálovém turnaji ME se naštěstí na los nehrálo. Hrálo se opakované finále jako v případě evropského šampionátu 1968 v Itálie, kdy domácí Italové po remíze 1:1 po prodloužení nad Jugoslávií již druhý zápas vyhráli 2:0.

Málokdo ví, že takto se mělo postupovat i při finále ME 1976 v Bělehradě mezi Československem a NSR.  

O tom, že se Antonín Panenka stal v roce 1976 díky svému vršovickému dloubáku v závěru penaltového rozstřelu slavným, rozhodla až dohoda vzniklá narychlo mezi západoněmeckým a československým vedením týmu během šampionátu v Jugoslávii. Tedy těsně před finále! Hrálo se totiž až koncem června a zástupci obou svazů nechtěli prodlužovat již tak dlouhou a náročnou sezonu…

Od té doby se pak ve finále ME dostal penaltový rozstřel ke slovu už jen jednou, předloni, kdy v Londýně pomohl k výhře Italů nad domácími Angličany. Zato na ME 1996 v Anglii i na ME 2000 v Nizozemsku rozhodl o zlatu Němců, resp. Francouzů tzv. Zlatý gól, což byla vlastně hokejová „náhlá smrt“, po níž prodloužení končí. 

Poprvé tento experiment odnesli Češi, podruhé Italové.  Pak jej vystřídal tzv. Stříbrný gól, kdy se v prodloužení dohrávala jen ta část prodloužení, v němž branka padla. Na tohle pravidlo Češi pro změnu „dojeli“ v památném semifinále ME 2004 v Portugalsku s pozdějšími evropským šampiony z Řecka. A pak byl Stříbrný gól zrušen…

Ovšem penalty, které Čechům či předtím Čechoslovákům na vrcholných akcích dosud jdou, zůstaly zachovány. Vyhráli díky nim ME 1976 (proti NSR) i ME do 21 let v roce 2002 (proti Francii), zápas o 3. místo na ME 1980 (proti Itálii) i semifinále ME 1996 (proti Francii). 

I když i proti penaltám se ozývají kritické hlasy, že prý jde jen o dovednostní soutěž. Ostatně takto kanadští lední hokejisté v čele s Waynem Gretzkym zpochybnili i památné české vítězství nad Kanadou v semifinále ZOH 1998 v Naganu.

Pokud jde o penaltový rozstřel, kromě duelů play off v turnajových a pohárových soutěžích, byl už vyzkoušen i v dlouhodobých soutěžích. Jeho velkým zastáncem byl v Česku nyní trestně stíhaný bývalý místopředseda FAČR Roman Berbr.  

Angličané sice v polovině 90. let prosadili tříbodový systém se třemi body za výhru, ovšem jeden bod se jim pak při remíze ztrácí ve vzduchoprázdnu. Tento matematický nedostatek se pokusil vyřešit právě Berbr, který v případě remízy zavedl závěrečný penaltový rozstřel i ve svém Plzeňském kraji, pak v dalších českých krajích a nakonec i v českých divizích a v ČFL, kde o tom jako místopředseda za Čechy mohl rozhodovat. 

Roman Berbr pak chtěl tento systém prosadit i v tuzemských profesionálních soutěžích a hlavně v zahraničí. 

„Jakmile si to v Anglii na UEFA prosadí, rozšíří se to okamžitě všude po Evropě. Tak tomu v 90. letech ostatně bylo i s tříbodovým systémem, který se také zrodil v Anglii. Přemýšlím, že bych si to nechal patentovat,“ nadšeně vyprávěl s nadsázkou v interview pro magazín HATTRICK před deseti lety Roman Berbr.  „Kdo se toho bojí, dělá fotbal pro sebe. Kdo se novinek nebojí, dělá fotbal pro lidi. Je to atraktivní, budete se na fotbal těšit,“ celkem trefně vyjádřil podstatu věci Berbr. „Třeba i play off a baráže ve fotbale vůbec nejsou problémem hráčů, ale funkcionářů. Ti se jen bojí, aby jejich klub nesestoupil,“ dodal Roman Berbr.

Jenže v zahraničí kontroverzní exmístopředseda FAČR neuspěl, jak předpokládal, a po jeho zatčení v říjnu 2020 bylo v českém fotbale rychle zrušeno vše, co zavedl. Bez rozmyslu, jen s „revolučním“ nadšením. I to, co mohlo být prospěšně, třeba jako byly ty penaltové rozstřely v nižších soutěžích v Čechách. 

Pamatuji se, jak jsem se na ně při remízách v zápasech ČFL vždy těšil. A nebyl jsem sám, i diváci to měli rádi, neznám jediného, jehož by tahle novinka nebavila.

Stále se mluví o tom, jak oživit, hlavně pro sponzory a diváky, často fádní průběh zápasů ligové soutěže v Česku, zkouší se dost krkolomný model nadstavby. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se zavedly Berbrovy rozstřely o druhý bod i ve Fortuna:lize a ve Fortuna:národní lize, bylo by to oživení. Třeba nejprve s prodloužením a až teprve pak s rozstřely. 

Jenže to u konzervativců, jichž je ve fotbale více než kde jinde, lze jen velmi těžko prosadit. Ostatně i ten penaltový rozstřel v play off velkých turnajů a pohárových soutěží byl vynalezen až po více než sto letech (do té doby to rozhodoval „konzervativní“ los).  A před necelým měsícem závěrečné penalty určily výsledek finále MS 2022, stejně jako předtím finále MS 1994 i MS 2006, a nikdo světové šampiony z Argentiny nezpochybňuje.

I když přiznávám - hrát po vzoru ledního hokeje prodloužení v počtu devět na devět nebo třeba jen osm na osm, na to jsem i já docela konzervativec.