Skupina snů, či smrti? Ze sportovního i ekonomického hlediska by pro Plzeň byly lepší Porto, Lipsko a Doněck

I Slavia, která před třemi lety na vrcholu své výkonnosti podobnou skupinu absolvovala (jen místo Bayernu v ní byla Borussia Dortmund), nakonec navzdory svým statečným výkonům skončila poslední se ziskem pouhých dvou bodíků.  

Když ale v Istanbulu koncem srpna Plzeňští tuto „skupinu smrti“ vyfasovali, málem radostí zbořili Štruncovy sady. Jásali funkcionáři, trenéři, hráči,  fanoušci i novináři v českých médiích. Přiznám se, že to nechápu. Jsem asi ze staré školy, kdy účelem účasti v evropských pohárech bylo postoupit co nejdál. 

A když Sparta nebo Dukla ve své největší slávě dostaly už v prvním kole za soupeře slavné kluby typu Realu Madrid či Manchesteru United, nebyly z toho nadšené, i když s nimi tenkrát dokázaly hrát mnohem vyrovnanější partie a třeba je i vyřadit (jako třeba Sparta v září 1983 v 1. kole Poháru UEFA díky madridskému hlavičkovému gólu čerstvě osmnáctiletého Tomáše Skuhravého vyřadila slavný Real po výsledcích 3:2 a 1:1).

Už před losem jsem si kvůli prognózám v médiích dovolil napsat an Facebook:

„Tohle mediální sado-maso mě vždy znova a znova překvapí. Titulní strana Blesku: ‚Plzeň v Lize mistrů: skupina snů: Paris SG, Liverpool, Dortmund, skupina nudy: Porto, Lipsko, Doněck.‘ Tak já nevím, co bylo snového na zápasech typu Arsenal-Slavia 7:0 (2007), Barcelona-Sparta 5:0 (1999) či Plzeň-Real Madrid 0:5 (2018, 4 góly za 20 minut a dost). To se tedy raději ‚nudím‘ s nadějí na nějaký ten bodík či dokonce postup.“

Ano, chápu, zahrát si proti Messimu či nyní proti Lewandowskému musí být pro některé hráče Viktorky skvělé, ovšem tyhle duely by se neměly jako před jedenácti lety změnit v nedůstojný pozápasový boj o Lionelův či Robertův dres, ale bitvou o cenné body. Žádné klišé typu „užít si to“ by nemělo mít v Lize mistrů místo. 

Jasně, při takových soupeřích lze čekat plný dům i při vysokých cenách vstupenek, ovšem to by v Champions League bylo, i kdyby přijeli ti „nudní“ protivníci typu FC Porto, RB Lipsko a Šachťaru Doněck.

A pak, Bayern či Barcelonu zase budou chtít na vlastní oči vidět snobové, mecenáši a sponzoři  a „kravaťáci“, kteří jinak chodí na fotbal jednou za uherský rok. A fanoušek, který pravidelně chodí i na Pardubice či Karvinou, možná tak ostrouhá. Pamatuji se ostatně na duel s Barcelonou (0:4) před jedenácti lety, když Plzeň ještě musela hrát v Praze-Edenu. Mám před sebou tribunu svátečních diváků, kteří za stavu 0:4 začali z ochozů předčasně odcházet domů.  Snad to bude nyní ve Štruncových sadech jiné, doufejme.

V českém klubovém fotbale je v posledních letech jako posvátná kráva vzýván národní koeficient určující počet a nasazení českých klubů v evropských pohárech. Za postup do Ligy mistrů jsou sice pěkně čtyři bonusové body, ale v konkurenci takto těžkých soupeřů jich tuzemský mistr už asi moc nepřidá. 

O sportovní stránce už byla řeč. A ta ekonomická?   UEFA posílá klubům v Lize mistrů 2,8 milionu eur za výhru (70 milionů korun) a 930 tisíc za remízu (23,25 milionu korun). To jsou obří peníze. Opravdu by při pohledu na tyhle sumy nebyla lepší „nudná“ skupina s Portem, Lipskem a Doněckem, v níž by šlo i něco vydělat? 

Navíc zmíněné porážky českých týmů v Lize mistrů – od 0:5 až po 0:7 – vedou evropské velkokluby neustále k novým a novým projektům na založení své Superligy, v níž by se podobným, pro ně „zbytečným“ a neatraktivním, utkáním vyhnuly. UEFA jen s největším vypětím – naposledy i s pomocí fanoušků –- tyto snahy na poslední chvíli eliminuje. 

I zázraky se sice dějí, věřme ale tedy spíš v to, že Viktoria Plzeň se s evropskými popasuje důstojně, třeba tak, jako v roce 2019 pražská Slavia. To by bylo malé vítězství, i když koeficient by to rozhodně nevylepšilo.