Rejžek v Hattricku aneb Proč dědci na Slavii vyhazovali klobouky. „Berbr a Pelta? Stejná krevní skupina.“

Proč tě to vlastně táhlo k fotbalu?

Asi jsem zdědil po svém biologickém otci, který byl druholigový rozhodčí, fotbalové geny. 

A proč fandíš právě Slavii?

V deseti letech jsem si přál k Vánocům Lauferovu knížku „50 let v našem sportu“. Josef Laufer byl sice slávista, ale pojal ji věcně a objektivně. Jenže když líčil třicátá a čtyřicátá léta, šíleně mi vadilo, jak pořád básnil o „železné“ Spartě. A protože bylo ve škole klasické dělení na sparťany a slávisty, přidal jsem se k tomu sociálně slabšímu, protože Slavia v té době ještě hrála v druhé lize. 

Viděl jsi její památný zápas o postup do 1. ligy?

Díval jsem se na něj na starém televizoru Mánes. Spartak Plzeň jsme porazili 4:1 (stalo se 12. června 1965 před dvaačtyřiceti tisíci diváky, což je dodnes rekord 2. ligy. Branky dali Kadraba, Lála, Šindelář a Veselý, za Plzeň Ziegler – pozn. aut.). 

Takže jsi znal Slavii jen z televize?

Nejen. Ve Velenicích jsem měl naštěstí souseda pana Bartoše, velkého slávistu, který jezdil na každý zápas sto padesát kilometrů do Prahy a od jisté doby mě bral s sebou.

Vzpomeneš si na první utkání, které jsi navštívil?

Bylo to v roce 1967, prohráli jsme doma s Trnavou 0:1 a Adamec nám dal gól. Později už jsem jezdil sám, protože jsem měl po dědovi železničářskou režijku. Pochopitelně jsem si vedl kroniku Slavie, kde jsem měl podpisy hráčů a fotky. 

Jak ses k nim dostal?

Vždycky, když jsem přijel do Prahy, tak abych zabil před zápasem čas, šmejdil jsem po sportovních redakcích deníků a loudil jsem je od fotografů. Takhle jsem přišel do tehdejšího týdeníku Kopaná a hokej (později Gól), kde se mě ujal výborný chlap Míla Šimák, který mi navrhl, abych psal o fotbale do novin. „Ale já půjdu teprve na gympl,“ bránil jsem se. „To je jedno,“ mávl rukou. „Říkal jsi, že jsi z jižních Čech, viď, tak se zeptej v Budějovicích v deníku Jihočeská pravda, jestli by tě nevzali.“ Takže jsem v patnácti a půl letech přišel do tamní redakce, kde byla úžasná parta tří sporťáků, odvolal se na pana Šimáka z Prahy, oni se zasmáli – a přijali mě. 

Jan Rejžek* Narodil se 21. června 1954 v Českých Budějovicích, dětství prožil v Českých Velenicích.* Maminka mu umřela v necelých čtyřech letech, vychovávala ho babička s dědou.* Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK.* Vyšly mu dvě básnické sbírky a výběr z jeho kritik, nyní píše paměti.* Zpočátku psal o sportu, později se stal hudebním kritikem v časopise Melodie a dalších periodikách.* V roce 1988 pozval na jeviště Folkové Lipnice tehdejšího disidenta Václava Havla, později se podílel na petici za jeho propuštění a pomáhal s šířením Několika vět. * V roce 1990 byl úředníkem prezidentské kanceláře, po dvou letech se vrátil k novinařině.* Krátce pracoval v České televizi (po několika letech tam měl pořad Katovna), byl také redaktorem ČRo6.* Ministerstvo obrany jej v roce 2017 ocenilo za účast ve třetím odboji.

Dostával ses coby slávista do sporů se skalními sparťany?

Kdysi jsem byl v pravidelném kontaktu s vášnivým sparťanem Jiřím Hrdinou z Balbínovy poetické hospůdky, který provokoval, jak mohl. Když jsem hovořil o novém slávistickém stadionu, navrhl, že pokud ho otevřeme do konce roku, poveze mě na trakaři z Vinohrad do Vršovic. V opačném případě povezu já jeho. Sázku prohrál a nutno říct, že mě skutečně naložil na trakař a udělali jsme z toho show. Doprovázeli nás harmonikář Pepa Čečil, oblíbenec Bohumila Hrabala, a zdravotnice, stejně jako na prvomájových průvodech. Ostatně byl květen. Jenže můj „řidič“ si dal v každé osvěžovně malý pivo, a protože bylo teplo, byl nakonec rád, že mě na stadion vůbec dovezl. 

Měl jsi někdy z nějakého neúspěchu Sparty škodolibou radost?

Pamatuju se na to, jak jsem byl na jednom zápase ještě na staré Slavii, a když skončil, dědci zůstali na svých místech, poslouchali tranzistoráky a najednou začali vyhazovat klobouky a křičet: „Sparta sestupuje!“ (16. června 1975 – pozn. aut). Jeden můj kamarád, velký slávista, má dodnes schovanou úžasnou relikvii – lístek z prvního zápasu Sparty ve druhý lize (do první ligy se Sparta vrátila o rok později, ovšem až z druhého místa; první byl TJ VP Frýdek-Místek – pozn. aut.). 

Jak se díváš na hooligans, dýmovnice a podobné jevy?

Já bych fanoušky neházel do jednoho pytle. Někteří vymýšlejí vtipná chorea a zpěvy. Jenže jsou mezi nimi také – a to je neštěstí všech klubů – frustrovaní idioti, kteří se potřebujou vyřádit a fotbal je vlastně nezajímá. Oni nechápou, že když hodí pět minut před koncem na hřiště dělbuch a dýmovnici, zkazí tím zápas, protože se na deset minut přeruší a hráči vypadnou z tempa. Nebo jako teď, UEFA nám zavře Tribunu Sever a tři tisíce slávistů se do hlediště vůbec nedostane. 

Jaké máme rozhodčí?

Jsou obrazem naší společnosti. Stejně, jako funkcionáři. Některým to přímo kouká z očí. Stačí se podívat na Berbra a Peltu, a je ti to jasný. Stejná krevní skupina.

Jak jsi přivítal VAR?

Teoreticky by mělo být video ku prospěchu řešení nejasných situací, ale někdy mám pocit, že jsou rozhodčí slepí. Jak je možné, že nejsou schopni zachytit očividné fauly, hraní rukou a jiné prohřešky?! Chápu, že může dojít k situaci, kdy je na malém prostoru spousta hráčů a jeden z nich se třeba neznatelně dotkne míče rukou, ale z některých verdiktů jsem rozpačitý. A teď nehovořím o Slavii. Obecně. VAR není takový pokrok, jak jsem čekal. 

 Máš mezi hráči nějakého oblíbence?

Od sedmdesátých let jsem znal skoro všechny. Moc prima člověk byl Franta Veselý, stejně jako Robert Segmüller. S Erikem Brabcem jsme byli takoví kamarádi, že když se mu narodila dcera Alžběta, pozval mě na oslavu. Byla tam výborná nálada a také jeho velký kámoš Marek Matějovský. Když jsme se seznámili, naprosto mě šokoval větou: „Když mi řeknete, kdy upálili Mistra Jana Husa, dám vám litr.“ – „Šestého července 1415,“ povídám a on beze slova vytáhl peněženku a dal mi tisícovku. 

Naštvala tě někdy Slavia tak, že jsi přemýšlel o tom, že budeš fandit někomu jinému?

Naštvala mě samozřejmě mnohokrát, ale nikdy bych ji neopustil. O tom je i slávistická hymna Vždycky jsme s váma! Člověk, který zažil postup z druhý ligy a také dobu, kdy se hrálo o titul, to má daný a všechno jí odpustí. 

Kdy jsi byl na Slavii nejpyšnější?

Už v těch deseti letech, když jsem viděl její postup do první ligy. Od té doby Slavia nikdy nesestoupila. Ale nejkrásnější byl pro mě výlet do Amsterdamu v roce 2007, kde jsme zvítězili nad slavným Ajaxem 1:0 (David Kalivoda dal branku z penalty – pozn. aut.). Doma jsme pak vyhráli 2:1 (brankami Stanislava Vlčka – pozn. aut.) a postoupili jsme do základní skupiny Ligy mistrů. To byl největší zápas, který jsem se Slavií viděl.