V roce 2018 by Teplice spadly. Uzavřená soutěž nudí. Uplatněme rumunský model: 6 o titul, 10 o záchranu!

Pozitivní věcí je, že letos na rozdíl od roku 2019 se baráž uskutečnila v duchu fair play a žádní Berbrovi lokajové s píšťalkou či praporkem nemuseli zachraňovat vyvolené.  Jak ukázaly policejní odposlechy, v roce 2019 to zařídili rozhodčí, když zařízli Brno a Jihlavu, v roce 2020 se to dělo administrativně (i když kromě Karviné a Příbrami měla protekci i rok předtím poškozená  Zbrojovka, která mohla jít do ligy bez baráže). 

„V duelech Bohemians-Opava a Teplice-Vlašim se ukázalo, že první liga je přece jen o stupeň výš,“ komentoval výsledky letošní baráže expert České televize Pavel Karoch. Ano, pokud jde o výsledky, má pravdu. Bohemka i Teplice se prosadily hlavně díky věštím zkušenostem. A také díky štěstí v rozhodujících okamžicích. Jinak herně byla Opava byla možná tři poločasy ze čtyř lepší nežli „Klokani“. Jenže své šance neproměňovala.

Vlašim, kde trenér Martin Hyský hlavně ze slávistických mladíků na hostování vytvořil až nečekaně dobrý tým, také nebyla o tolik horší než Teplice, jak by mohly napovídat výsledky. V prvním utkání na hřišti soupeře sice prohrála 0:3, ovšem v závěru první půle ještě za stavu 0:0 měla převahu a spálila dvě šance. Nakonec Vlašimské zlomil gól do šatny z teplického brejku a druhá slepená branka na začátku druhého dějství. Pak další obří nevyužitá šance za stavu 0:2 a naopak vzápětí další branka na 0:3.    

„V tom prvním utkání jsme to nezvládli nejen výsledkově, ale i svým výkonem. Přesto jsme věřili v zázrak v domácí odvetě. Vždyť Liverpool nebo Real Madrid své velké obraty, kdy také prohrávaly o tři góly,  zvládly -  a neřekl bych, že se tohle nedá srovnávat. V odvetě jsme dvakrát vedli, ale soupeř vždy záhy vyrovnal. Po první půli to bylo 2:1, šance stále žila, ale hned po pauze jsme si svou chybou dali vyrovnávací gól prakticky sami. Přesto před svými svěřenci smekám, podali velmi dobrý výkon, ligového soupeře zatlačili a přehrávali. Tihle mladí kluci dokázali, že na profesionální fotbal určitě mají, což mohou zúročit v příštích sezonách,“ konstatoval vlašimský trenér Martin Hyský. 

K tomu dodejme, že ještě v roce 2018 by Vlašim z druhého místa tabulky postupovala do ligy přímo, bez baráže a Teplice by rovnou spadly. 

Přestože zastánci současného modelu v Česku budou tvrdit, že ligisté dokázali, že do nejvyšší soutěže patří, jsem opačného názoru.

Za prvé: v dlouhodobé soutěži by to mohlo vypadat jinak než ve dvou utkáních, za druhé liga potřebuje okysličení, nové týmy, nové diváky, jinak je to nuda.

Před čtyřmi lety, při spouštění nadstavby se zdálo, že vedení LFA chce pustit do ligy až tři nové týmy, ale už průběh první „cinklé“ baráže a pak i administrativní hrátky s covidem rychle ukázaly, ža na nějaké „nové pořádky“ tu nikdo není zvědavý, že vše má být v rukou „starých psů a že baráž spíše umožňuje zachovat v lize patnáct ze šestnácti celků. 

Ano, odpůrci budou tvrdit, že postupující z druhé ligy ani nemají nejvyšší soutěž kde hrát, že nevlastní odpovídající stadiony. Pardubice byly dva roky v azylu ve vršovickém „Ďolíčku“, Hradec Králové nastupoval v Mladé Boleslavi, Vlašim by nyní v případě svého postupu využívala příbramský areál.

Jistě, nějaké základní podmínky v nejvyšší soutěži splněny být musejí, ale jinak bych to v době krize, ukrajinské války a po covidu s těmi luxusními stánky až tak nepřeháněl. 

Jednak se už zase mohou používat sektory k stání (viz právě Bohemka) a jednak i ty nejlepší stadiony v případě diváckých vášní neobstojí – viz pohárové finále v Uherském Hradišti, kde se nedávno hrál i duel Ligy národů, či divoké fanouškovské oslavy titulu na hrací ploše v podání nadšených příznivců Manchesteru City nebo AC Milán poslední neděli. 

Spíš bych se soustředil na stav hrací plochy – terény v Jablonci, v Liberci i jinde jsou dost hrozné. 

A s těmi přímými sestupy bych se nechal inspirovat v zahraničí. Všechny velké soutěže se s tím nemazlí, ano, hraje v nich zpravidla 20 týmů (jen v německé bundeslize osmnáct), ale i tak. V anglické Premier League, italské Serii A i španělské La Lize jdou dolů bez baráže tři týmy. V francouzské Ligue 1, stejně jako v německé bundeslize i nizozemské Eredivisie a portugalské lize (shodně 18 týmů) sestupují dva poslední kluby přímo, baráž hraje až ten třetí od konce. A v Turecku (20 klubů) padají přímo hned čtyři celky! Polská Ekstraklasa (18 celků)? – sestupují rovnou tři kluby. A v Maďarsku, kde mají v nejvyšší soutěži jen dvanáct týmů, padají rovněž dva z nich přímo do druhé ligy bez baráže.

Ano, jsou země, kde sestupuje jen jeden tým, případně jde druhý do baráže, ale to je zpravidla tam, kde mají menší počet účastníků – ve Švýcarsku (10), Rakousku, Slovensku (po 12) či Bulharsku nebo Řecku (po 14). Jedině v Belgii, kde hraje nejvyšší soutěž 18 mužstev, padá přímo jen jeden tým a druhý jde do baráže. 

Jinak se s tím, jak už bylo řečeno,  ve většině států příliš nepářou – minimálně dva celky musejí vždy spadnout.

Vzorem pro nejvyšší soutěže by nám pak mohlo být výkonnostně srovnatelné Rumunsko. Tady hraje stejně jako v Česku ligu šestnáct mužstev. Rumuni však neznají nesmyslnou prostřední skupinu o 7. až 10. místo.

Po 30 kolech základní části v Rumunsku rozdělí svou nejvyšší soutěž na dvě části – skupinu o titul, kde se utkává jako u nás šest nejlepších celků, ovšem nikoli jen na pět utkání s nerovnoměrným počtem utkání doma venku, ale na deset zápasů. A zbývajících deset týmů hraje devět duelů o záchranu. S tím, že dva poslední sestupují přímo a dva další jdou do baráže. A nejlepší dva celky, tedy 7. a 8. v pořadí, hrají baráž o účast v kvalifikaci Evropské konferenční ligy. To proto, aby i ty už předem zachráněné kluby měly do poslední chvíle o co hrát a duely s ohroženými zbytečně nevypouštěly.  

Tohle je, myslím, mnohem zajímavější a spravedlivější systém.  Jediná možná vada na kráse? Místo 35 utkání se hraje 40, resp. 39 duelů. Ale to by profíci měli rozhodně zvládnout. Zvlášť když národní pohár se v Česku už zase celý (i od osmifinále) hraje jen na jedno utkání.