Když se potká vytáčené připojení s 5G sítí...

Vybavila se mi scéna z jednoho z filmů o Bridget Jonesové, kde několika účastníkům garden party neřekli, že ten rok nemají chodit v převlečení za děvky a faráře. Dotyční se pak snaží prostor nenápadně opustit, což se někomu podaří a někomu tak docela ne. Hráči Manchesteru United vysílali v úterý večer na liverpoolském Anfieldu signály SOS, aby je někdo vysvobodil, aby byl konec jejich utrpení. Vypadali, že by dali princeznu a půl království za to být někde jinde. 

V britské tisku se objevila slova jako demolice, demontáž, potupa. Jak ostrovní média občas přehánějí, tak tohle prostě sedělo. Vždyť sám dočasný lodivod United Ralf Rangnick mluvil o “místy ponižující porážce.” Kromě dvacetiminutovky ve druhé půli, kdy Liverpool trochu ubral a United nabídlo nejzdařilejší pasáž, jsme sledovali střet dvou světů, staré gardy s dravým mládím, bezradnosti s propracovaným systémem, stereotypního klišé se schopností improvizovat, vytáčeného připojení k internetu z 90. let se moderní sítí 5G. 

Rudí ďáblové byli jen rudí a přitom dábelsky průměrní. Nejhorší z jejich pohledu bylo, že vlastně hráli svůj standard poslední dnů, který stačil k hubenému vítězství 3:2 nad sestupujícím Norwichem, ale rozvášněný a ve formě hrající LFC zastavit ani náznakem nemohl. Když bránili daleko od hráčů Liverpoolu, bylo to špatně, když to zkusili natěsno, bylo to ještě horší. 

Fanoušci United hořekovali, že Roy Keane by svého času i za cenu žluté, případně červené karty aspoň pořádně přebrousil, ale komu z aktuální sestavy Manchesteru United takový úkol svěřit? Phil Jones, jehož samotné nasazení připomínalo sofistikovaný trolling, by se nejspíš při pokusu někoho zprasit sám vážně zranil. Harry Maguire by pak nejspíš zrakvil někoho ze svých spoluhráčů, což se mu ostatně během letošní sezóny už několikrát povedlo, když hlavou málem vyrazil zuby Cristianu Ronaldovi nebo když způsobil krvavý šrám na hlavě Paulu Pogbovi. Když už mluvíme o Cristianu Ronaldovi, bylo nesmírně působivé, když celý stadion v 7.minutě zápasu povstal a zatleskal na podporu absentující portugalské ikoně, která v posledních tragicky přišla o čerstvě narozeného synka. 

Jak byl United politováníhodný, Liverpool předvedl výkon hodný týmu aspirujícího na vysněný quadruple, tedy zisk 4 velkých trofejí v jedné sezóně. Rychlost některých předávek míče, který putoval všemi myslitelnými směry, byla tak rychlá, že jsem si výměnu balonu před druhým Salahovým gólem musel pustit třikrát, než jsem kombinaci pochopil. Obránci a záložníci United, kteří této akci bezmocně přihlíželi, taky nepůsobili dojmem, že chápou, co se kolem nich děje. Hráči Liverpoolu neustále měnili pozice, všichni útočili a všichni bránili s takovou flexibilitou, že názvy jejich pozic snad s výjimkou stoperů ztratily význam. Jako na stránkách Klapzubovy jedenáctky se levý bek mohl zjevit na pravém křídle a nadělat tam pěknou paseku. 

Reds předvedli úžasný kolektivní výkon, kde by si vysokánskou známku zasloužili všichni bez výjimky. Vyčníval podle mě Thiago Alcantara, který hrál toho večera coby “midfield maestro,” který byl současně kreativní, tvrdý a úplně nevyzpytatelný. Jeho změny směru, tempa hry, trajektorie přihrávek byly jedním velkým ospravedlněním, proč Jürgen Klopp Španěla z Bayernu přivedl. Přitom se našli mnozí, a první měsíce Thiagova působení jim dávala vlastně za pravdu, že se záložník LFC nehodí nebo že ho klub nepotřebuje. 

Aktuální forma liverpoolského FC je strašidelná, tedy strašidelně dobrá, a nemám moc pochyb, že by Kloppovi svěřenci v úterý večer rozkopali snad všechny týmy Premier League. Mají vítr v plachtách a když ne quadruple, tak třeba fantastický treble by z dramatického konce sezóny kápnout mohl.  

Jiří Hošek - novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně, který se dlouhodobě zajímá o Premier League