Co bylo dřív u fungujícího mančaftu? Pevná osa základní sestavy se čtyřmi výjimečnými hráči nebo fantastický kouč? Je to variace na věčnou debatu, zda jsme tu dříve měli vejce či slepici. Pravda je podle mě taková, že musíte oba procesy sladit. Sebelepší manažer, jako je třeba Antonio Conte, nemůže teď na Tottenham Hotspur Stadium dělat zázraky, jestliže pracuje s nevalným hráčským materiálem, do něhož zatím v podstatě neměl šanci zasáhnout. Na Old Trafford zase už v podstatě od odchodu sira Alexe do fotbalového důchodu hledají trenéra, který by se popasoval s kombinací nabušeného kádru, historické tradice a obřích očekávání. Zatím marně.
U Manchesteru United si nejspíš zoufají, že se nedokázali včas domluvit právě s Contem, který současně možná podpisu smlouvy s Tottenhamem teď taky lituje. Z Ronalda a spol. tak má vymačkat to nejlepší Ralf Rangnick, o kterém ale víme, že je to provizorní šéf lavičky, byť po sezóně u United zůstane v roli konzultanta.
I když se už v případě Van Gaala, Mourinha i Solskjaera “rodina” Red Devils zaklínala slovy “we have to get it right now,” “teď už ale fakt musíme najít toho pravého,” přeloženo nesmíme se seknout, nejsem si vůbec jistý, že se to povede. Prosakuje, že zatímco Rangnick by chtěl v duchu svého koncepčního uvažování přivést trenéra - vizionáře v osobě Erika ten Haga z Ajaxu, klíčoví hráči by prý raději spolupracovali s Mauriciem Pochettinem. Už to, že se tyhle hlasy z kabiny dostanou ven, je špatně, a komplikují nejen hledání samotné, ale taky Rangnickovu beztak nesnadnou pozici pro zbytek ročníku.
Top kluby se snaží sladit hráčskou a trenérskou složku nejen chronologicky, ale i typologicky. Jako se určitý špičkový hráč Serie A nebo La Ligy nehodí do Premier League, nemusí manažer - teoretik pasovat do kabiny, která ze všeho nejvíc potřebuje psychologa a motivátora.
Premier League se v posledních letech dokázala zbavit staré gardy britských trenérských dinosaurů, jejichž seznam zaměstnavatelů byl stejně dlouhý, jako byla nevalná jejich ochota a schopnost přizpůsobit se novým trendům. Mám na mysli Tonyho Pulise, Sama Allardyce, Alana Pardewa, Harryho Redknappa nebo takového Iana Hollowaye. A fotbalová veřejnost hrdého Albionu neprotestuje a užívá si toho, co dokáže Ralph Hasenhüttl za divy se Southamptonem nebo kterak Bruno Lage udělal z Wolves postrach soutěže.
Na lavičkách PL dneska najdeme trenérské superstar Kloppa, Guardiolu a Tuchela vedle rutinéra Hodgsona poveřeného záchranářskými pracemi a někdejších slavných hráčů Lamparda s Gerrardem, kteří jsou v manažerském řemesle ještě nezkušení, ale už mají v rukou velmi konkurenceschopné “hračky.” V jiné škatulce najdeme zase Deana Smithe, který vdechl život Norwichi a vypracoval se z “lower league school of hard knocks,” školy tvrdých úderů v nižších soutěží, jak to pregnantně popsal magazín FourFourTwo.
Vychází mi to tak, že ti nejlepší trenéři mají vyrovnané jednotlivé složky, z nichž se výborný manažer skládá, a každý z nich má nějakou výraznou nadstavbu. Kloppovi, Tuchelovi a Guardiolovi je podle mě společná schopnost pracovat individuálně s hráči a posouvat je na vyšší úroveň. Z talentů, které chrlí klubové akademie jako na běžícím pásu, dokážou vytvarovat hráče základní sestavy, ofenzivní klenot naučí bránit, nepolapitelné křídlo naučí pořádně střílet. Umějí komunikovat směrem dovnitř i ven. Vědí, co je to humor i emoce, ale současně by mohli o trendech moderního fotbalu přednášet na Oxfordu či Cambridge.
Když se budeme bavit třeba u Chelsea o zvučných posilách, které stály více než 50 milionů liber, jakou jsou třeba Pulisic, Werner a Lukaku, přínos Thomase Tuchela fungování organizace Blues a jejím úspěchům v posledních 12 měsících mi přijde větší, než u dotyčné hráčské trojice dohromady. Jasně, je to trochu míchání jablek a hrušek, ale chci naznačit, že elitní manažer je větší terno, než jak z vnímání dnešního fotbalu na ostrovech vyplývá.
Nejvyšší anglická soutěž není jedinou ligou, kde stačí série 4 proher v řadě, a hned se pod manažerem silně rozkýve židle. Kdo má ale pod čepicí a komu se tým nerozpadá pod rukama, dokáže v takové chvíli top trenéra podržet a nevyslyší křiklouny na sociálních sítích milující rychlá a radikální řešení. Vzpomínáte si na krizi Manchesteru City na podzim 2020? V tu chvíli řada lidí Pepa Guardiolu odepisovala s tím, že už nemá Citizens co dát. Majitelé City ale Pepa podrželi s tím, že fotbalové legendy Sergia Agüera, Davida Silvu i Vincenta Kompanyho klub dokáže nahradit, ale hledání druhého Guardioly trvá dlouhé měsíce, kdy navíc nemáte jistotu, že se podaří. Exkluzivní trenérské zboží je totiž velmi nedostatkové.
Král možná propásl svou poslední šanci. Dostal ji vůbec?Jiří Hošek - novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně, který se dlouhodobě zajímá o Premier League