Co dělá špičkový klub skutečně špičkovým?

Třeba Arsenal prožíval na svoje poměry takřka radostné období, kdy i skeptici začínali mít dojem, že to Arteta a spol. vzali konečně za správný konec. “Mladé pušky” Saka, Smith-Rowe, Tierney či Martinelli začaly mít hvězdný potenciál. Stačil zpackaný úvod nového kalendářního roku (5 zápasů, 2 vyřazení z pohárů, 1 vstřelený a 3 červené karty) a už tu máme titulek vlivného The Athleticu “Arteta pushing for transfers,” Arteta tlačí na přestupy. Co nám ale vlastně má prozradit, v jaké kondici se klub nachází?  

Fungující fotbalové organizace, to už dneska nejsou jen výsledky, promyšlené přestupy, špičkové tréninkové centrum, klubová akademie produkující mladé talenty, nýbrž taky merchandising, výhodné obchodní smlouvy v různých částech světa a v anglickém případě tolik potřebné propojení s místní občanskou komunitou. Pandemie covid-19 zvýraznila nutnost finanční “udržitelnosti” jdoucí daleko za rámec bombastických příjmů z prodeje televizních práv na Premier League a štědrosti šejků a oligarchů. 

Zápasy bez desítek tisíc diváků v hledišti v kombinaci se splácením nejrůznějších úvěrů dostaly řadu klubů do prekérní situace, kdy najednou nemají “rychlé” peníze na provoz, včetně platů řadových zaměstnanců. Některé organizace, včetně Liverpoolu a Tottenhamu, měly v roce 2020 dokonce tu drzost, že dál platily 100 tisíc liber týdně hráčům pohybujícím se mimo základní sestavu a současně žádaly stát o pokrytí 80 procent mezd svých ne-fotbalových zaměstnanců, od trávníkáře po pomocné kuchaře. Až pod tlakem médií a veřejnosti tyhle kluby otočily stejně jako Arsenal, který kvůli koronavirovým škrtům propustil chlapíka, který plných 27 let nosil kostým maskota Gunnerosaura. 

Poslední 3 roky v Premier League ukázaly, že stabilitu z hlediska sportovní kvality,  financí, řízení klubu a dnes tolik potřebné komunikace vykazují stoprocentně jen Manchester City (klubu upřímně řečeno chybí “odžitá” slavná historie) a nejspíš taky Liverpool. Chelsea se tomuto stavu hodně blíží, ale nejen kauza Lukakova výbušného interview pro Sky Italia předvedla, že do této výsostné skupiny teď Blues, bažící po stadionu s výrazně větší kapacitou, úplně nepatří. 

Kudy vede jedna z dělících linií mezi elitou a těmi, kdo příslušnost k elitě jen předstírají, se dá ilustrovat na srovnání obou manchesterských velkoklubů a jejich zacházení se zaječími úmysly svých hráčů. Útočník Citizens Ferran Torres evidentně před časem trenéru Guardiolovi, potažmo vedení City, sdělil, že se v organizaci necítí komfortně. Neznáme detaily, zda převažovaly sportovní nebo třeba osobní důvody. Torres to ale nikde nevytruboval v rozhovorech nebo na sociálních sítích, nevstoupil do stávky, kterou by si chtěl vytrucovat transfer. Španělovy následné námluvy s Barcelonou byly posléze zcela transparentní a pozorovatelé neměli příčinu se domnívat, že je v zákulisí cosi v nepořádku. Hráči angažmá nesedlo, není první ani poslední, nebudeme dělat scény, pojďme to vyřešit k oboustranné spokojenosti.

O pár kilometrů dál u United naopak sledujeme thriller, kdy má prý hned několik hráčů tendenci odejít ještě v zimním přestupním období. Prozatímní trenér Ralf Rangnick to potvrdí a jednotliví hráči cítí potřebu se na sociálních sítích vyjádřit v tom smyslu, že oni mezi nespokojence nepatří a že jsou na Old Trafford spokojení. Rudí ďáblové se navíc dál patlají ve zcela neprůhledném případu Paula Pogby. Údajně zraněný francouzský středopolař naposledy odehrál 15 minut do svého vyloučení při debaklu s Liverpoolem a neví se, jestli ještě někdy za United vůbec nastoupí. Média chrlí do světa spekulace o tom, komu všemu se nelíbí Rangnickovy tréninkové metody a s kým si klub nakonec plácne ohledně stálého trenérského jobu.

Manchester City si zatím v tichosti vybudoval na United obří bodový náskok, i když v úvodu sezóny na městského rivala ztrácel. A přestože nominační “ruleta” Pepa Guardioly, jehož angažování vydá za minimálně 5 povedených hráčských transferů, pořád zůstává jistou enigmou ostrovního fotbalu, u klíčových fotbalistů vždy spolehlivě víte, proč nehrají, jak by potvrdili neukáznění pánové Grealish a Foden. I tenhle zdánlivý detail přispívá ke stabilitě vnitřní i vnější. Média pak nemají moc důvodů do dění u Citizens šťourat.     

Na trávníku se tenhle stav promítá do toho, že drtivá většina týmů si jde s nabušenými a oprávněně sebevědomými Citizens zahrát, nikoli vyhrát. Ať se hraje kdekoli, světle modří už v tunelu vedoucím na hrací plochu většinou v hlavách klíčových protagonistů vedou 1:0.   

“Manchester City, který nemá rodokmen ani historii Liverpoolu a vždy působil ve stínu United, utratil za Robinha 32,5 milionu liber pouhý den poté, co klub v roce 2008 koupil šajch Mansúr, a od té doby zaplatil za posily už více než šest set milionů liber. Přesto mám dojem, že za ty peníze nepořídil nic víc než kádr, který na konci minulé sezóny vykazoval známky únavy a opotřebení. Krátkodobé úspěchy se snad dají koupit, ale dlouhodobě to tak nefunguje. Trvalé úspěchy vyžadují trpělivost a vybudování celé organizace,” napsala v roce 2015 ve své autobiografii Leader ikona Manchesteru United, sir Alex Ferguson. Jsem přesvědčený o tom, že by o 7 let později už Ferguson tuhle pasáž do své knihy nezařadil.

Jiří Hošek. Novinář a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně, který se dlouhodobě zajímá o Premier League