Mandous pomohl Slavii do semifinále, góly po brankářských kiksech přibývají. Vyplatí se riskovat?

„Na fotbal už chodím od svých čtyř pěti let, od sezony 1963/1964.  Za 55 let jsem ale neviděl tolik podobných gólů při riskantní rozehrávce brankářů jako za poslední dva roky. Fakt se to vyplatí?“ zeptal jsem se záměrně trochu provokativně ve středu po dohrávaném zápase MOL Cupu Olomouc-Slavia (0:3) na Facebooku. Nečekal jsem, že to bude mít u kolegů novinářů takový ohlas. Zdá se, že tohle téma je velmi aktuální. 

„Tak podstatné je, aby brankář uměl alespoň trochu kopat oběma nohama,“ odpověděl mi Jaroslav Roubal.  No právě. Kopat dobře oběma nohama neumí v Česku ani spousta hráčů v poli. 

Luděk Mádl na to šel odborně: „Tenhle způsob hry umožňuje vysoký postavení obranný řady, který pak vyvolává další efekty, například ve smyslu možnosti ‚zúžení‘ hřiště (hra se dostane do úzkého pruhu plochy, který je přehuštěn hráči). Anebo směrem k vystavování soupeře do ofsajdu. Prostě můžeš hrát trochu jinak, než když tam vzadu zůstane nějaké libero kvůli rozehrávce. Výhod to má, myslím, spoustu, takovéhle ztráty balonu jsou samozřejmě rizikem, které to přináší. Taková chyba je samozřejmě vidět, když podobně ztratí hráč balon někde uprostřed pole, tak se to ještě kolikrát podaří zachránit. Tohle ne.“

Kolegu Mádla podpořil i Jakub Kvasnička: „Přesně, jak píše Luděk. Navíc by mě zajímaly i statistiky gólů,  na kterých se například třetí asistencí podílel brankář. Třeba Manuel Neuer už takhle hraje pět let stopera.“  

A Jiří Jakoubek k tomu ještě dodal jedno známé brankářské jméno: „Na tento způsob hry byl podle zkušeností bývalého ligového hráče Bohemians, Jablonce a Liberce, dnes fotbalového redaktora deníku Právo Roberta Neumanna výborný tragicky zesnulý brankář Slavie a Jablonce Zdeněk Jánoš, otec ostravského Adama Jánoše. Ten už ve své době v 90. letech uměl perfektně hrát oběma nohama. Podle Boba to byla brankářova obrovská výhoda.“ 

Kolega Luděk Mádl ze Seznamu Zpráv mi to vysvětlil jako kdysi na Spartě trenér Jaroslav Hřebík Danielu Křetínskému. Jasně, že tohle všechno znám. Teoreticky to zní krásně. Akorát, že těch Neuerů se ve fotbale nějak všeobecně nedostává. 

Třeba slávista Ondřej Kolář, podobně jako Mandous ve středu, dostal už několik takových gólů. A další mohl dostat, jen měl štěstí že soupeř nabídnutou šanci nevyužil. 

Jakožto bývalý trenér (byť basketu) moc dobře vím, že hrát můžete jen to, co: 1. (dobře) umíte, 2. co vám dovolí soupeř. Pokud je protivník lepší a nedovolí vám to hrát, a vy to tvrdošíjně pořád dokola bez ohledu na okolnosti zkoušíte, i když to nefunguje, dopadnete v rozehrávce jako Slavia proti Arsenalu. 

Kdybych to měl říct jednoduše: „Aleši Mandousi, když to ještě pořádně nedovedeš, tak nekličkuj, kopni to včas někam pryč, nebo ti to ten Kuchta sebere.“ Tenhle moment kardinálně ovlivnil do té doby zcela vyrovnaný pohárový zápas Olomouc-Slavia. Výše zmíněné „zúžení hřiště“ tak bylo Sigmě ve svém výsledku na dvě věci.

Marketingový expert Josef Bouška, syn bývalého hráče Sparty a Slavie, později známého trenéra, říká: „Podle mě se to velmi vyplácí, ale jen za předpokladu, že na to brankář mentálně i technicky má. Stejně tak se vyplácí hrát beka jako Marcelo nebo Alba, ale také to musí dotyčný uběhat a umět opravdu připravovat góly. Jinak se z toho stane slabina místo výhody.“

„Určitě je to trend, který má něco do sebe, ale jako každá nová věc se prudce vyvíjí. Tedy je to na trenérech, možná v metodice, hlavně ale na každém gólmanovi, jak se sám chce posouvat. Mně osobně, jakožto házenkářovi, imponuje i házený aut. Nejspíš jde o mou házenkářskou deformaci, ale vážně je to velká zbraň. Překvapuje mě, jak málo ve fotbale používaná,“ tvrdí Jiří Studecký.  Má pravdu,  házené auty měli na EURO 2016 ve Francii dokonale propracované Islanďané.

Ale zpět k původnímu tématu. Filip Saiver z Forbesu, v minulosti fotbalový  redaktor Mladé fronty Dnes, má obdobný názor jako autor tohoto článku: 

 „Nejenže jsou ty brankářské chyby - jak píše Luděk Madl - víc vidět. Ty chyby jsou fatální. Vždy trnu, když má míč Kolář a nikdy jsem nepochopil jeho adoraci za toto. Asi půjdu proti proudu, ale on to neumí, riskuje kolikrát zbytečně a hloupě, navíc se sporným efektem. Odpusťte - za mě je to ve většině případů pitomost.“

Čím jsem začínal, tím končím. Jinak se názory různí. Nic proti moderním trendům a vývoji hry.  Ovšem pokud trenéři takto chtějí zapojovat gólmany do své kombinace, musejí mít brankáři hru nohama dokonale zvládnutou.

A o tom nejsem přesvědčen, důkazy nacházím skoro každý týden. Ale aspoň vidíme góly – i ty kuriozní – a to mají fanoušci rádi, pokud tedy nepadají do sítě jejich týmu.