Učil jsem se znovu chodit, normálně se hýbat. Šádek se mnou šprýmoval, říká brněnský supertalent Pachlopník

Jaké to je stát po tak dlouhé době zase zpátky na hřišti?

Je to velká úleva. Není snadné fotbal sledovat jen z dálky, vidět ostatní, jak dělají mou práci. Říkat si, co bych třeba udělal při zápase jinak, ale nemoct do hry nijak zasáhnout. Jsem moc rád, že už je tohle období za mnou. Co bylo pro vás během pauzy vůbec nejtěžší?

Přemýšlel jsem o tom a asi řeknu celý průběh mé rehabilitace. Po operaci jsem měl nějaké vedlejší problémy, učil jsem se znovu chodit, normálně se hýbat. Bylo to dost nepříjemné, nejtěžší období kariéry. Fyzicky i psychicky. Hlavně tedy první dva měsíce po operaci, kdy jsem jenom seděl na sedačce a obtěžoval přítelkyni, ať mi nosí jídlo z ledničky. Nemohl jsem se ani zvednout.  Vrátil se jiný Ondřej Pachlopník než dřív?

Rozhodně ano. Dřív jsem vším procházel s mávnutím rukou, všechno mi tak nějak spadlo do klína. Hlavně v Plzni jsem však pochopil, že tak snadné to není. Člověk musí na sobě víc pracovat, víc regenerovat, starat se o sebe. Dřív jsem na to nebral ohled, teď ale vím, že bez toho to nejde. Bylo to i proto, že za Plzeň hrají vážně profíci?

Spíš to bylo jejich kvalitou. Už jsem se necítil tak komfortně jako dřív, vycítil jsem, že musím přidat i herně. Když to řeknu blbě, v Brně jsem si předtím mohl dělat, co jsem chtěl. V Plzni ale ne. Tam byly nějaké věci jasně dané a já se musel přizpůsobit. Probíhá váš návrat dle představ, nebo vás to už táhne do základní sestavy?

Samozřejmě bych v ní byl moc rád, ale musím koukat i na okolnosti. Vrátil jsem se po zranění, navíc do týmu, jenž v poklidu vyhrál druhou ligu a celkem se mu daří i v té první. Proto teď není důvod měnit sestavu. Beru to tak, že si prostě musím počkat. Na vaší pozici hraje Michal Ševčík. Vyhovovalo by vám hrát vedle sebe?

Už jsme tak nastoupili v pohárovém zápase na hřišti Táborska, ale to byl divný zápas, o fotbale to bohužel moc nebylo. Určitě bych si ale dokázal představit, že hraju vedle Michala. Dokázali bychom si vyhovět. Jen je těžké něco vymýšlet, když jsme dva a místo na hřišti je jen pro jednoho z nás. Když se vrátím zpátky k Plzni, co říkáte na to, že si loni došla k titulu a nakonec se dokázala dostat až do Champions League. Překvapilo vás to?

Určitě ne. V Plzni byla super parta, v kabině jsme si hrozně sedli. Klukům jsem věřil. Zároveň jsem byl jen trochu smutný, že ty emoce nemůžu prožívat s nimi, že jsem kvůli svému zranění za Viktorku nic neodehrál. S klukama jsem slavil titul, i když já jsem ho nevyhrál. Byl to hořkosladký pocit. Jsem ale moc rád, že se Plzni povedlo dostat až do Ligy mistrů. Sice tam nic neuhrála, v tak natřískané skupině to však měla hrozně těžké.  Jste s někým z týmu stále v kontaktu?

Hlavně s fyzioterapeuty a doktory. Pořád řešíme nějaké věci ohledně rehabilitace, zpevňování a tak. Bavíme se o věcech i směrem do budoucna, aby noha byla stoprocentní. Občas si však napíšu i s některými kluky z kádru. Jak se s vámi v Plzni rozloučili? A je vaším cílem se tam jednou vrátit?

S panem Šádkem jsme se bavili takřka neustále. Snažil se šprýmovat, zvednout mi tím náladu. Bylo mi však jasné, že jelikož by mě Plzeň musela v létě ze Zbrojovky vykoupit, po sezoně na marodce z toho nic nebude. Počítal jsem s tím, že se v létě vrátím. Samozřejmě bych byl ale rád, kdybych se jednou do top klubu zase dostal. Nejlépe na přestup. Stejný sen mají všichni hráči, nebo by ho mít alespoň měli. Takže zkusit opět zaujmout a vystřelit se výš?

Nechci nic uspěchat, už jsem rozvážnější než dřív. Teď se musím propracovat na hřiště, stát se opět důležitým hráčem týmu. Vím, že na to musím jít zvolna, vážně nikam nepospíchám.