Trenéra Vaňka drží nad vodou sport. Pomohl mu i experimentální lék hrazený pojišťovnou

„Mně sport zachránil život,“ tvrdí. Vždycky měl rád děti. Fotbalový klub zakládal s jasným cílem: zvednout je od počítačů a přivést ke sportu. Pestré tréninky i soustředění plné zážitků, tak vypadá jeho filozofie. K jejímu naplnění bylo nutné sehnat prostředky. „Uspořádali jsme turnaj, vybrali startovné, rodiče napekli bábovky a prodávali je,“ líčí Vaněk. Je také otcem iniciativy Děti dětem, která pořádá sportovní i kulturní akce, jejichž výtěžek jde ve prospěch handicapovaných dětí. Podařilo se už vybrat více než 1,5 milionu korun.

Nyní kvůli koronavirovým omezením děti nemají možnost  sportovat a trénovat. To bude mít podle Vaňka fatální následky. „Děti chátrají, zase má u nich navrch počítač a telefon. Byl jsem se synem na tréninku U13, kluci přibrali a jsou těžkopádnější,“ vypravuje trenér, jenž se o osud velkých oddílů tolik nebojí, horší to bude na vesnicích. „V roce 2011 měl náš klub dvě mladší přípravky, dvě starší, dvoje mladší žáky... Teď nejsme schopni dát do kupy jednu kategorii. Jsme na začátku, čekají nás znovu nábory.“ 

Návrat na sportoviště bude dlouhý. Vaňkova strategie se opírá o rodiče. „Musíme je podchytit. Pokud uvidí spokojené dítě, rádi ho na trénink přivedou. Všichni se musejí těšit, až si budou společně hrát,“ zdůrazňuje. Energie z něj jen sálá, což není až tak divné, než promluví o svém zdravotním stavu. „Mám dvě vzácné autoimunitní choroby jater. Moje tělo fakticky napadá vlastní orgán. Je to nevyléčitelné, nikdo netuší, jak vznikají,“ říká pevným hlasem.

Jednoho dne zkrátka „zežloutl“. Alkohol přitom nepije, je sportovec. „Pokud bych nevyznával zdravý životní styl, už bych tady nebyl,“ neskrývá. Absolvoval sérii vyšetření v šumperské nemocnici. Testy měl horší než lidé, kteří jsou závislí na heroinu. „Naštěstí mě převezli do IKEMu, kde stanovili správnou diagnózu. Vývoj nemoci je nicméně možné jen zpomalit, jinak vše směřuje k cirhóze jater, transplantaci, nebo ke smrti,“ vypočítá.

Přes nepřízeň osudu zůstává Vaněk optimistou. „Zkoušeli na mě experimentální lék. Ten bych nikdy nezaplatil, hradila mi ho pojišťovna. Za to jsem vděčný lidem z VZP, získal jsem díky nim tři čtvrtě roku života,“ děkuje. Teď už čeká na transplantaci. „Mám zabalenou tašku, když mě zavolají, do hodiny mě sanitka odveze do IKEMu,“ říká. Od sportu však neodešel. „Jednou za čtrnáct dní s děckama absolvuji trénink. Hlavně se snažím pomáhat v Okresním fotbalovém svazu Šumperk.“ 

Operace bude velice náročná. „Musím být stále aktivní, zůstat v kondici. Každý den cvičím třicet minut, posiluji určité partie těla,“ vysvětluje Vaněk, jenž má za tímto účelem vypracovaný podrobný tréninkový plán. O jeho smyslu nepochybují ani experti v IKEMu. „Teď jsem byl na předoperačním vyšetření a lékaři konstatovali, že mám muskulaturu úplně fit. To dobré mi dal sport. I díky němu všechno dobře dopadne,“ dodává.