Trefa a minela týdne: Vyhnanství Svědíka nijak nepoškodilo, Vorlický byl uklizen do Itálie před mstivostí

Vykázání trenéra za nevhodné chování na tribunu není žádným citelným trestem. Snadno může své svěřence dirigovat nadále a má i větší přehled. Slovácký Martin Svědík je toho v duelu proti Plzni důkazem. 

Když začali rozhodčí vykazovat trenéry za nevhodné chování na tribunu, zdálo se to jako docela nepříjemný postih, který kauči znemožní – či aspoň omezí – dirigovat své svěřence, což může mít na výsledek vliv. Zvláště když je to trest do dalšího zápasu.

Jedním z prvních, kdo následné vyhnanství zažil, byl slovenský bouřlivák Jozef Adamec, vicemistr světa 1962 z Chile, který vedl ještě ve federální lize v ročníku 1992/1993 Inter Bratislava. 

V prvním jarním kole musel v duelu se Slavií, hrála ovšem ještě na Strahově, na tribunu, mužstvo převzal asistent Ladislav Petráš. Hlavu si s tím příliš nelámal. „Můžu na přípravu, před zápasem do kabiny, určuju sestavu a taktiku,“  rozebíral. „A pak si sednu na tribunu a koučuju dále. Když já zařvu, je to slyšet až na pražském Hradu,“ 

Inter na Slavii prohrál 0:3. 

Moderní technika pokročila, trenér Svědík mluvil o přestávce k hráčům pomocí skypu na počítači. Jinak možnosti vést mužstvo měl stejné – taktická porada, příprava, určení sestavy. Hlasivky si také trhat nemusel, ostatně za plných ochozů při souboji s obhájcem titulu by ho nebylo slyšet ani na deset metrů, což hráči v toku času pravidelně potvrzují. V případě střídání – i rychlého a vynuceného – jde pokyn asistentovi pomocí sms, není potřeba hlasové komunikace, i když i ta by byla z prvních řad na tribuně schůdná. 

Navíc z vyššího pohledu má potrestaný trenér lepší přehled, snáze se mu vyhodnocují celé situace.

Trest je tedy, pokud odečteme finanční stránku, trenér Svědík dostal kromě tří zápasů i pokutu 40 tisíc  korun, pouze výchovný. Jde o zdůraznění, že takto chovat nemá. „Vadil jsem rozhodčím,“ vysvětloval Adamec, proč musel před třiceti lety jako jeden z prvních před disciplinární komisi. „Jsou tam tři kokoti, já bych byl čtvrtý!“ měl jasno.   

Premiéru v italské Serii A si v dresu Atalanty Bergamo vychutnal záložník Lukáš Vorlický. Hrdost, že se další český hráč prosazuje v prestižní evropské soutěži, kalí poznání, že ho tam otec uklidil, aby nebyl syn předmětem pomsty za postoje, které zastával.       

Na začátku devadesátých let minulého století se stalo hitem, že čeští talenti už v dorosteneckém věku odcházeli do prestižních západoevropských klubů s vidinou, že se prosadí a urychlí fotbalovou kariéru. „Přehled dokazuje, že jejich rozvoj nebyl tak přímočarý, jak se čekalo, většinou zapadli. Jen málokterý to zvládl,“ upozorňuje bývalý kanonýr Verner Lička, který mnohé dokázal i jako trenér a šéf trenérské unie. 

Česká cesta, kdy si odborníci pozorně hledí mimořádného nadání, se ukazuje jako účelnější. Velice smutné pak je, když hráč odejde ven s podtextem, že se tak vyhne šikaně za postoje, které zastával jeho otec. 

Jiří Vorlický (ročník 1976) poznal nejvyšší soutěž v Drnovicích, hrál i za Brno, Jihlavu, Most, Poštornou. Po skončení kariéry se začal věnovat mládeži, stál za rozvojem akademií, byl i trenérem reprezentačního výběru do 15 let. 

Vůbec se mu však nelíbily poměry, které v českém fotbale zavedl místopředseda za Čechy "náčelník" Roman Berbr a jeho věrní posluhovači ve výkonném výboru (Miroslav Liba, Dagmar Damková, Michal Blaschke), kteří si jako "loutku" vodili předsedu Martina Malíka. 

Když byl vyhozen z funkce sportovního ředitele asociace Michal Prokeš, protestovali proti tomu trenéři mládeže včetně vicemistrů světa Karla Poborského, Petra Kouby, Jana Suchopárka, Radka Bejbla, Martina Kotůlka. Nechyběl ani Vorlický.

Pomsta rebelům byla tvrdá. Vyhazovy z místa, věčná šikana. Berbr prohlásil, že nikomu to nesmí projít, zvláště nestoudně postupoval proti těm, kteří neměli takový věhlas a jejich postih neburcoval veřejnost. 

A nebál se jít ani proti blízkým a dětem. Poznal to záložník českého výběru Antonín Barák, když přestával dostávat nominace (Berbr měl reprezentaci ve své gesci), neboť jeho otec Antonín Barák st, jenž vychoval pro ligu desítky hráčů a mnozí poznali i reprezentaci, byl mezi rebely rovněž a hodně hlasitý. 

Vorlický, který nechtěl mít s těmito poměry nic společného a dobrovolně prostředí opustil, svého talentovaného syna Lukáše ze Zbrojovky Brno raději přemístil do Itálie. 

Teď je jedenadvacetiletý záložník členem kádru prvoligové Atalanty Bergamo.  Česká cesta pro jeho vývoj byla za předchozího vedení FAČR neprůchodná. 

Foto: LUDĚK OVESNÝ / MAFRA / Profimedia