Straky v zimě nekradly aneb Jak se jejich kádr reálně proměnil a dokáže se vyhnout sestupovým vodám?

Jak známo, majitelem Newcastlu se během podzimu stal po dlouhých odkladech saúdskoarabský investiční fond spravovaný tamním korunním princem a faktickým vládcem země Muhammadem bin Salmánem, jedním z nejmocnějších a nejbohatších lidí na světě. 

A protože jmění „jeho“ fondu se pohybuje kolem čtvrt bilionu liber (zhruba sedm a půl bilionu korun) a je asi tak desetkrát větší než majetek vlastníků Manchesteru City ze Spojených arabských emirátů (a o dost větší než majetek všech vlastníků klubů celé Premier League dohromady), očekává se, že dříve či později udělá z podprůměrného klubu evropskou fotbalovou velmoc. 

Právě skončené přestupní období k tomu mělo být výživným prologem, ale nakonec se vlastně nic moc nedělo. Mluvilo se třeba o hvězdě Barcelony Ousmanovi Dembélém nebo někdejším anglickém super talentu z Tottenhamu Delem Allim. O Jessem Lingardovi z Manchesteru United, „kanonýrech“ Robu Holdingovi, Mohamedu Elnenym, Eddiem Nketiahovi nebo Pierre-Emericku Aubameyangovi. 

Nadějně vypadaly také příchody kapitána Wolverhamptonu Conora Coadyho, stoperů West Hamu, respektive španělské Sevilly Issy Diopa a Diega Carlose, nebo turínského hroťáka Andrey Belottiho. Odvážnější spekulace počítaly i s bundesligovými esy, jako jsou Thomas Müller nebo Patrik Schick, ale lednová realita byla poněkud nudnější.

Ono totiž udělat z průměrného anglického klubu ze dne na den nejbohatší klub na světě s sebou nese minimálně dvě úskalí. 

První se jmenuje Financial Fair-play, které říká, že smíte utratit maximálně o pět milionů eur víc než, kolik jste za poslední tři roky vydělali (ano, dá se obejít nadhodnocováním příjmů), a Newcastle utrácí pravidelně, ale inkasuje zřídkakdy – za poslední tři roky utratil přes 170 milionů eur a „zajímavě“ prodal v podstatě jen Ayoze Peréze do Leicesteru (třiatřicet milionů eur) a Aleksandara Mitroviče do Fulhamu (pětadvacet milionů). Stejně jako ostatní anglické kluby jej ale zachraňují drahá televizní práva, která mu umožňují rozšoupnout se nad rámec výnosů z prodejů hráčského materiálu.

A druhým úskalím je, že o vás všichni vědí, že jste nejbohatší klub na světě. A nedají vám nic „zadarmo“. To se ukázalo třeba v případě devatenáctiletého francouzského útočníka Huga Ekitikeho, za něhož Newcastle nabízel Remeši pětatřicet milionů eur, ale čtrnáctému klubu Ligue 1, který nikdy v historii neprodal nikoho za víc než třináct milionů, to přišlo málo. A z transferu sešlo.

Na první pohled by se tak mohlo zdát, že Newcastle selhal na všech frontách, když s výjimkou Kierana Trippiera nepřivedl jediné „velké“ jméno ani žádného z mladých talentů, které si vysnil, a ve svých řadách přivítal „jen“ pět nových tváří, za které navíc utratil nejvíc peněz ze všech klubů v Evropě. A to se utrácelo o sto šest. 

Největší přestupní peckou byl bezesporu čtyřiadvacetiletý Brazilec Bruno Guimarães – vyhledávaný středopolař francouzského Lyonu, o kterého měly zájem také Arsenal, Manchester United nebo PSG. Ale Newcastle za něj neváhal zaplatit dvaačtyřicet milionů eur, což byla třetí nejvyšší částka celého přestupního období – nákladnější byly jen přestupy Ferrana Torrese do Barcelony a Dušana Vlahoviče do Juventusu.

Druhým povedeným přestupem byl již zmiňovaný návrat jedenatřicetiletého Kierana Trippiera z Atlétika Madrid, jenž se ale ještě v únoru po dvou brankách zranil a od té doby nehrál.

Ale pak už si fanoušci „strak“ museli spíše klepat na čelo. Třicet milionů eur za třicetiletého Novozélanďana Chrise Wooda z Burnley, jehož transfermarkt oceňuje na šest milionů, by se dalo ospravedlnit jen jako účelové oslabení konkurence v boji o záchranu… kdyby se však Wood – desátý nejdražší třicátník všech dob – za celý podzim trefil víc než třikrát. 

Podobně nepochopitelně se jeví angažmá stopera Dana Burna, u něhož na transfermarktu svítí cenovka tří a půl milionu eur a Newcastle za něj Brightonu vysolil téměř pětinásobek. S vědomím toho, jaké stopery si „straky“ na podzim vytipovaly, působí příchod Burna, který v květnu oslaví třicátiny, také jako špatný vtip. A o to víc v kontrastu s prohlášením nové ředitelky klubu, Amandy Staveley, která se nechala slyšet, že klub „má stejné ambice jako Manchester City a PSG.“ Důležitá je ale asi spíše ta část, že „všechno bude chtít svůj čas, trpělivost a týmovou práci,“ jak dodala.

Ve světle posledních dvou jmenovaných fotbalistů vypadá hostování šestadvacetiletého beka Aston Villy Matta Targetta jako „deal“ snů. 

A s přihlédnutím k tomu všemu jen těžko věřit, jak skvěle „straky“ vlétly do jara. V tabulce posledních deseti zápasů se ke dnešku nacházejí na pátém místě, jen bod za Chelsea, dva body za Arsenalem a tři za Manchesterem City…