Snové měsíce fotbalisty z ulice. Zaragoza sejmul Barcu, debutoval v repre a podepsal velkoklubu

Dalo by se říct, že zápas, který všechno zlomil, byl proti Barceloně. Byl to jeho největší a nejemotivnější výkon. Dlouho poté, co všichni ostatní odešli, Zaragoza stále stál pod tichými tribunami a snažil se to všechno vstřebat. Barceloně dal dva góly, zařídil remízu, ale chtěl víc.

Ke konci utkání totiž ještě rozezvučel tyčku. Mnozí by řekli, že už by chtěl příliš, nicméně Zaragozu to nejlepší překvapení teprve čekalo. Hned další den se totiž dozvěděl, že ho poprvé v životě povolali do španělské reprezentace.

Nebylo to jen díky výkonům a dvěma gólům do sítě Barcy. Bylo to díky tomu, jak to udělal. Zaragoza je totiž na první pohled jiný – svůj. Granadské noviny označily jeho výkon za maradonský, tak dobře hrál.

„Je to hvězda, má velký talent. Dojde tak daleko, jak jen bude chtít,“ predikuje mu spoluhráč Raúl Torrente, který dodal: „Klidně bych si ho vybral místo Lamineho Yamala.“ V tu chvíli to znělo jako něco, co řekl jen proto, že s ním po parádním utkání cloumaly emoce. Ale opak je pravdou, talentu má totiž dvaadvacetiletý Zaragoza přehršel. I proto, že jeho výchova byla trochu jiná.

Zaragoza, jehož idolem byl Messi, obdivoval Neymara a sleduje Viníciuse, neprošel mládežnickým systémem žádného z velkých klubů. Hrál v lokálních týmech jako CD Tiro Pichón a Conejito La Luz a poté, co ho odmítly nejen Sevilla, Betis a Valladolid, ale i trápící se Málaga, se nakonec před třemi lety připojil ke Granadě.

V sezoně 2021/22 se rozehrával v jejím béčku, v tom minulém už patřil mezi klíčové borce áčka v cestě za titulem ve druhé lize. Byl to on, kdo v každém ze tří posledních zápasů skóroval. Dohromady dal ve druhé lize pět gólů.

V La Lize ani nepotřeboval aklimatizaci. Důkazem budiž další statistika. Ve čtrnácti zápasech mezi španělskou elitou zaznamenal stejný počet gólů jako za celou minulou sezonu.

Jak bylo zmíněno, výsledkem byla reprezentační pozvánka i premiérový start v dresu Španělska. A to po pouhých devíti prvoligových zápasech. Stal se prvním hráčem Granady povolaným do reprezentace své země od roku 1974 a teprve čtvrtým v historii.

"Já jsem prostě já," říká o sobě. "Pokud jdete na hřiště nervózní, místo abyste si to užili, nebudete hrát dobře. Jasně, máte ten pocit v žaludku: sakra, vždyť je to Barcelona, ale já nikdy nehraji s nervozitou, protože takový jsem. Strach znamená, že někteří hráči dostanou míč a zase se ho zbaví. Já to ale nedělám. Přišel jsem si to sem užít.“

Jde na něm vidět velké sebevědomí. Na hřišti je takovým šikovným drzounem. I tohle přičítá svému původu. „Před dvěma lety jsem byl v rezervě Granady... Musíte respektovat soupeře, ale je mi jedno, kdo je přede mnou, budu dělat to samé proti komukoliv: proti Barceloně, Rayu, Mallorce, Madridu, proti komukoli, kdo přijde. Budu hrát svůj fotbal. Jsem hráč z ulice,“ říká o sobě hrdě.

Tenhle hráč z ulice o sebe spustil parádní přetahovanou. Eminentní zájem měl anglický Brentford, ten ale nakonec odpadl. Do souboje se totiž vložily dvě těžké váhy v podobě Lipska a Bayernu Mnichov. A jelikož peníze nehrály kvůli nízké výkupní klauzuli (13 milionů eur) roli, rozhodoval hráč.

A ten bude od léta novým křídelníkem Bavorů. Ti se mají na co těšit, koupili neobroušený diamant.