Slavia mi hodně pomohla v tom, abych věděl, co mi chybí a jak být větší profík, hlásí z Indonésie Júsuf

A to nejen díky tomu, že má za sebou štace v Bohemians Praha 1905, Slavii či Slovanu Liberec, ale i kvůli skutečnosti, že má doma českou přítelkyni. Národní kolonie se proto přímo nabízí. "Určitě. S Michalem jsem sice na rozdíl od Kudyho předtím nehrál, protože když přišel z ciziny do Slavie, já už byl v Liberci, ale tady jsme se poznali. Jako cizinci žijeme ve stejné budově, každý den se potkáváme, trénujeme. Moc jiného ani dělat nemůžeme, protože zdejší fanoušci jsou šílení a pronásledují vás. Je mezi námi ještě Němec Hanno Behrens, všichni jsme kulturně a mentalitou jiní než místní," informoval v rozhovoru pro portál aktualne.cz nejlepší střelec Persije s devíti ligovými brankami, na které potřebovl jen 1248 minut poskytnutého času a již v tuto chvíli se jedná o jeho kariérní rekord za jednu sezonu.

Svou produktivitu přisuzuje i větší trenérské důvěře a s tím spojenému hernímu vytížení. "Góly přicházejí s odehranými zápasy. Když jsem byl ve Slavii, moc jsem nehrál. Dvacet, třicet minut. Když jsem byl v úvodní sestavě, tak mě stáhli po padesáti minutách. Nedostal jsem pořádnou šanci. Také jsem byl celkově v české lize hodněkrát zraněný. Konkrétně Slavii ale nechci nic dávat za vinu. Hodně mi pomohla v tom, abych věděl, co mi chybí a jak být větší profík. Teď je mi 29 a je nejvyšší čas, abych předvedl, co umím. Když nebudu dávat góly teď, tak kdy?," ptal se zkušený střelec s osmačtyřiceti mezinárodními starty, který na české půdě ve své době vybojoval tři týmové trofeje.

Jak velké čelí v Indonésii popularitě? "Venku jsou na vás lidé strašně milí, potřesou vám rukou a na známku respektu skloní hlavu. Chtějí po vás fotku, podpis. Fanoušky jako v Indonésii jsem nezažil, vytváří jednu z nejlepších atmosfér vůbec. Jako hráči se pomalu ani neslyšíme. Problém je v tom, že během zápasu mnohým fanouškům přepne a začnou být hrozně agresivní. Nevím, čím to je. Nám fotbalistům se tedy zatím nic nestalo a doufám, že ani nestane. Když třeba hrajeme venkovní zápasy, nikdy nikam nechodíme sami. Máme kolem sebe ochranku. Na druhou stranu tím pádem ale nevíte, jestli se máte cítit bezpečně, když s vámi někdo musí chodit. To v Česku když jedete autobusem na výjezd třeba do Ostravy, pořád se cítíte bezpečně. Stejně tak v Bahrajnu. Nic se vám nestane, lidé na vás budou maximálně pokřikovat, to je celé," hledal rozdíly mezi zeměmi Júsuf.