Sedmnáct finále, 15 triumfů. Marcelo vyčnívá i ve hvězdné společnosti Neymara, Ronaldinha, Luize nebo Téveze

Brazílie ví své. Země, kde je fotbal náboženstvím, si své hrdiny umí hýčkat. A to i přesto, že valná většina šikovných hráčů mizí do Evropy, s vidinou, že se stane hvězdou globální.

Jedním z nich byl před lety i Marcelo Vieira da Silva Júnior. Měl za sebou jednu sezonu v brazilské lize, díky které ale už jako teenager ukazoval kvality. Ve Fluminense se jako mladík stal v roce 2006 členem základní sestavy a dokázal dát z pozice obránce čtyři góly. Zatímco skauti tušili velký potenciál, on o sobě ještě pochyboval.

"Když jsem v 18 letech nastoupil do letadla do Španělska, nebylo vůbec jasné, jestli podepíšu nějakou smlouvu. Myslel jsem, že mě Real Madrid pozval, aby se na mě podíval, nebo abych udělal nějaké fyzické testy. Letěli se mnou můj nejlepší kamarád, budoucí manželka a taky děda. Byli jsme čtyři a měli sebou GPS, abychom se neztratili. Jediný další člověk v Brazílii, který věděl, kam jdu, byl můj táta," vzpomínal Marcelo na začátek fotbalového dobrodružství.

Do Madridu přijel s holou hlavou, pak ale nechal růst vlasy a typicky rozcuchaný účes se stal jeho značkou. Stadion Santiaga Bernabéu se pro něj stal novým domovem a také adresou, na které sbíral jednu trofej za druhou. Z kluka, který začínal jako futsalista a teprve ve svých 13 letech se naplno začal věnovat fotbalu, se nakonec stal legendou. Žádný jiný hráč historie Realu Madrid není podepsaný pod tolik trofejí. Za 16 let jich vyhrál 25, včetně pěti titulů v Lize mistrů.

Ligové tituly v Realu slavil Marcelo hned od prvních sezon, v evropské Lize mistrů ale zpočátku končil "Bílý balet" v prvních kolech vyřazovacích bojů. A tak ho trochu mrzelo, že když se v červenci roku 2008 hrálo na Maracaná finále Copa Libertadores, do kterého se Fluminense probojovalo vůbec poprvé ve své historii, on týmu, který mu dal mu šanci, chyběl.

Před 15 lety "granátově-bílo-zelená" trikolóra prohrála s ekvádorským LDU Quito rozhodující zápas po penaltovém rozstřelu. To se ještě hrálo na odvety. Další šance přišla až letos. A Marcelo přiznává vděk, že u toho tentokrát mohl být. 

 "Měl jsem u Fluminense dluh," vyprávěl po emotivním vítězství nad Bocou Juniors. "Víte, možná to tak mělo být… Opravdu tvrdě jsem dřel a stejně mě spousta lidí kritizovala. Slyšel jsem to, ale jedním uchem to šlo dovnitř a druhým ven… A teď už jsou Fluminense vítězi Copa Libertadores," vyprávěl. 

Do rozhodujícího zápasu nastoupil na levý kraj obrany od první minuty, byl u úvodní trefy argentinského spoluhráče Germána Cana, pak si vyčítal Advinculovo vyrovnání a nakonec střídal ještě před koncem druhé půle. Zbytek zápasu, včetně prodloužení i vítězné branky Johna Kennedyho, už sledoval jen v rozlišovacím tričku. A když se blížil konec, netrpělivě poskakoval u postranní čáry. Jakmile sudí Roldán naposledy foukl do píšťalky, začal se Marcelo nespoutaně smát a tancovat.

"Není lepší pocit, než tohle vítězství. Fanoušci Realu Madrid to pochopí," vyprávěl osobitý wingback. Emoce, které v sobě měl po triumfu z Copa Libertadores u něj překonaly vzpomínky na pět titulů z Ligy mistrů. "Real je minulost, tam už to skončilo. Teď bylo důležité, vyhrát trofej pro Fluminense. Je to pro mě opravdu důležitý titul s mým oblíbeným klubem, s klubem, který mi dal na začátku všechno pro to, abychmohl mít kariéru, jakou jsem prožil," rozplýval se.

Po 16 letech v Evropě se Marcelovi splnil sen. A přiznává, že v Brazílii si zase užívá přirozené živelnosti. "Jestli Bůh dá, a to finále vyhrajeme, pojedu domů metrem. To je mé největší přání. Už jsem to chtěl udělat v Madridu, ale přišla pandemie. Chci vidět reakce lidí, jejich euforii," sliboval ještě před finálovým duelem na Maracaná v rozhovoru pro list O Globo.

Povedlo se, mohl vyrazit. Ulice je prostě místo, které má rád. Však prý také i svého syna, který se prosazuje v mládežnických týmech Realu Madrid a dostal pozvánku do španělské reprezentace, posílal nejradši ven. "Ano, vozím ho na tréninky, ale když je možnost, posílám ho ven, tam se naučí nejvíc," ví Marcelo.

Upřímný brazilský smíšek a výjimečný fotbalista je dnes v Brazílii jednou z nejváženějších ikon. Sice pro svou zemi nikdy nedokázal vyhrát mistrovství světa, respekt ale budí jeho účasti u velkých klubových vítězství. Velkých finálových bitev odehrál Marcelo 17, a jen dvakrát odešel jako poražený. Tyto typy zápasů prostě umí.

Existuje zatím jen 14 fotbalistů, kteří vyhráli Copa Libertadores a Ligu mistrů. Jsou mezi nimi Brazilci Neymar, Ronaldinho Gaúcho, David Luiz či argentinské hvězdy jako Julián Álvarez, Walter Samuel, Carlos Tévez a Juan Pablo Sorín. Marcelo jim ale jasně vévodí. Pětkrát vyhrál v Evropě a nyní i s Fluminense v Jižní Americe.