Rozmýšlel jsem se fakt dlouho, říká Železník o konci kariéry. Proč odmítl cizinu a co se stalo mezi ním a Kováčem?

Váš úmysl skončit asi tušil jenom málokdo. Jak těžké rozhodování to bylo? Velice těžké. Rozmýšlel jsem se fakt dlouho. Od prosince jsem ale nikde nehrál, byť mi tedy přišly nabídky na testy ze Slovinska, Bosny i Kazachstánu. Na poslední chvíli se pak objevila možnost smlouvy do konce sezony s tím, že potom se uvidí, co bude dál. Jenže to už jsem měl rozjednanou zcela jinou práci a v ní měl před sebou druhé kolo pohovorů. Nakonec jsem tu pozici i dostal, takže jsem se rozhodl svou fotbalovou dráhu ukončit. O jakou práci jde? Úplně konkrétní být zatím ještě nechci, protože oficiálně nastupuji až od prvního dubna. Není to ze sportovního odvětví, i když to, co budu nabízet, mají fotbalisti hodně rádi. Jedná se o prestižní automobilovou značku, která jim pomůže dostat se na trénink (usmívá se). Jak na vaše rozhodnutí reagovala rodina? Samozřejmě jsem to hodně řešil s rodiči, manželkou i bráchou. Nikdo z nich na mě ale nijak netlačil. Probíral jsem to i s bývalým parťákem ze Zlína Lukynem Motalem, který kariéru skončil někdy před pěti lety. A ten mě ubezpečoval, že se nemám čeho obávat, že ta druhá stránka života je ještě krásnější. Navíc jsem kvůli fotbalu zanedbával manželku s dcerou. Cestovali jsme z města do města, ale malá bude za chvilku chodit do školky a já o tyto chvíle nechci přijít. Mí nejbližší stáli celý život při mně, tak nastal čas jim to trochu vrátit. Varianta zkusit fotbalové štěstí v nějaké ze zmíněných zahraničních destinací vás nelákala? Přiznávám, že mi to vrtalo dost v hlavě. I hodně lidí okolo mi říkalo, abych ještě hrál, navíc také zdravotně jsem se cítil celkem fit. Zároveň jsem však už přemýšlel o tom, co dělat po fotbale dál. Byl jsem zvědavý, zda mě v té nové práci vůbec přijmou, když jsem celý život sportoval. Věděl jsem, že pokud to klapne, tak to pro mě bude prioritou. A ono to fakt vyšlo. Fotbal mám samozřejmě rád i dál a kopačky na hřebík jsem úplně nepověsil, pokračovat však budu už jen v nějaké nižší soutěži. Na co z vaší bohaté kariéry budete vůbec nejraději vzpomínat? Těch vzpomínek je strašně moc. V tomhle je ten fotbalový život prostě nádherný. Já jsem si svou kariéru užil a chtěl bych tímto poděkovat úplně všem lidem, díky kterým jsem to mohl okusit. Vůbec nejradši pak budu vzpomínat na své začátky a postup se Zlínem do první ligy. Následně přestup do Slavie, kde se mi život obrátil o 180 stupňů. Tam to byl pro mě úplně jiný svět, než na který jsem byl předtím zvyklý. V hlavě si určitě uchovám i Evropskou ligu v dresu mého mateřského klubu. Pak už šla má kariéra bohužel trochu dolů, ale tak už to holt ve fotbale někdy bývá. Hodně se na mě podepsalo to zranění kotníku ve Slavii. I tak jsem ale bojoval, dokud to ještě šlo.

Napadlo vás někdy, kde byste dneska mohl být, pokud by vás tenkrát v Edenu nezradilo zdraví? Máte pravdu. Když jsem do Slavie přišel, mé úvodní tréninky i první přípravné zápasy vypadaly dobře. Bohužel jsem si ale ještě během zimního soustředění pochroumal kotník. Doktoři mi řekli, že je to jen distorze, tak jsem s tím pod prášky hrál dál. Den před utkáním 26. kola proti Teplicím už to ale nevydrželo a v kotníku mi prasklo. Věděl jsem, že zrovna mám hrát v základu, tak jsem do sebe při rozcvičce nasypal spousty prášků a šel na plac. Někdy ve 35. minutě se mi však úplně podlomila noha a to už jsem věděl, že je zle. Do konce sezony jsem nastoupit už nemohl a pak mi doktoři řekli, že v úvahu připadají tři varianty. Zkusit s tím vstoupit do přípravy, dát to ještě do sádry nebo podstoupit operaci. Já se ihned rozhodl pro tu třetí možnost a bohužel se potvrdil ten nejhorší scénář. Z distorze se vyklubala urvaná šlacha a mě čekalo dalších šest měsíců bez fotbalu. A i když jsem se dokázal vrátit, začala se kvůli tomu horšit také kolena a už to nebylo ono. Tak jsem se rozhodl to vyřešit, protože za tuhle cenu jsem ten fotbalový život prodlužovat už dál nechtěl. Vaší poslední štací byla Opava, která s vámi v prosinci předčasně ukončila smlouvu. Mrzí vás, že vás takto odstřihla? Mrzí to dost. Nebudu říkat, že ne. Přivedl si mě tam pan Balcárek, jenž mě hodně chtěl. No a já za prvních šest utkání nasbíral gól a tři asistence, což snad nebylo nic hrozného, navíc když jsme hráli o záchranu. Pak ale přišel trenér Kováč a něco se změnilo. Dosud vlastně nevím co. Přitom jsme se znali a byli jsme kamarádi. Pak jsem se dočetl, že ode mě čekal góly. Což ale úplně nechápu, když jsem pod ním naskakoval na pár minut… Každopádně mi bylo řečeno, že už se mnou v Opavě dál nepočítají. Zkrátka se mě chtěli zbavit. Bylo to nepříjemné, ale snažil jsem se to nedávat moc najevo a dál trénovat jako profesionál. Nemáte trošku obavu, že vás to záhy potáhne zpět na hřiště? To mě potáhne už vždycky. S fotbalem nekončím, jen se mu už budu věnovat na zcela jiné úrovni. A zažádal jsem si i o trenérskou A licenci, jenže v této době jsou všechny přijímačky stopnuté. Výhledově bych si dokázal představit i nějakou práci v klubu, hlavně tedy ve Zlíně. S panem majitelem jsem byl v kontaktu ohledně pozice vedoucího mužstva. Ale nebylo by to hned a já už nechtěl na nic čekat. Proto jsem se vrhl do své nové životní dráhy a věřím, že když tomu dám sto procent, tak můžu být úspěšný. I ve fotbale jsem si ostatně musel všechno vydřít a nakonec dosáhl na celkem zajímavou kariéru. Tak snad to v mé nové roli bude podobné. A kdybyste měl na závěr zmínit spoluhráče, s nímž vám to v útoku klapalo vůbec nejvíce, bude jím váš kamarád Tomáš Poznar? Určitě ano. Zažil jsem hodně dobrých spoluhráčů, mezi nimi i opravdové legendy, ale ten vůbec nejlepší byl pro mě právě Tomáš. Vycházeli jsme spolu už od dorostu, a i když jsme se i několikrát poštěkali, byl to můj výborný parťák. V kontaktu jsme pořád a já na něj nedám dopustit. Moc mu fandím, ať dává stále góly, protože bez něj by Zlín nebyl tam, kde je.