Prokletí kanonýra. Co brzdí Gabriela Jesuse?

Ronaldo Nazario i Ronaldinho jej obdivovali už jako teenagera, když Palmeiras vystřílel po více než dvaceti letech titul. V Manchesteru City nasázel pětadevadesát gólů – jen Raheem Sterling a Sergio Agüero jich v celé historii klubu zvládli víc –, ale nebylo to dost. A ani s bilancí 4+3 v úvodních sedmi ligových zápasech v dresu Arsenalu se nedočkal nominace do reprezentace a experti mluví víc o tom, kolik gólů teprve nedá, než kolik už jich dal. V čem spočívá prokletí Gabriela Jesuse? 

Narodil se v São Paulu jako poslední ze čtyř dětí – a jak už obě jeho jména napovídají – do silně věřící křesťanské rodiny. Také proto si po přestupu do Manchesteru City vydupal číslo 33 na dresu. Jako věk, kdy byl údajně ukřižován jeho jmenovec z Nazaretu. Náboženství navzdory ale otec opustil rodinu ještě před jeho narozením a maminka zůstala na všechno sama, což ale jen upevnilo její vztah se všemi dětmi. A nejvíc s tím nejmladším, které jí dodnes gestem jako by telefonuje od rohového praporku po každém vstřeleném gólu.

To se odmalička potulovalo po streetfotbalových betonových hřištích, kterými jsou ulice São Paula proslulé a na nichž vyrůstala většina brazilských legend. Ve třinácti letech si ho na jednom z nich všiml trenér amatérského klubu Anhanguera a pozval ho na trénink. Co na tom, že tréninkové hřiště měl Gabriel šest kilometrů daleko a aby stihl trénink, musel v pět ráno vycházet v pantoflích z domova pěšky, protože neměl na autobus. Fotbal miloval a tréninky ho maximálně naplňovaly, přestože školní výsledky měl také nadprůměrné. Ostatně, máma by mu dala co proto, kdyby přinesl špatnou známku, nebo šel – nedej bože – „za školu“ hrát tři na tři.

V šestnácti už ale začínalo být jasné, že spíš než přírodní vědy bude Gabriela živit fotbalový míč. Stejně jako Ronalda Nazaria, kterého odmalička miloval a kvůli kterému se ze střední zálohy vysunul na hrot. V létě podepsal mládežnický kontrakt s místním Palmeiras – jedním z největších klubů v Jižní Americe s více než dvaceti miliony fanoušky – a nastoupil do jeho akademie. Hned v první sezoně nasázel padesát čtyři gólů ve čtyřiceti osmi zápasech a už v zimě podepisoval profesionální smlouvu s platem v přepočtu sedmdesát tisíc korun, který se měl navíc každý rok zdvojnásobit.

Zatímco Gabriel táhl „sedmnáctku“ celonárodním mistrovstvím s průměrem téměř dvou branek na zápas, zajímal se o něj Arséne Wenger a brazilská média o něm psala jako o „novém Neymarovi“, který už tou dobou zářil v Barceloně, seniorský tým měl co dělat, aby se udržel v nejvyšší soutěži. Fanoušci proto sepsali petici, aby trenéři okamžitě vzali Gabriela do „áčka“. Ale nestalo se. První šanci dostal až pár dní před osmnáctými narozeninami a už po roce si jej „zarezervoval“ Manchester City s tím, že v lednu 2017 ho za třiatřicet milionů eur odkoupí. Stála o něj i Barcelona, ale Guardiola jej osobně ujistil, že pro jeho vývoj bude nejlepší, když dorazí za ním (a Mikelem Artetou) na Etihad.

Dres Palmeiras tak Jesus neoblékal ani dva roky, ale nastoupil v něm do dvaapadesáti zápasů, ve kterých nastřílel jedenadvacet branek, na dalších šest přihrál a stal se i nejlepším nováčkem ligy. Ale hlavně pomohl k prvnímu titulu v tomto tisíciletí a vítězství v poháru.

Dva měsíce před dvacátými narozeninami už se ale s mámou, bráchou a dvěma kamarády stěhoval za Pepem do Manchesteru. Nejradši by tam ale vzal „celou čtvrť, kdyby mu to máma dovolila“. 

Máma hraje v Jesusově životě velkou roli. Kromě toho, že mu zakazuje kouřit, pít alkohol a líbat se se svou přítelkyní na veřejnosti, drží taky kasu. Z devadesáti tisíc liber týdně, které Gabriel „na papíře“ vydělával první dvě sezony v Manchesteru, si něco ukousl agent, něco daně a zbytek „zamkla“ máma, aby mu z toho vyplatila „kapesné“.

Podle populární metriky očekávané góly (xG) měl Jesus za tu dobu nastřílet o devatenáct gólů víc, než kolik ve skutečnosti nastřílel. Přitom nejlepší útočníci tuto metriku zpravidla „přestřílí“. Třeba Son Hung-min dal od sezony 2014/2015, odkdy se očekávané góly měří, 107 branek, ale xG měl jen 77. Dal tedy o třicet gólů víc, než na základě pravděpodobnosti svých šancí dát měl. Harry Kane své xG překonal o dvaadvacet gólů, Salah o dvanáct, Vardy o devět, Lukaku o šest, Mané o čtyři. A Haaland o patnáct, ale za mnohem méně zápasů, takže ve skutečnosti je ještě o hodně lepší.

V top klubu zkrátka potřebujete útočníka, který dá všechno, a ještě něco navíc, ne naopak. A tím Gabriel Jesus v Manchesteru nebyl ani v jedné ze svých šesti sezon (asistencí měl naopak o polovinu víc než těch očekávaných). 

Proměňování šancí je víc než cokoli jiného „o hlavě“, a tam Jesusovi zřejmě trochu „straší“. „Často se mi stává, že moc přemýšlím. Mám dobré postavení a když ke mně letí balon, říkám si: ‚Bože, to přece musím dát, to musím dát. Vždyť hraju za velký klub, tak tohle musím dát,' a když to pak nedám, tak bych se nejradši zastřelil. Vytvářím na sebe prostě moc velký tlak,“ vysvětluje možná svou slabší efektivitu, která nakonec rozhodla o tom, že místo v útoku „citizens“ dostanou jiní. 

„Jasně, dal góly, vytvořil šance a udělal hráče kolem sebe lepšími, ale pořád si nemyslím, že je to ten typ útočníka, který vám dá přes dvacet gólů za sezonu,“ vypráví Jimmy Floyd Hasselbaink a obtahuje tak vlastně jediný otazník, který se kdy nad Jesusem vznášel: Jestli je to „jen“ další skvělý útočník, nebo ten, kdo vám každou sezonu vystřílí titul v Premier League. 

Stát se z toho prvního tím druhým je nesmírně těžké a povede se to jen hrstce vyvolených, ale je to právě ten přechod, který dělá z výjimečných fotbalistů legendy. A protože Jesus žije s cejchem budoucí legendy už od šestnácti, bude to mít s potvrzením svých kvalit vždycky těžší než kdokoli jiný. A právě to je možná tím prokletím, které mu vždy na malém vápně tváří v tvář brankáři pošeptá: „Víš, kdo jsi? Tohle přece musíš dát!“