Příhody amatérského kanonýra: ve Slavii z něj dělali beka, v Liberci mu spoluhráč nakálel do tašky

Rodák ze Dvora Králové už pěkných pár let nosí dres pražské Přední Kopaniny. Když zrovna nevyhraje soutěž kanonýrů v krajském přeboru, nespletete se, když ho budete hledat mezi nejlepšími. Pro fanoušky je jako úkaz, pro soupeře démon a noční můra. Brankářům se o Danu Urbanovi zdají hodně ošklivé sny. Proč? Umí dát gól z poloviny hřiště, šibenici trefí na počkání. Branky střílí levou i pravou nohou a není náhoda, že když dostane ideální přihrávku, třepe se míč i po zakončení hlavou. „Když má Dan šanci, připadáte si jako když koukáte na Ligu mistrů,“ svěřil se nedávno Ondřej Matějka, brankář Přední Kopaniny.

Jak je tedy možné, že to nyní čtyřiatřicetiletý kanonýr, o němž se psalo jako o Erlingu Haalandovi z hlavního města, nedotáhl výš? Osud mu v tomhle směru nepřál, rozhodně jej ale několikrát pokoušel. Jako třeba ve Slavii. „Tam jsem se chytil s trenérem. Stavěl mě na levého obránce a já to trošičku neskousl. Celou dobu jsem mu tvrdil, že jsem útočník. Jako útočník jsem na Slavii i přišel,“ líčí Urban.

Který kouč přehlédl obrovský talent, to ale nahlas nepoví. Jeho jméno nechce vyslovit a doufá, že už kouče ani nikdy nepotká. Ono to nejspíš bylo trochu složitější. Ve starším dorostu tehdy v sešívaném dresu nastupovali Tomášové Necid a Pekhart. „Pro mě tam nebylo místo. Kvůli tomu, že jsem levák, tak jsem měl hrát levého obránce, ale já bránit prostě neumím,“ vzpomíná.

Dva roky se prý snažil trenéra přesvědčit, vše mu vysvětloval, ale všechno bylo marné. „Párkrát jsme se nedohodli. Vyhazovali mě tam i z tréninku. Už to bylo hodně za hranicemi,“ přiznává.

V jednu chvíli měl také nakročeno do Liberce. To bylo ještě před testy ve Slavii. „V Liberci jsem byl na přípravu a dal jsem tam za pět zápasů asi patnáct gólů. Jen se mi tam stala jedna nepříjemnost se spoluhráčem,“ naznačí, proč zkouška neskončila dohodou.

I když se mu do toho moc nechce, nakonec prozradí, co se stalo. „Spoluhráč se mi vy…l do tašky,“ prozradí drsnou příhodu. Se vším se svěřil trenérovi, který mu tašku umyl a vše uklidil. „Asi si pak myslel, že bude vše v pořádku. Ale já se sbalil, řekl jsem děkuju a odjel,“ hlásí Urban. To, co mu provedl konkurent z útoku překousnout nemohl, i když je o kanonýrovi známo, že si třeba z nadávek nedělá těžkou hlavu a všechno převádí do legrace.

Tvrdí, že v mládežnických kategoriích ho pravidelně lanařil Hradec Králové, na třetí zkoušku se vydal do Třince. I když měl agenta, klub jej zkoušel opět jako levého obránce… „To jsem se ale dozvěděl, až jsem tam dorazil. Byli se mnou spokojení, ale já tam hrát nechtěl. Po týdnu jsme se rozešli,“ vzpomíná.

Nesedělo mu prý ani tamní prostředí. „Bylo to hodně o vystoupení z komfortní zóny. Tam prostě nebylo co dělat. Ráno byl trénink, pak jsem se mohl šest hodin poflakovat a odpoledne byl zase trénink,“ najde v paměti, jak tehdy fungoval. Rozhodně to prý nebylo o tom, že by měl problém s fyzičkou. „To nebylo o fyzičce, to bylo o pohybu. Já pohybem nikdy nehýřím. U mě je to o jiných věcech. Odehrál jsem dva zápasy, dal jsem jeden gól, jako levý obránce. Pak jsem řekl, že už dál ne,“ přiznává, že působení v Třinci dobrovolně zabalil.

A tak se hráč, který s fotbalem začínal v pěti letech a ve čtrnáct stihl za Cidlinu klidně pět utkání za víkend, včetně startu za béčko dospělých, dostal postupně až na Přední Kopaninu. Fotbalovou kariéru na nejvyšší úrovni zabalil, do hlavního města šel hlavně za prací. „Na Kopanině se ke mně chovají super. Dost přehlížejí moje tréninkové nedostatky.,“ dovede přiznat Urban. Když ale vyběhne na trávník, trenérům důvěru oplatí góly. Fotbalem se hlavně baví.

Sám o sobě tvrdí, že není zrovna příkladným tréninkovým vzorem pro mladé. „Fyzičku jsem ničím nikdy nedoháněl. Já byl ten, co dojde do vápna a dá gól,“ tvrdí v podcastu. Zabrat ale umí, technickou fintou se zbaví obránce a při zakončení vymyslí vždycky nějakou kulišárnu. A fanoušci žasnou.

Když by se nedostal na hřiště, tak trpí, to neskrývá. Proto, když byla nouze s gólmany, klidně nastoupil na plac i jako brankář. Nebojí se toho. „Rád chytám i na tréninku,“ usměje se. Ale radši si na hřiště chodí udělat žízeň. Nepopírá, že má rád pivo a každý poločas musí vypít RC Colu. „Potřebuji cukry a co se týče piva, mám ho rád. Šéf klubu Tomáš Cigánek už si zvyknul a po utkání mi ho běží natočit,“ chválí šéfa klubu z Přední Kopaniny.

To jsou privilegia, které jen tak někdo nemá. Však už se také o Urbanovi mluví jako o legendě. Ten to ale odmítá. „Góly může dávat každý,“ říká ledabyle s tím, že na začátku, když na Kopanině hráli Tomášové Pešír a Poláček, byl spíš než střelec gólů doklepávač. „Máme šikovné kluky, servis mám pořád,“ chválí spoluhráče, s kterými chce krajský přebor v této sezoně vyhrát. A on pak přenechá v áčku pozici útočníka číslo jedna někomu ze spoluhráčů. „Doufám, že přijde útočník, co mě vystřídá a já budu chodit jen za klandr,“ usmívá se s tím, že přebor Kopanina určitě vyhraje.