Přece nebudeme šetřit aneb Satira o přestupní politice Barcelony

Po několika hodinách už ho močový měchýř tížil víc než dluh klubové kasy a zamířil ze svého koženého křesla v hodnotě měsíční mzdy průměrného absolventa La Masie na toaletu. Když se o čtvrt hodiny a dva a půl litru později vrátil do kanceláře, našel na displeji svého mobilu sedm nepřijatých hovorů od „Benjiho“.

Benji byl bláznivý právník s odpornou aurou, s nímž se Joan potkal před bezmála čtyřiceti lety na Barcelonské univerzitě a okamžitě si padli do oka. Brzy se stali dobrými přáteli a kolegy nejen v advokátní praxi, ale i v katalánském parlamentu, kde chtěli zuby nehty prosadit nezávislost na Španělsku. 

Pak se ale jejich cesty rozešly. Joan se našel ve fotbale a Benjimu učarovaly nekonečné možnosti newyorské investiční banky Goldman Sachs, odkud po celé dvě dekády úvěroval své staré známé, včetně Joana, a plnil jim nesplnitelné sny.

I proto se Joan cítil provinile, že mu nezvedl mobil na první zazvonění. 

„Hola, el presidento,“ ozval se žoviální Benji a po asi dvouminutovém small talku přiznal, že ho ve zkrácené výpovědní lhůtě vylili z banky. „Necesito práci, Johanko,“ oprášil třicet let starou přezdívku, která prezidenta Barcy vždycky obměkčila, s tím, že od února bude „volný hráč“.

„Něco vymyslíme,“ pravil Joan otcovsky a z voleje vytáhl netušený majstrštyk. Když prý Benji ještě stihne pro Barcu schválit půlmiliardový úvěr (v eurech), udělá z něj šéfa nového oddělení, jehož úkolem bude „uzdravit“ klubové finance. 

„Ale já jsem investor, Johanko, žádnej šetřílek,“ bránil se Benji.

„Když to zvládneš do dvou let, něco z těch pěti set míčů možná budu umět ztratit, jestli rozumíš,“ usmál se Joan spiklenecky a už byla ruka v rukávě. 

O pár dní později se Benji i s potřebným razítkem hlásil na Camp Nou, aby si z desítek elitních krizových manažerů a super vzdělaných ekonomů vybral svůj dream team, s jehož pomocí vrátí Barcu na koleje vedoucí prozatím alespoň do předkola Evropské konferenční ligy, ukousne si něco z úvěru, který nechal v „Goldmanech“ potají schválit, a odletí na důchod na Jamajku.

Rozhodně měl z čeho vybírat. Toho dne se na Camp Nou sešel výkvět toho nejlepšího, co svět španělských financí nabízí. Drahé obleky, ještě dražší hodinky a diplomy z předních světových univerzit. A mezi nimi Carlos, pětašedesátiletý fanoušek Barcelony bez základního vzdělání, jenž měl namířeno do fanshopu pro penál pro svého vnuka, ale ve všem tom zmatku se ztratil a skončil v jedné místnosti se smetánkou, která měla brzy otočit barcelonským kormidlem. 

V přesvědčení, že všichni ti dokonale oblečení pánové čekají taky na dárkové předměty nebo permice na Evropskou ligu, které se tady konec konců právě tiskly poprvé, Carlos vydržel až do večera, kdy jej Benji coby posledního kandidáta pozval dál.

Zmožený celodenními přednáškami o úsporných opatřeních, bonusovém systému, výdajovém poměru 1:4, prodejích Coutinha s Dembélém nebo modelu dlouhodobých smluv s minimálním zatížením v prvních dvou letech, zahájil pohovor otevřením čtrnáctileté tequily. „Něco pro vás?“ zeptal se zdvořile.

„Un penál, porfavor,“ vykřikl Carlos nedočkavě a mával zmuchlanou desetieurovkou. Benji se na něj nechápavě podíval a nalil mu plnou.

„Tak jakou přestupní politiku by měl klub podle vás nastavit?“ zeptal se automaticky. 

„Koupit Ferrana Torrese a Erlinga Hålanda,“ vypálil Carlos bez rozmyslu a zažehl v Benjim investorský plamínek. 

„Jistě víte, že v současné situaci můžeme vydat jen čtvrtinu příjmů. Jak byste tedy jejich příchody financoval?“