Pokřik „Kdo neskáče, není Čech“ zpropagoval Salava, který si zahrál s Bicanem, Masopustem i Kvašňákem

Hrál jsi někde fotbal závodně?

V AFK Podolí. Zkusil jsem to i ve Spartě, ale jen krátce. S fotbalem jsem začínal až ve třinácti letech, což je pozdě, a už nikdy jsem ten handicap nedohnal. Když jsem zaťukal na dveře podolského klubu, těšili se, že přišel vysoký, štíhlý kluk, ze kterého by se mohl stát dobrý stoper, jenže se ukázalo, že kdovíjaká posila nejsem.

Nebuď skromný. Dodnes mám před očima tvou krásnou branku Italům ve Formii.

Do Itálie s námi nejeli bývalí fotbalisté, takže jsem byl nucen kopat trestňák, protože si nikdo nevěřil na to, že by míč z takové dálky dokopl do brány. Abych se utvrdil v tom, že to dokážu, prohodil jsem cestou kolem Leška Semelky: „Dávej pozor, teď dám gól,“ napálil jsem to nějak přes zeď a opravdu to skončilo v brance. 

Domácí zápas proti italským umělcům měl úžasnou atmosféru a shodou okolností i ten se ti povedl. Nastoupili jsme před vyprodanou Bohemkou, a mně se podařilo vyrovnat dvě minuty před koncem na 3:3. Bylo to napínavé, lidi fandili a k vyrovnání nás doslova dohnali. Na to se nedá zapomenout. Výtěžek ze vstupného, sto tisíc korun, jsme pak dali - jako u nás úplně první - na boj proti AIDS. To byly tehdy veliké peníze. Na charitu přispíváme dodnes.

Amfora je splnění klukovského snu nejen tvého, ale i mnohých z nás.

Karel Šíp řekl: „Na případu Petra Salavy je znát, že jeden dobrý nápad může vystačit na celý život.“ Kdo z profesionálních fotbalistů může říct, že si zahrál s Bicanem, Masopustem, Kvašňákem a dalšími legendami? 

Vždycky jsi byl organizačně velmi zdatný. Někteří lidi kolem fotbalu ti dokonce předpovídali, že se staneš předsedou Sparty nebo Slavie.

V jisté době jsem opravdu dostal nabídku pracovat v profesionálním fotbale, ale nikdy jsem jí nevyužil.

Zato jsi začal jako první u nás učit diváky mexické vlny.

To bylo na hokejové Spartě, kde jsem dělal v letech 1985 až 1989 hokejové studio. Nebylo jednoduché lidem vysvětlit, že musejí postupně vstávat s rukama nahoře a zase si sedat a přitom křičet.

Jsi také autorem pokřiku „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop.“ Jak vznikl? Za předsedy FAČR Františka Chvalovského jsem měl na starosti při zápasech národního mužstva na domácích stadionech fotbalové studio. Zkrátka jsem bavil lidi. Když se hrál v roce 1996 poslední zápas kvalifikace o mistrovství Evropy s Lucemburskem, a byl předpoklad, že ho vyhrajeme a postoupíme, natočili jsme s Karlem Vágnerem první ze série fotbalových písniček. Jmenovala se Vzhůru do Anglie a končila pokřikem: „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop,“ a ten pokřik se ujal. 

Petr Salava Narodil se 7. srpna 1955 v Nymburce. Původně chtěl být elektrotechnikem, ale už jako devatenáctiletý založil fotbalový klub osobností AMFORA. Od roku 1980 také byl diskžokejem a moderátorem. Spolupracoval s Čs. rozhlasem, od roku 1985 s Československou televizí, později s TV Nova a TV Prima. Uváděl Hitparádu ČST, Hity roku, Popkoktejl, Sportovce roku, Gólparádu, Českého bodygarda, Fotbalistu roku, Miss aerobik atd. V roce 1996 se s mikrofonem dostal až na stadion Manchesteru United Old Trafford, kde zdravil české diváky před semifinále s Francií. Společně s Martinem Dejdarem uváděl v roce 1998 na Staroměstském náměstí v Praze příjezd našich olympijských vítězů z Nagana. Petr je podruhé ženatý, z prvního manželství dceru Petru (1981), která už je maminkou Mikuláše (2012) a Eduarda (2014), z druhého má s manželkou Adélou syna Matěje (2007).

Fandíš nějakému fotbalovému mužstvu?

Dnes už jsem jen pasivní fanda, protože mě to, co se děje na stadionech, odrazuje. Jako kluk jsem držel palce Slavii, a když jsme se s rodiči přestěhovali v roce 1968 z Nymburka do Prahy, jezdil jsem do Edenu starými tramvajemi s vlajkou v ruce. Slávistického fandu jsem si zahrál i ve filmu Ženy v ofsajdu, s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Ukazují mě tam ve velkém detailu. Tuhle jsem se tím pochlubil synovi, aby viděl, že hrál táta v černobílém filmu (úsměv). 

Ocenil to Matěj? Baví ho fotbal?

Vůbec ne. Už jsem mu koupil asi troje kopačky, protože mu rychle roste noha, ale fotbal ho nebaví. Chodí na tenis, na golf, hraje na hudební nástroje, je loutkoherec, ale týmové sporty mu nic neříkají. Co do sportovního nadání je na tom podobně, jako jsem byl v jeho věku já (smích). 

Tvůj tatínek byl ale dobrý fotbalista, ne?

Byl dokonce výborný, ale, bohužel, velký trémista. Představ si, že měl nabídku z Viktorie Žižkov na profesionální angažmá, ale před stadionem si to rozmyslel a šel domů. Pak prodělal poměrně brzo infarkt a s fotbalem skončil. Každopádně byl zklamaný z toho, jaké jsem dřevo (úsměv).

Přesto máš z fotbalu spoustu pohárů a cen. 

Jsou jich stovky. Přemýšlel jsem o tom, že uspořádám výstavu, protože mám i hodně relikvií z cest, které jsme uskutečnili, včetně všech dresů Amfory. Mám to uložené v krabicích. Bylo by z toho pěkný muzeum. Ale výstavu jednou udělám. Však se nějaký milník najde.

Na začátku jsi zmínil, že tě odpuzuje, co se děje na stadionech. Jak tedy vnímáš fotbalové fanoušky? 

Vzpomínám si, když jsem byl v roce 1984 v Londýně na zápase Poháru UEFA mezi Tottenhamem Hotspur a Bohemians Praha, jak mě překvapilo, že tam nebyly ploty a nikdo z fanoušků si nedovolil cokoli hodit do hřiště, natož tam vběhnout. Všechno proběhlo v klidu. Navíc se druhý den objevilo v novinách: „Na Tottenhamu se hrál po dlouhé době dobrý fotbal. Bohužel ho nehráli domácí.“ Přestože vyhráli 2:0, tisk pochválil hosty, protože si to zasloužili. Takový přístup pohladil moji fotbalovou duši.

Vytočil tě někdy někdo při zápase? 

Vždycky to jiskřilo, když na sebe narazily dva týmy stejného zaměření. Třeba Amfora s Mužstvem snů. Nebo když jsme hráli v Žatci s týmem Arabela a asi nechtíc mě podrazil nohy zpěvák Jarek Šimek. Jenže to bylo na škváře a dost to bolelo, tak jsem na něj vystartoval. Ale nic jsem mu neudělal a po zápase už jsme se zase normálně bavili.

Přiznal bys gól, vstřelený rukou?

Jelikož přiznávám i rohy a auty, ani s gólem bych neměl problém. Dodnes jsem nepochopil nebožtíka Maradonu, který si „božskou rukou“ udělal ostudu před celým světem. Kdyby se přiznal, byl by za velkého frajera. Asi v tom lítalo moc peněz. 

A není „velký frajer“. Jak se ti líbí na stadionech VAR?

Podle mě by mělo být video buď všude, nebo nikde. Je to sice moderní novinka, ale já bych se bez ní obešel.

Zažil jsi někdy na hřišti nějakou ostudu?

V Tachově jsem si nevšiml, že mám roztrženou kopačku, šel jsem na penaltu, a když jsem kopnul, ten obří žralok se otevřel, noha se před míčem úplně zastavila a ten se do branky ani nedokutálel. 

Amfora Byla založena 21. listopadu 1974. V 716 zápasech byla 117x poražena, celkem ji vidělo 972 564 diváků (průměr 1 358 na zápas). Nejvíc lidí na ni přišlo do Brna – 25 tisíc a 17 tisíc na Bohemians Praha - v roce 1989 zápas Amfora vs. N.I.C.A. (tým italských osobností). Amfora hrála ve 34 zemích světa a její dres obléklo 390 lidí. Nejvíce zápasů sehráli Petr Salava (708), Petr Novotný (337) a Lešek Semelka (324). Nejvíce branek dali Karel Vágner (278), Vladimír Hruška (277) a Roman Skamene (162).

Kolik jsi vlastně sehrál za Amforu zápasů?

Jednou se mě takhle ptali v televizi a já jsem odpověděl, že z celkového počtu sedmi set šestnácti zápasů jsem jich sehrál sedm set osm. A přítomný Meky Žbirka se zeptal: „Peter, a kde si bol v ty zostávajúce zápasy?“ (úsměv)

Kdy ses na fotbale zasmál?

Pobavil mě rozhodčí Pavlín Jirků, který jednou udělil při ligovém zápase imaginární žlutou kartu, protože tu skutečnou zapomněl v kabině. Zvedl ruku a řekl hráči: „Jako bych ti jí dal, jo?“ (smích). Zmínil bych i zážitek z natáčení na Zvonařce, kde byla postavená brána, pokrytá plachtou a v obou šibenicích byly díry, kam se trefovali fotbalisti. Ani jednomu se to nepodařilo. Pak si postavila míč Jiřina Bohdalová a levačkou to namířila přesně do vinklu (úsměv). Všichni z toho byli paf. Včetně Jiřiny (úsměv).

Někde jsem četl, že za největší sportovní výkon považuješ dvojnásobnou účast na běžeckém závodu Běchovice – Praha.

V obou případech jsem doběhl asi třetí od konce. Cíl byl na Ohradě a moje tělo už bylo tak zblblé, že jsem se chytal stromů, abych se vůbec zastavil. Byl jsem mimo. 

Trénoval jsi na to nějak zvlášť?

Vždycky mě bavilo běhat, ale tohle byl hec. Teď už se věnuju spíš nordic walking, protože mám potíže s bederní páteří a musím se pořád hýbat. Když je mi dobře, jdu si zaběhat, a pokud je ošklivý počasí, vezmu si hůlky. U nás na vesnici máme hezkou čtyřkilometrovou trať. 

Kdy jsi prožil na fotbale největší euforii?

Když postoupilo naše národní mužstvo do Anglie, hráči lezli po kolenou a dělali stonožku. A pak se zpívala česká hymna. Naštěstí mi s ní pomohl Radek Bejbl, protože je to dost obtížná píseň. Já sbírám fotbalové hymny, a vesměs jsou to pochody. Znám i řadu státních hymen, ale tak nádhernou, jako máme my, nemá nikdo na světě. Škoda, že se z Čechů stávají vlastenci jen v době konání nějakého mistrovství světa, Evropy, nebo olympiády.