Pohárový génius? Emery zastínil na evropských kolbištích i Kloppa s Guardiolou

Emery totiž za posledních deset let postoupil celkem sedmkrát do semifinále evropských pohárů, což se nepovedlo žádnému jinému trenérovi. Ani Jürgenu Kloppovi nebo Pepu Guardiolovi. Prostě nikomu. 

Paradoxní je, že Emery při tom vždy stál na lavičce klubu, od kterého se to vůbec nečekalo, zatímco třeba s hvězdami nabitým Paris Saint-Germain se neprokousal ani do čtvrtfinále milionářské soutěže. A nikterak neexceloval ani při svém angažmá v Arsenalu, kde se mu hráči i fanoušci smáli pro jeho baskický přízvuk. 

Evropské poháry si Emery poprvé zkusil už v roce 2009 s Valencií, kdy došel mezi posledních třicet dva celků Poháru UEFA. S Valencií hrál o tři roky později i semifinále nově vzniklé Evropské ligy, kterou v následujících třech letech pokaždé vyhrál se Sevillou a udělal z ní historicky nejúspěšnější klub této soutěze. Na jaře roku 2019 si finále Evropské ligy zahrál i s Arsenalem a o dva roky později v něm triumfoval s Villarrealem, který teď v Lize mistrů dovedl přes slavný Bayern mezi nejlepší čtyři týmy v Evropě.

Přitom trenérem se někdejší průměrný španělský fotbalista, jenž strávil většinu své hráčské kariéry ve druhé lize, stal úplnou náhodou. Ve své poslední sezoně v třetiligové Lorca Deportiva si poranil koleno a prezident klubu mu nabídl, že by místo hraní mohl zkusit trénovat. To se psal rok 2004 a Lorca Deportiva pod jeho vedením poprvé ve své historii postoupila do druhé ligy a z Copa del Rey vyřadila i prvoligovou Málagu. 

Emery získal ocenění Miguela Muñoze pro nejlepšího trenéra soutěže a na lavičce už zůstal. V následující sezoně všem ukázal, že nic z toho nebyla náhoda. Lorca při své premiérové účasti ve druhém nejvyšším patře španělského fotbalu skončila s devětašedesáti body pátá a jen pět bodů ji dělilo od historického postupu mezi absolutní elitu.

Po pětatřicetiletém kouči tak sáhla ambicióznější Almería, kterou Emery vůbec poprvé v historii dovedl do nejvyšší španělské soutěže a v následující sezoně tam s ní obsadil skvělé osmé místo.

To už Španělsko nemohlo mladého kouče, který se vyžíval ve video rozborech svých soupeřů, přehlížet. Emery tak dostal první šanci ve větším klubu – v roce 2008 nahradil Ronalda Koemana na lavičce finančními problémy zmítané Valencie a z desátého místa ji v následující sezoně dovedl na šesté, čímž jí zajistil účast v Poháru UEFA. Tam tehdy ztroskotal už v 1/16finále na Dynamu Kyjev, ale i tak mohlo být vedení „netopýrů“ spokojené, neb pod Koemanem nehrálo nic.

V následujících třech letech skončil Emery s Valencií v lize pokaždé třetí – hned za Realem a Barcelonou –, vrátil klub do Ligy mistrů a v Evropské lize svedl památné semifinálové bitvy s Atléticem Madrid. Hlavně ale dokázal „doma“ i v Evropě vymáčknout ze svých hráčů maximum, a významně tak přilepšit klubové kase, která tehdy zela prázdnotou. 

Jen na prodejích Davida Villy do Barcelony (čtyřicet milionů eur), Davida Silvy do Manchesteru City (dvacet osm milionů) a Juana Maty do Chelsea (dvacet šest milionů) Valencia pod jeho vedením inkasovala v přepočtu přes dvě a půl miliardy korun. 

Možná právě proto si tehdy Emeryho vyhlédl ruský miliardář Leonid Fedun (jenž loni chtěl koupit anglický Wolverhampton) a přivedl si ho do svého Spartaku. V roce 2012 tak Emery odešel do Ruska jako magnet na peníze a magický kouč, který nepoznal neúspěch. Ale už po půl roce si balil kufry. Fedun s ním neměl trpělivost a mladému trenérovi, který nikdy nepoznal nic jiného než Španělsko, nedal čas na aklimatizaci. Úspěch chtěl hned a po šesti měsících na lavičce s bilancí 9-2-6 se s Emerym rozloučil, když nepřekousl domácí porážku 1:5 od sousedního Dynama.

CESTY NA SEVER ČECH

Ale vlastně to bylo to nejlepší, co se Emerymu mohlo stát. Vedení španělské Sevilly tehdy nebylo spokojené s výsledky kouče Míchela, jenž s klubem, který byl zvyklý hrát evropské poháry, skončil devátý v předešlé sezoně a v té tehdy rozehrané ho táhl ještě níž. Emery tak nebyl bez práce ani dva měsíce, když už se stěhoval do svého osudového angažmá v Andalusii. To už začínal rok 2013.

Nedobře rozjetou sezonu zakončila Sevilla – stejně jako rok před tím – na deváté příčce, ale v té následující už se mohlo naplno projevit Emeryho kouzlo. Stále velmi mladý kouč vytáhl svůj tým na páté místo, které zaručovalo start v předkolech Evropské ligy (mimo jiné proti Jablonci), kam se Emerymu podařilo nejen postoupit, ale hned ji i celou vyhrát. 

Po Jablonci ve čtvrtém předkole zavítal Emery i do sousedního Liberce, na který narazil v základní skupině (a ani jednou ho nedokázal porazit, obě utkání skončila remízou 1:1) a před kterým základní skupinu vyhrál. Ve vyřazovací fázi přešel přes Maribor, městského rivala Betis, Porto a „svou“ Valencii až do finále, kde na penalty zdolal Benfiku. 

A poté, co v následující sezoně všechno do puntíku zopakoval – páté místo v lize i obhajobu triumfu v Evropské lize – už se na Emeryho ptali i v Anglii a Itálii. Největší zájem měly prý West Ham a Neapol, ale Emery zůstal „doma“ a v následující sezoně završil bezprecedentní hattrick, když ve finále „své“ Evropské ligy porazil Liverpool.

Bylo jasné, že ho Sevilla nemůže udržet, a novou sezonu už Emery zahájil v Parku princů na lavičce Paris Saint-Germain, vítěze posledních čtyř ročníků Ligue 1.