Pan vyvolený - příběh Artety, který vrací Arsenal na vrchol

Na celém světě byste jen těžko hledali město s větší koncentrací špičkových fotbalových klubů, než je Londýn. Konkurence v hlavním městě Velké Británie je tak dokonce velká, že si Londýn může dovolit každoroční vyhlašování individuálních fotbalových cen, jež mají nesrovnatelně větší prestiž než většina národních anket v Evropě. Zaregistrovali jste vlastně, že se před reprezentačním srazem vyhlašovaly obdobné ceny v Česku? A před tím, nebo až po tom? No nic…

Aktuálního ročníku Premier League, která je nejspíš právem označována za nejtěžší fotbalovou ligu světa, se totiž účastní hned sedm londýnských klubů: Arsenal, Chelsea, Tottenham, West Ham, Fulham, Crystal Palace a Brentford. Hlavní ceny tzv. London Football Awards pro nejlepšího trenéra, hráče, mladého hráče a brankáře Londýna si většinou rozeberou hvězdy prvních čtyř jmenovaných klubů, ale ještě nikdy v historii se nestalo, aby všechny zamířily do jednoho klubu. Tedy až doteď.

V březnu totiž ovládli slavnostní předávání v severolondýnském Roundhouse Mikel Arteta, Martin Odegaard, Bukayo Saka a Aaron Ramsdale, a to zejména díky prvnímu jmenovanému – čerstvě jedenačtyřicetiletému španělskému kouči, kterého si v roce 2016 vzal k ruce jeho krajan Pep Guardiola, aby mu pomohl trochu se zorientovat v Anglii.

Guardiola tehdy přicházel z Bayernu do Manchesteru City a potřeboval k sobě někoho, kdo prostředí Premier League dobře zná a s kým by si mohl rozumět. A protože Arteta se tou dobou v Arsenalu právě loučil s hráčskou kariérou, kterou v podstatě celou strávil na Ostrovech, bylo jasno.

Odchovanec slavné barcelonské akademie La Masia si po přechodu mezi dospělé střihl jen krátké hostování v Paris Saint-Germain, po němž strávil dvě sezony v Glasgow Rangers a jednu jedinou „laligovou“ v dresu Realu Sociedad, než se už asi navždy vydal do Anglie. Tam odehrál přes 200 zápasů za Everton, kde patřil k jeho největším tahounům, a dalších 150 v dresu Arsenalu. Jen čtyři Španělé v historii Premier League jich zvládli víc.

Říkat, že se Arteta stal v severním Londýně legendou by ale bylo přehnané. Dokonce se tam nestal ani nejvýznamnějším Španělem, protože tak, jako má Liverpool Fernanda Torrese, Manchester City Davida Silvu, Manchester United Davida De Geu nebo Chelsea Césara Azpilicuetu, má Arsenal v první čadě Ceska Fabregase, kterého měl Arteta tehdy za v přepočtu čtvrt miliardy korun nahradit

Dnešní optikou sice nejde o nijak významnou částku, ale to léto roku 2011 byl dražší jen Alex Oxlade-Chamberlain ze Southamptonu (a to jen o chlup). Arsenal vlastně celkově do té doby moc nákladnějších přestupů nerealizoval. Přesněji devět. Víc peněz než za Artetu dal předtím jen za Thierryho Henryho, Giovanniho van Bronckhorsta, Andreje Aršavina, Samira Nasriho, Eduarda, Aleksandra Hleba, Josého Antonia Reyese, Sylvaina Wiltorda a Francise Jefferse.

Alespoň některé z nich Arteta – jenž s „kanonýry“ vyhrál dvakrát FA Cup a dvakrát anglický superpohár – svým významem určitě přerostl. Mezi nejvýraznější postavy Arsenalu sice nikdy nepatřil, ale Guardiolu zaujal způsob, jakým mu v roce 2012 poradil, „jak na Chelsea“. Znali se už dávno, ještě z Barcelony, když byl Arteta ještě kluk, a občas byli v kontaktu, tak mu Guardiola – tehdy ještě kouč Barcelony – zavolal před semifinále Ligy mistrů proti Chelsea o radu. To byl ten zápas, kdy Fernando Torres v devadesáté druhé minutě utekl po obranném rohu úplně všem, včetně brankáře Valdése, a Barcelonu vyřadil. Ale Artetovy poznatky o hře Chelsea, jeho schopnost vidět ve hře věci, které jiní nevidí, a způsob, jakým o fotbale přemýšlel, Guardiolu okouzlily.

Právě proto si později čtyřiatřicetiletého hráče bez jakýchkoli trenérských zkušeností vybral za jednoho ze tří asistentů, s kterými měl arabským boháčům splnit sny o titulech a Lize mistrů.

Arteta měl po konci hráčské kariéry ještě dvě další možnosti. Mohl vést akademii Arsenalu, nebo posílit realizační tým Mauricia Pochettina, s nímž si kdysi zahrál v PSG, v konkurenčním Tottenhamu.

Spolupráce s jedním z nejlepších trenérů současnosti mu ale – i přes stěhování z Londýna – zněla nejlákavěji, a tak se rovnou vydal do Manchesteru.

Plán byl takový, že po konci Guardiolovy smlouvy „citizens“ převezme jako hlavní kouč, jenže Pepovi se z Etihadu nechtělo tak rychle odcházet a Artetovi se zase nechtělo čekat další roky „v jeho stínu“, takže když přišla nabídka z Arsenalu, jednoduše nemohl odolat.

Celý příběh současného kouče londýnského Arsenalu si přečtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích.