Pan Dokonalý. Příběh Součkova parťáka Declana Rice v novém Hattricku

Rozhodně není fotbalistou, na kterého si na londýnských pláccích hrají kluci přešlapující nad balonem a zkoušející nejrůznější technické parádičky. Ti se vtělují spíš do jeho reprezentačních kolegů jako Raheem Sterling, Marcus Rashford nebo Jack Grealish. 

Vedle nich působí – paradoxně ze všech nejmladší – Rice na hřišti poněkud těžkopádnějším dojmem. Trochu jako když si trenér mladších dorostenců navlékne rozlišovák a jde si to se svými svěřenci rozdat v poziční hře na zmenšeném hřišti. Většinou je to na první pohled trochu nuda, hraje úsporně a upřednostňuje praktičnost před efektností, ale když spatří otevřený prostor, utrhne se a už ho nikdo nechytí. Ale co je nejdůležitější – nikdy neudělá chybu.  

Odbornější terminologií jde o takový mix Jordana Hendersona a Kalvina Phillipse. S tím rozdílem, že ve srovnání se zkušeným kapitánem Liverpoolu vytváří Rice téměř o polovinu méně šancí. Ale i v tom se rok od roku zlepšuje.

Když se pořádně podíváte na klíčové statistiky, jde z nich mráz po zádech. S dvaadevadesátiprocentní úspěšností přihrávek se Rice řadí sice „až“ na deváté místo v celé lize, jenže… Hned sedm borců před ním jsou stopeři, jimž tuhle bilanci zkreslují časté malé domů, přihrávky mezi sebou a absolutní nutnost hrát „na jistotu“. A tím osmým je brankář „citizens“ Ederson. 

Pokud jde o celkové úspěšné driblinky, je Rice hned druhý za vyhlášeným francouzským driblérem z Newcastlu Allanem Saint Maximinem. Po přepočtu na odehrané minuty se sice „propadne“ na osmé místo, ale znovu se před něho vmáčknou jen stopeři, dva borci, jejichž bilanci zkresluje nízký počet odehraných minut, a… Jack Grealish – statisticky jeden z nejlepších fotbalistů aktuálního ročníku. 

A to ambiciózní tvrzení, že Rice „nikdy neudělá chybu“? S průměrem 2,8 ztraceného balonu na zápas se mezi všemi záložníky Premier League řadí na třetí místo. Ale vzhledem k tomu, že v této sezoně (znovu) nechyběl ani minutu, má jeho číslo mnohem větší váhu, neb oba borci před ním odehráli sotva půlku toho, co on. Možná, že i ten kouč dorostenců chybuje častěji…

Kdo ale určitě chybuje častěji, byť v trochu jiné disciplíně, je londýnská Chelsea. Pro ni je totiž Rice tím, čím je Harry Kane pro Arsenal. Klukem, který jí kdysi nebyl dost dobrý, ale dnes by za něj dala miliardy. Kdyby je její majitel Roman Abramovič směl utrácet. Seznam fotbalistů, jejichž plný potenciál na Stamford Bridge docenili, až dlouho poté, co o ně přišli, je dlouhý a zahrnuje třeba jména jako Mohamed Salah, Romelu Lukaku, Kevin de Bruyne nebo Nathan Aké.

Ale nikomu z nich nebylo teprve čtrnáct, když mu v Cobhamu oznámili, že už s ním nepočítají. Právě v tolika letech se Declanu Riceovi zhroutil svět. „Od devíti do čtrnácti let jsem znal jenom svůj tým a tréninky, od pondělí do pátku, každý den. A z ničeho nic vám řeknou, že už toho nebudete součástí? Nikdy mě ani nenapadlo, že by se mi to mohlo stát… Bylo to hrozné,“ vzpomíná na jeden z nejhorších dnů svého dětství. 

Dodnes pořádně neví, proč ho tehdy „blues“ vyhodili, ale dává to za vinu špatné koordinaci. „Tenkrát jsem najednou rychle vyrostl. Byl jsem hubený a moje tělo jako by se mnou nekomunikovalo. Špatně jsem běhal a ostatní kluky pořádně nestíhal…,“ vypráví s tím, že technicky na tom ale byl dobře. Odmalička chodil všude s balonem, ať už fotbalovým, basketbalovým nebo tenisákem. Kopal do všeho, co se válelo na zemi. A nejednou tomu měl být konec?

Kdepak. Ještě to odpoledne, co mu táta řekl, že už nebude hrát za Chelsea, trénoval ve Fulhamu a hned druhý den to zkusil ve Stratfordu s „kladiváři“. A už tam zůstal!

Za první tým West Hamu debutoval v osmnácti ještě jako stoper, a coby první teenager od dob Michaela Carricka dokonce stihl v jeho dresu odehrát padesátku zápasů před dvacátými narozeninami. Ve dvaceti pak poprvé navlékl kapitánskou pásku a třikrát v řadě se stal nejlepším „kladivářem“ sezony. V pandemií poznamenané sezoně 2019/2020 dokonce nechyběl ani minutu a zaznamenal nejvíc zachycených přihrávek i odebraných balonů v celé lize. 

Právě v čtení hry a zachytávání soupeřových přihrávek Ric exceluje dlouhodobě, zrovna jako kdysi Michael Carrick. Ani jeden nepatří nebo nepatřil k nejrychlejším či nejagresivnějším hráčům, ale v tom, kam se mají na hřišti postavit a kudy kam mají běžet, jsou zkrátka geniální. V aktuálním ročníku Premier League je v tom Rice zase úplně nejlepší, a i díky tomu „jeho“ West Ham stále atakuje příčky zajišťující postup do jím vysněné Ligy mistrů.

„Je pro nás strašně důležitý! Nesmírně si vážíme toho, že ho pořád máme v týmu, protože jsem přesvědčený o tom, že to je budoucí kapitán anglické reprezentace. To, jak se zlepšuje a jak zkušeně si na hřišti počíná, je v jeho věku naprosto úžasné,“ chválí ho kouč David Moyes, pod jehož vedením Rice vyzrál v jednoho z nejlepších a nejžádanějších fotbalistů Premier League. 

Ale ne vždycky byl jeho „kladivářský“ život tak růžový. Už dva roky po vyhazovu z Chelsea se prý mohl balit i ve východním Londýně. „Myslím, že jsem o tom nikdy nemluvil, málokdo to ví, ale asi v šestnácti jsem byl jednou nohou venku. Bylo to padesát na padesát. Půlka trenérů tehdy říkala ‚nechme si ho‘ a půlka ‚nejsme si jistí‘. Naštěstí se mi pak povedl zápas proti Fulhamu a dostal jsem v akademii dvouleté stipendium,“ vyprávěl nedávno pro web Talksport.com. 

Jenže v týmu (U-18) bylo dalších pět kluků, kteří hned dostali profesionální smlouvu, a právě tehdy si Declan vytyčil jasný cíl: dostat ji taky! „Dřel jsem jako kůň, nonstop, obětoval jsem tomu všechno. Věděl jsem, o co hraju, a pod tím tlakem se mi hrálo o dost líp. Věděl jsem, že každý zápas může rozhodnut o celém mém životě. Zpětně vidím, že to, že jsem profi smlouvu nedostal hned, bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Myslím, že ostatní kluci se trochu uspokojili, neměli takovou motivaci a přestali na sobě makat. A tam jsem je všechny předběhl,“ říká s tím, že mít před sebou konkrétní cíl, je pro něj extrémně důležité. To ostatně svými výkony potvrzuje i v posledních dvou sezonách. V té minulé si (po záchraně v sezoně 2019/2020) s týmem vytyčili evropské poháry a Liga mistrů jim v závěru utekla jen o dva bodíky. Její „chudší sestru“ jménem Evropská liga tehdy obsadili na úkor Arsenalu či Tottenhamu a před dvěma týdny z ní v osmifinále vyřadili španělskou Sevillu – historicky nejúspěšnější klub soutěže. 

Cíl je teď jasný. A konkrétnější než kdy dřív – celou soutěž vyhrát. Protože odměnou za to není jen nějaký pohár, ale taky vstupenky do základní skupiny Ligy mistrů, kam už to West Ham z tabulky anglické Premier League asi nedotáhne. A právě Liga mistrů je něco, po čem Declan Rice prahne už od dětství. A přestože mu v žilách koluje irská – patriotská – krev, kdyby si na podzim neměl její znělku poslechnout s „kladiváři“, asi by se v létě stěhoval někam, kde vyhrává pravidelně. Angličtí experti dokonce tvrdí, že Rice už „musí“ z West Hamu odejít. Ale kam?