Obraz Cristiana Graye

Jak se zkušený malíř Sir Alex zadíval na spanilé a půvabné rysy portugalského mladíka, jehož tak obdivoval, došlo mu, že jeho krásu musí zvěčnit.

Pozval tedy Cristiana k sobě do kanceláře, z níž se nekonečnými prosklenými stěnami nabízel dechberoucí výhled na „Divadlo snů“ v celé své kráse. „Tady se posaď,“ poručil Sir Alex mladému Portugalci a přinesl si bílé plátno, sadu použitých štětců a oprýskanou paletu.

Cristiano se svlékl do spodního prádla od Armaniho a Sir Alex se jistými tahy pustil do díla. Když po čtyřech hodinách, během nichž Cristiano zvládl i část svého spánkové cyklu, pohladil plátno štětcem naposledy, celý zjihl. Jako by se sám do svého obrazu zamiloval. 

Ze samého obdivu ke Cristianovi se pak rozhodl věnovat obraz právě jemu, přestože ho dlouho nechtěl nikomu ani ukázat. Ale pod jedinou podmínkou: že Cristiano odjede z města, aby svou přítomností dál netrýznil umělcovu vášnivou duši, a už nikdy se do Manchesteru nevrátí. A mladík souhlasil. 

Když si však svůj portrét doma důkladně prohlédl, popadla ho úzkost a stáhlo se mu hrdlo. V jediné vteřině mu došlo, že takhle krásný nebude navěky. Že každá další sezona, poctivě odmakaný zápas a každý sprint, a o to víc každá porážka, prohraný souboj i nepovedené zpracování se v jeho tváři i na jeho těle podepíše nesmazatelným inkoustem, a tenhle obraz mu navždy bude připomínat, co všechno ztratil.

Ustoupil o několik kroků vzad, rozkročil nohy, zavřel oči, zhluboka vydechl a tiše vyslovil přání, aby veškeré známky úpadku jeho těla i charakteru nesl onen obraz namísto jeho samotného. Aby on už navždy zůstal tím mladým, krásným a bezchybným Cristianem. Nato nad Manchesterem mohutně zahřmělo, oblohu rozzářily rudé blesky a Cristiano se i se svým obrazem probudil ráno v Madridu.

Vyvěsil si jej nad honosným krbem a několikrát denně se na něj chodil dívat, až mu zcela propadl. 

Jednoho dne, po tréninku, v němž mu Sergio loktem roztrhl obočí, přišel domů a okamžitě upaloval ke svému obrazu. Jenže ten už se nezdál být tak krásným. Obočí nad pravým okem bylo roztržené a dolů po plátně stékala rudá krev. Navíc se zdálo, že se mladík v obraze trochu mračí. 

Cristiano nechápal, možná dostal i strach a nejistě si sáhl na obočí – necítil nic. Rozběhl se k nejbližšímu zrcadlu, kterých měl v domě stovky, aby se přesvědčil… a opravdu. Přesně, jak si přál, roztržené obočí i mírnou nasranost na Sergia odnesl jen jeho portrét. Svou hypotézu si okamžitě potvrdil, když si po tváři přejel žiletkou a v přímém přenosu sledoval, jak mladík v obraze začíná krvácet.

A takhle žil roky. Těžké sezony, ve kterých zvládal odehrát i přes šedesát zápasů, se na jeho těle nepodepisovaly. Sedm procent tuku bylo po léta neměnných, padesát procent svalové hmoty neklesalo, v obličeji stále ani jediná vráska a jeho popularita neutrpěla ani jednou z mnoha více či méně vážných kauz. Jen obraz nad jeho krbem byl den ode dne odpornějším, až už se na něj Cristiano jednoho dne nemohl dívat a schoval jej do skříně.

Bylo mu čtyřiatřicet, mu lékaři při přestupu do Itálie změřili, že tělo, které „používá“, odpovídá metabolickým věkem spíše tělu dvacetiletého chlapce, jehož Sir Alex tehdy zvěčnil na plátně, jež Cristiano zanechal v madridském sklepě, ale nikdo se tou anomální zvláštností příliš nezabýval. 

I v Itálii se známky Cristianova fyzického i psychického úpadku propisovaly výhradně do obličeje muže v obraze, jenž už ale dávno nebyl tím krásným mladíkem, nýbrž starým ohavou, jemuž zákeřnost přímo koukala z očí.

Po třech letech ale krásný, zdravý a milý Cristiano na svůj obraz i jedinou podmínku, pod kterou jej kdysi získal, dočista zapomněl a rozhodl se vrátit do Manchesteru. Přesně třicátý den se nad Madridem zatáhlo, znovu mohutně zahřmělo a rudé blesky spálily Cristianův bývalý domov na popel. 

Krátce nato začal Cristiano chřadnout, ze dne na den jako by ztratil lehkost i fyzickou kondici zdatného mladíka. V zápasech klel a psychicky se hroutil, křičel na své spoluhráče a nepouštěl svého trenéra ke slovu. Proti Liverpoolu dokonce z frustrace nakopl dvacetiletého protihráče, jehož předtím povalil na zem, jako by mu snad záviděl onu krásu mládí, kterou sám právě ztratil, a svým jednáním zklamal nejeden milion fanoušků. Jeho obraz už od té doby nikdo neviděl.