Neprůstřelný Donnarumma - absolvent s desetiletou praxí

Když ho vidíte stát v brance, napadne vás jediné: „Tomu snad nejde dát gól, jak je obrovský.“ A čísla by vám dala zapravdu. Měří skoro dva metry a Rakušané jej v prodloužení osmifinále Eura prostřelili po dlouhých dvanácti zápasech. O tom, s jakou lehkostí se Gianluigi Donnarumma natáhne ke své tyčce, by mohl vyprávět i Cristiano Ronaldo nebo Kevin De Bruyne. A teď to nejlepší: Je mu teprve dvaadvacet!

Vyhlásit nejlepším mladíkem mistrovství Evropy borce, který už šest let dělá jedničku slavnému AC Milán a v reprezentaci odchytal přes třicet zápasů, může znít zvláštně. Ale ze všech hráčů, kteří na sebe na turnaji upozornili i jinak než jen nízkým věkem, byli mladší než italský gólman jen Phil Foden, Pedri a Ferran Torres. A mezi nimi byl dvaadvacetiletý Donnarumma jednoznačně největší hvězdou!

A není divu, vždyť zkušeností už má ve svém věku na rozdávání. V italské nejvyšší soutěži nastupuje od šestnácti let, kdy se jako nejmladší brankář v historii Serie A poprvé postavil do branky. Nasbíral v ní přes dvě stovky startů a vychytal neuvěřitelných pětasedmdesát čistých kont. Borcem, který ke svému dvoustému zápasu nastoupil v historicky nejnižším věku, byl do té doby jiný Gianluigi. Ale italskou legendu překonal Donnarumma o celé dva roky. Při té příležitosti o něm Buffon obdivně prohlásil, že nejenže je jeho nástupce mezi italskými tyčemi neuvěřitelně silný a technicky skvěle vybavený, ale na svůj věk i mimořádně mentálně vyspělý. To, s jakým přehledem zvládá vypjaté okamžiky, by mu skutečně mohli závidět i leckteří třicátníci. Navíc, ještě nikdy za těch více než třicet zápasů, které odchytal v národním dresu, nedostal v jednom utkání víc než jednu branku! 

Ale zdaleka největší obdiv zasluhuje Donnarummova neskutečná (reprezentační) série bez obdržené branky, na které začal pracovat už v říjnu loňského roku. Tehdy jej v pětadvacáté minutě utkání Ligy národů proti Nizozemsku naposledy prostřelil Donny van de Beek a Donnaruma pak na dvanáct zápasů prostě zavřel branku. Soupeři, s nimiž Itálie v následujících osmi měsících měřila své síly, sice nebyli z nejobávanějších, a mít před sebou Chielliniho s Bonuccim – tedy dva „pány, kteří by mohli na Harvardu vyučovat bránění“, jak prohlásil José Mourinho, – vám taky docela usnadní práci, ale i tak… Dvanáct zápasů bez kapitulace proti takovým střelcům, jako jsou Lewandowski, Bale, Seferovic, Arnautovic nebo Schick, to si zaslouží velký respekt. Žádnému jinému italskému brankáři se čisté konto nikdy nepodařilo udržet déle, ani Buffonovi! Dosavadní rekord (1142 minut) držel ještě Dino Zoff, jenž italskou svatyni strážil v sedmdesátých letech minulého století, a toho Donnarumma překonal v osmifinále proti Rakousku. Když tehdy ve 114. minutě vytahoval míč ze sítě poté, co jej po předlouhých 1256 minutách prostřelil Kalajdzic, už věděl, že se zřejmě stal nesmrtelným. 

V nekompromisních výkonech Donnarumma pokračoval i ve čtvrtfinále proti Belgii. Připsal si důležité zákroky proti jedovatým střelám De Bruyneho i Lukaka a znovu inkasoval jen jedinkrát – navíc z penalty, kterou sniper Interu Milán poslal doprostřed branky, zatímco Donnaruma svým dynamickým skokem zabral její celou jednu polovinu. Jinak byl neprůstřelný. Dokonce i belgický gólman Courtois musel před jeho vystoupením, díky kterému se Itálie ubránila závěrečnému tlaku soupeře, smeknout klobouk. „Měl tam opravdu fantastické zákroky,“ kroutila hlavou neotřesitelná jednička Realu Madrid.

To nejlepší si ale italský talent nechal až na finále, kde v legendárním penaltovém rozstřelu vychytal hned dva anglické pokusy (třetí šel mimo jeho branku) a stal se absolutním italským hrdino.

O nové angažmá ale na rozdíl od většiny mladíků, kteří se na závěrečných turnajích většinou chtějí „prodat“, Donnarumma nehrál – jako volný hráč si ho totiž domluvil už před šampionátem. V Miláně mu končila smlouva a on se chtěl posunout výš. Minimálně tak vysoko, aby mohl pravidelně nasávat atmosféru Ligy mistrů, což mu mohli nabídnout všichni tři největší zájemci o jeho služby – Barcelona, Juventus a Paris Saint-Germain. Jenže první dva kluby talentovaného brankáře tak dlouho jen sledovaly, aniž by podaly oficiální nabídku (zřejmě proto, že by stejně nedokázaly uspokojit jeho vysoké finanční nároky), že šejkům z Paříže stačilo v podstatě jen zamávat dvanácti miliony eury ročně (zhruba pětadvacet milionů korun měsíčně) a smlouva do roku 2026 byla uzavřena. Fakt, že Donnarumma odchází jako volný hráč, mu sice umožnil vydělat si víc peněz, ale vzhledem k jeho věku a zkušenostem ho zároveň dost možná obral o další potenciální rekord, který by se přepisoval jen hodně těžko – mohl se stát nejdražším brankářem v dějinách fotbalu. 

Ale navzdory tomu, že v AC z jeho přestupu neviděli ani euro, opouští město módy (alespoň na oko) v dobrém. „Cítím k němu jen absolutní obdiv, je to velký profík,“ prohlásil po jeho odchodu šéf AC Milán Ivan Gazidis, jenž si za něj už s předstihem zajistil náhradu v osobě pětadvacetiletého Mika Maignana, čerstvého francouzského šampiona z Lille. Toho ale čeká opravdu hodně práce, aby v Miláně navázal na to, čím zde fanoušky namlsal Donnarumma. Nahradit jednoho z největších talentů italského fotbalu, hvězdu mistrovství Evropy a dost možná nejlepšího brankáře současnosti i blízké budoucnosti, to je přece obrovská výzva. To před Donnarummou taková v Paříži rozhodně neleží. Tam bude po zpackané sezoně možná stačit i titul. A až jednou šejkům přinese ušatý pohár pro vítěze Ligy mistrů, zavalí ho zlatem, po kterém tak prahne. A protože na té nejvyšší úrovni může italský zázrak chytat ještě minimálně deset let, téměř jistě se mu to podaří! I kdyby na to měla padnout všechna katarská ropa.