Nechtěný Suárez už zase kouše a táhne madridského obra k historickému rekordu

Tentokrát se ale zakousl „jen“ do nové výzvy a táhne madridský klub k historickému rekordu. Rojiblancos měli přesně v polovině soutěže solidních padesát bodů, přičemž na konci sezony se ještě nikdy nepřehoupli přes devadesát a stovka padla v celé historii La Ligy jen dvakrát. Za nenadálým vzestupem Atlétika stojí vedle tradičně skvělé defenzivy a organizace kouče Diega Simeoneho jedna zdánlivě nesouvisející událost – krize v Katalánsku.

Když se v létě loňského roku chopil naleštěného barcelonského kormidla Ronald Koeman, nechal se slyšet, že chce do budoucna spoléhat zejména na mladé hráče. Ti starší, kteří na Camp Nou kroutili už šesté, sedmé nebo osmé sezony, byli prý vyčichlí, což ostatně asi nejlépe ilustrovalo ostudné vyřazení z Ligy mistrů mnichovským Bayernem, a klub tak potřeboval nový impuls. A jednou z obětí tohoto zemětřesení byl vedle Ivan Rakitiče, Nelsona Semeda, Artura Vidala či Arthura Mela i třiatřicetiletý uruguayský kanonýr Luis Suárez.

Muž s patrně nejhorší pověstí v celém fotbalovém světě. Hajzlík, který nemá problém vytáhnout míč z brankové čáry rukou, teatrálně skákat ve vápně a dlouhé vteřiny se svíjet v předstíraných bolestech, byť onen pověstný „kontakt“ byl na míle daleko, nebo dokonce sáhnout k prostředku na fotbalovém pažitu jinak zcela nevídanému – zakousnutí se do protihráče, do ruky i do trapézu, je to jedno, hlavně ať to bolí. Pro všechny tyhle špinavé střípky fanoušci dlouho odmítali vidět jinak dokonalý obraz, který dohromady skládaly – fotbalově téměř bezchybného útočníka do šestnáctky, byť charakteru zcela jistě velmi pochybného.

Když Luis Suárez v létě roku 2014 přicházel coby nejlepší střelec Premier League z Liverpoolu do Barcelony za více než 80 milionů eur, čekaly se od něho velké věci. Vždyť v poslední sezoně nasázel jedenatřicet branek a na dalších sedmnáct přihrál a rok předtím to bylo 23 + 11. Zabiják v nejlepším věku a ozkoušený nejlepší fotbalovou soutěží světa, takřka sázka na jistotu… Přesto jen málokoho v té době napadlo, jakou legendou se uruguayský zabiják na Camp Nou stane.

Sám Suárez později přiznal, že jej chování činovníků na Camp Nou, z nichž většina s ním prý vůbec nekomunikovala, rozplakalo. „Ne každý ví, co se stalo, ale nejhorší bylo jít na trénink a být poslán do jiné skupiny, protože jste nesměl hrát v tréninkových zápasech. Rozplakal jsem se kvůli tomu.

Měl jsem platnou smlouvu a právo trénovat s týmem, ale trenér mi řekl, ať už nechodím. Na to jsem mu řekl, že chodit budu, protože mám smlouvu a můžu trénovat, ale bylo to pro mě hodně těžké,“ vzpomíná na dny poté, co mu nizozemský kouč Ronald Koeman oznámil, že už s ním do budoucna nepočítá a nařídil mu najít si nové angažmá.

Tím měl původně být turínský Juventus, ale do cesty se Suárezovi postavila nečekaná překážka v podobě kvót na počet registrovaných hráčů ze zemí mimo Evropskou unii a rozdílný výklad toho, co vlastně „být ze země mimo Evropskou unii“ znamená.

Třeba ve Španělsku Suárez takovým cizincem nebyl, protože jeho manželka Sofia Balbi má italský pas, ale v Itálii už to paradoxně nestačilo. Uruguayský útočník tak musel požádat o italské občanství, protože Juventus nechtěl „zbytečně“ vyplýtvat místo pro „non-EU“ fotbalistu, které může za sezonu přivést jen tři.

Musel proto absolvovat mimo jiné zkoušku z italštiny, která se okamžitě stala hitem sociálních cítí, protože ji – jak je ostatně jeho dobrým zvykem – chtěl složit podvodem. Zatímco běžní žadatelé čekají na italské občanství dva až čtyři roky, Suárezova žádost byla prý spěšně vyřízena během patnácti dnů, protože do šestého října se musely na UEFA odevzdávat soupisky pro Ligu mistrů.

Krátce před tím ale vyšlo najevo, že vedení Juventusu se s vedením univerzity v Perugii domluvilo na tom, aby Suárez znal témata zkoušky dopředu a známku navíc získal ještě před jejím provedením, a na univerzitě začaly padat hlavy. Malá zkouška přerostla ve velkou ostudu a z přestupu do Itálie sešlo, aby se na celou věc co nejrychleji zapomnělo.

Suárez se proto rychle domluvil na dvouleté smlouvě v Atlétiku Madrid, kde mají s kontroverzními útočníky á la Diego Costa velmi dobré zkušenosti. Atleti mu slíbili deset milionů eur ročně, což je jen o něco méně, než si vydělal předtím na Camp Nou, a Suárez se nastěhoval vedle Toniho Kroose z konkurenčního Realu. Nová kapitola pro obě strany mohla začít.

V červenobílém dresu poprvé vyběhl na trávník v sedmdesáté minutě třetího ligového kola, kdy nahradil právě Diega Costu – střelce jedné ze tří branek v síti Granady. O dvě minuty později už přihrával na gól a o dalších dvanáct později přidal k první asistenci i první branku. V nastaveném čase se pak prosadil ještě jednou a stal se tak prvním hráčem v historii Atlétika, který při svém debutu dvakrát skóroval. Někteří fanoušci si při té příležitosti vzpomněli na jeho debut v dresu Liverpoolu, kdy na první branku čekal také jen čtvrt hodiny (15 vs. 16 minut).

Podle dat CIES Football Observatory je i díky Suárezovi tým Diega Simeoneho v současné době nejefektivnějším ve Španělsku a hned po Bayernu dokonce druhým nejefektivnějším v celé fotbalově vyspělé Evropě (TOP 5 lig). Na jeden gól Atlético potřebuje průměrně 5,4 střely. Leicester City – nejlepší tým Premier League v této statistice – 6,0 a třeba Liverpool 7,8. A největší podíl na takové efektivitě má právě obrozený Luis Suárez, jenž je podle serveru Whoscored.com (po právu) nejlepším hráčem týmu a co do průměrných známek za celou sezonu dokonce šestým nejlepším hráčem celé La Ligy.