Náš tým, a to, jak to děláme, by mohl při troše štěstí vyhrát Evropskou ligu, míní sešívaný asistent Houštecký

O tom, že se stal fotbal jeho hlavní činností až v posledních letech...

"Rád pracuju s lidmi, dělal jsem spoustu věcí. Měl jsem franšízu Adidasu, v jednu chvíli jsem měl devět obchodů. To mě bavilo, ale pak samozřejmě přišly nadnárodní společnosti jako Footlocker, Decathlon, Sport Direct. A nešlo to dál, protože trh není nafukovací, kupní síla v České republice není taková. Takže jsem se na to vykašlal. Ale se Slavií už by na to stejně nebyl čas… Když nespíme, žijeme jenom fotbalem. Je toho fakt hodně. Takže na jinou práci čas samozřejmě není. Realizace ve fotbale je úžasná, jsem v něm celý život a hrozně moc mě baví, miluju ho. Je to pro mě velká životní náplň a štěstí, vůbec celý náš příběh, jak se seběhl. Jsem za to moc rád, ale myslím, že i kdybychom fotbal nedělali, ať už já, Jindra, Štěpán nebo Jarda, tak bychom se určitě neztratili."

O tom, jak si trenérsky rozumí se svým šéfem Jindřichem Trpišovským...

"Na to není recept. Jindra je jiný než já. Taky v něm samozřejmě dokážou bouchnout saze, ale to je jednou za čas. Se mnou emoce hýbají. Třeba jsme si pouštěli situace na videu, první zápas s Legií, kdy Samek nastoupil ke konci utkání. A já, jak vidím nějaké chyby, tak se do toho tak vžiju, že zvýším hlas. Ale není to o tom, že bych mu nadával. Prostě se do té situace vžiju a v tu chvíli mě rozčiluje, že propásl situaci, která pro nás mohla být stěžejní, a mohl z ní padnout gól. Člověk na něj zvýší hlas, ale on nás zná a dobře ví, že to s ním člověk myslí dobře. Máme tu hodně hráčů a komunikace s nimi je hrozně důležitá. Je to dennodenní mravenčí práce, ale potom, když člověk vidí, jak se zlepšují, tak z toho má radost. Hráči se už dostali na nějaký level, kdy jsme s nimi spokojení, tak už jim tolik nemůžeme pomoct. Víc se věnujeme mladým a nově příchozím, aby se tu zabydleli a zvykli si na styl naší hry. S klukama proti sobě nemáme žádnou zášť, hrajeme s nimi na tréninku a hádáme se, to jinak nejde. Ale je to o lidech, celkové atmosféře, kolektivu a taky o tom, jaké lidi si do týmu vybíráme."

O tom, jestli ho dokáže fotbal i rozbrečet...

"Je hloupé o sobě mluvit, ale je mi čerstvě 50 let a člověk v tomhle věku už by měl sám sebe znát. Člověk je zkušenější, bere věci jinak. Na něco je citlivější a lidi, kteří mě znají, tak vědí, že všechno rád říkám absolutně na rovinu. Mám rád čistý stůl, když je nějaký problém, tak ho mám rád vyřešený. Ať už s hráči nebo trenéry. Jak mám ty emoce, tak mě nedávno dostal Tomáš Holeš. Najednou mi zavolal a říká mi, jestli neruší, tak říkám, že ne, a on mi povídá, že se mě chtěl zeptat, jestli na něj nejsem moc hodný. Že by potřeboval, abych mu občas vynadal. Že mu to vždycky pomůže. V tu chvíli, když jsem tohle slyšel od Holiho, který je tak hodný, až mu to člověk občas vytýká, protože neumí ani zařvat, mě to úplně rozsekalo. To jsem brečel jako želva.“

O tom, jaké trenérské sny se mu honí hlavou...

"Já jsem nikdy žádný trenérský sen neměl, protože jsem absolutně nepředpokládal, že budu trénovat. Hrál jsem třetí ligu do 42 let a fotbal mě provází celý život. U mě doma to je o tom, že není den, kdy by nebyl fotbal, to říkám upřímně. Sny byly postupné, jiné na Viktorce, v Liberci, ve Slavii… Teď jsme tady. První byla Evropská liga, kdy jsme vypadli s Chelsea. Pak jsme byli v Lize mistrů, to je o něčem jiném, ta úroveň je fakt ohromná. Loňský rok jsme byli zase ve čtvrtfinále Evropské ligy a člověk má v hlavě, že chce tu evropskou trofej vyhrát. Pro mě je velký sen vyhrát, nebudu říkat Ligu mistrů, protože to v našich podmínkách asi nejde, ale myslím si, že ten tým, a to, jak to děláme, tak při troše štěstí může vyhrát Evropskou ligu. To by byl asi vrchol."

O tom, čemu věnuje svůj volný čas, jehož není moc...

"Je ho hrozně málo. My jsme takoví konzervativní blázni, tak jsme si s Jindrou a klukama říkali, že když bude repre pauza, tak bychom nejradši jeli do Aigenu. Jezdíme tam každý rok na soustředění, mohli bychom poznávat nová místa, ale nám se tam tak líbí. Dojíždíme tam už několik let a nebýt tam v tu chvíli s fotbalem, ale být tam jako ta naše parta, jít na houby, na ryby nebo se jen tak projít do lesa, to by byl úžasný relax. Chodíme tam na Lipně do pizzerie, kde to vlastní dvojčata, dva kluci, fanoušci Slavie, se kterými jsme se seznámili. Když si člověk udělá den, kdy se projde, zajde si na dobré jídlo a pobaví se s kamarády, člověk neskutečně vypne. Ale většinou to stejně skončí tak, že se nakonec začneme bavit o fotbale. Už spousta lidí mi řekla, co budu dělat, až odejdu. V tuhle chvíli si ale vůbec nedokážu představit být bez fotbalu.“

O tom, kteří lidé ho inspirují mimo fotbalový průmysl...

"Díky svému otci jsem poznal spoustu úspěšných lidí, hlavně podnikatelů. Znám takové, kteří v životě něco dokázali ve svém oboru, jsou úspěšní a finančně zajištění. A největší dojem na mě dělá, že ti lidé jsou úplně normální. Od píky začali na něčem pracovat, vypracovali se do špičky, ale pořád jsou nohama na zemi a mají zdravý rozum. Nezměnilo to jejich povahu, charakter nebo myšlení. To je to nejvíc. Samozřejmě jsou ohromně pracovití, protože bez toho by to nedokázali. Co se týče sportu, vždycky si vzpomenu na Jardu Jágra, kterého s Jindrou ohromně obdivujeme. Já ho v podstatě miluju, když jsem mohl, tak jsem sledoval každý jeho zápas. To pro mě byly velké zážitky. Dřel jako kůň, ale mně se líbilo, jak vždycky říkal, že mu pán bůh něco dal shůry a pro něj byla morální povinnost chtít být ten nejlepší a dělat tím radost lidem a bavit je. Když byla výluka, tak jsem jezdil na něj koukat na Kladno. Zažil jsem zápas Kladna proti Slavii ve vyprodané O2 Areně, co on tam předvedl! Hráči odjeli do kabin a lidi stáli a tleskali, on se potom ještě vrátil na led. A byl král, úplný král."

Zdroj: slavia.cz