Mašek: Důležité je nikdy to nezabalit. Hráč se přeci může prosadit v osmadvaceti devětadvaceti a v tuto cestu věřím

V souvislosti s kulatým jubileem chceme připomenut některé z těch, kteří se do historie anket zapsali nejvýrazněji. Jedním z nich je například Dominik Mašek, který v letech 2010-2011 získal dvakrát ocenění Talent roku – mladší dorostenec a v letech 2012-2013 cenu pro nejlepšího hráče staršího dorostu.

I když Dominik Mašek, v současnosti zraněný záložník Mladé Boleslavi, ještě nenaplnil očekávání z dorosteneckých kategorií, může být pro současné talenty příkladem vůle jít si za svým snem i přes nepříznivé okolnosti.

Dominiku, v minulosti jste byl vyhlášen dvakrát nejlepším mladším dorostencem a dvakrát nejlepším hráčem staršího dorostu, jak na to vzpomínáte?

Jsou to příjemné vzpomínky. Moc si cením toho, že jsem tohle ocenění dokázal získat. Když mi bylo tehdy 15 nebo 16 let, bral jsem to jako velkou poctu. Samozřejmě jsem z toho měl obrovskou radost a každému bych ten pocit přál.

Čekal jste to tehdy?

To asi ne. Bylo důležité pracovat a tohle pak byla odměna za tu každodenní práci na tréninku. Jsou to opravdu krásné vzpomínky, moc si toho ocenění do dneška vážím a vždy si na to rád vzpomenu.

Nemůže se klukovi v 15 letech z toho zamotat hlava?

Může. Každý je jiný, každý si z toho vezme něco jiného. Je pravda, že kluk v 15 letech, který něco takového vyhraje, si může myslet, že dobyl celý svět. Ale tak to není. To ocenění je krásné, každý by si ho měl vážit, ale měla by to být motivace do budoucna. Aby prokázal svoje schopnosti i dál a ukázal, že si to zasloužil.

Jak jste to měl vy?

Myslím, že se mi z toho hlava nezatočila. Bral jsem to jako velkou poctu, ale uvědomoval jsem si, že je mi pořád jen 15 let, že ještě nejsem v profesionálním fotbale a že cesta je pořád hodně daleká. Člověk si z toho musí vzít jen to, že dobře pracuje a v té práci musí pokračovat a neusnout na vavřínech. Je skvělé, že člověk dostane takovéto ocenění, ale pořád mu je 15 let a veškerou kariéru má před sebou a musí dál makat.

Opravdovým měřítkem je až schopnost prosadit se v dospělém fotbale.

Přesně tak. I když je fakt, že já jsem nastoupil k prvnímu ligovému startu za Příbram už v patnácti. Tu první cenu jsem myslím získal ještě před svým prvním ligovým startem a ty další myslím až po něm. (Dominik Mašek je dodnes historicky nejmladším hráčem, který nastoupil v nejvyšší soutěži – 15 let a 322 dnů).

Mohlo vám ocenění tehdy pomoct v kariéře?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel, ale teoreticky to mohl být jeden z faktorů, který mi pak pomohl do Hamburku. Ale řekl bych, že skauti sledují spíše výkony na hřišti a jezdí se dívat přímo na zápasy. Určitě to není o tom, že by na internetu sledovali, kdo jaké získal ocenění. Důležitá je práce na hřišti a výkony a na to pak navazuje, že hráč může být nějak oceněn.

Jak vzpomínáte na samotný galavečer na Žofíně, kde jste ceny přebíral?

Vždycky jsem se na to hrozně moc těšil, je to strašně krásné prostředí, potkáte tam spoustu lidí, kteří se pohybují ve fotbale dlouhé roky, vidíte tam legendy. Byla tam vždy moc příjemná atmosféra. Pokaždé jsem si to moc užil.

Když se na svou kariéru podíváte, nečekal jste, že už budete výš?

Momentálně jsem po třetím velkém úrazu kolena, takže zranění moji kariéru ovlivnila. Ale nechci se na to vymlouvat, k fotbalu to patří. Každý má svou cestu. Když to vezmu, že jsem měl super našlápnuto, tak se mi ten přechod do dospělého fotbalu ne že úplně nepovedl, ale mohlo to být lepší. Já ale pořád věřím, že mám nejlepší roky v šestadvaceti letech ještě před sebou a že kariéru ještě mohu mít dlouhou.

Takže se díváte dopředu?

Mám rozdělanou nějakou práci, svou kariéru, na které makám od malička. Nějak se to vyvíjí, chvíli jsem byl nahoře, chvíli dole. Teď pracuji jen na tom, abych se mohl na trávníky co nejdříve vrátit a mohl dokázat, že to pořád ve mně je. 

Jak dlouhá pauza vás momentálně čeká?

Jsem nyní dva a půl měsíce po replastice levého zkříženého vazu v koleni. Nyní probíhá rekonvalescence a pomalu se už dostávám k tomu, že se začínám lehce objevovat venku, že se půjdu lehce proběhnout, za chvíli možná začnu i s míčem. Takové tři a půl měsíce mi to ještě zabere, než bych mohl být v plné zátěži s týmem a plnohodnotně se zapojit do tréninku. Je to ale individuální, člověk musí hodně posilovat svaly okolo kolena a musí doufat, že se to bude dobře hojit. Určitě jsem nastavený tak, že nikdy nic nevzdám, jdu si za svým cílem a věřím, že vše ještě přijde.

Nikdy se nevzdat, tohle byste vzkázal i hráčům, kteří budou přebírat ceny pro nejlepší dorostence i nyní, ne?

Určitě. Musejí myslet na to, že kariéra je dlouhá, může se v ní udát cokoliv. Nikde není dáno, že když se zrovna teď nedaří, že už to nikdy nebude. Musejí na sobě pořád pracovat a věřit svému snu. Věřím, že když takto bude každý přemýšlet, že to může dotáhnout hodně daleko. Stejně bych se ohlédl i za svou dosavadní kariérou, mohlo to být lepší, ale sám sobě věřím, chci toho ještě hodně dokázat a věřím, že se mi to povede.

Zmínil jste, že přechod do dospělého fotbalu mohl být u vás lepší. Kde se stala chyba?

Je fakt, že jsem sice v lize nastoupil už v patnácti, ale to jsem do ní opravdu nakoukl jen na pár minut. Pak jsem v 16 letech přestoupil do Hamburku. De facto jsem se tam vrátil do své kategorie, protože jsem tam hrál za devatenáctku nebo za juniorku. Tam začal posun do dospělého fotbalu.

Kde byl tedy zádrhel?

V Hamburku jsem byl docela spokojený, nastupoval jsem za tu devatenáctku a za juniorku, no a měl jsem trošku našlápnuto dostat se do prvního týmu. Jenže přišlo první větší zranění, které jsem měl. Tím se to trošku zastavilo.

Co bylo dál?

Ne že bych neměl úplně výkonnost na to, abych se posunul mezi dospělé, ale přibrzdilo mě to. V Hamburku jsem se tedy do prvního týmu neprosadil. Odešel jsem do Nizozemí do klubu SC Cambuur, který hrál v nejvyšší holandské lize. Jenže v prvních ligových kolech jsem si moc nezahrál, což ovlivnilo moji psychiku, pak jsem šanci dostal, jenže zase přišlo vážné zranění kolena, což mě znovu zbrzdilo.

Pak už jste se vrátil do české ligy.

Přesně tak, pak už jsem šel do Bohemky. V rozletu mě zkrátka přibrzdila zranění a možná i jiné okolnosti. Něco se mohlo povést lépe a mohl jsem mít lepší výkonnost, ale tak to prostě bylo. Už to nevrátím a nebudu se tím trápit. Chci myslet na budoucnost, nemá smysl se topit v minulosti.

Máte to v hlavě dobře nastaveno.

Jak jsem říkal, každý má svou fotbalovou cestu a každého na ní čeká něco jiného. Důležité je nikdy to nezabalit. Hráč se přeci může do nejvyššího fotbalu prosadit v osmadvaceti devětadvaceti a v tuto cestu věřím.

Zdroj: fotbal.cz