Malý princ i Trojský kůň

Když se mu na kraji mramorového stolu, který si před lety nechal přivézt až z Chile, roztančil mobil, vydechl, přivřel oči a otočil jej displejem dolů, jako by chtěl autorovi esemesky naznačit, že ho při ranním rituálu nemá co rušit. 

Až po tom, co obsah porcelánového hrnečku kompletně přelil do svého stresem staženého žaludku, se nechal osvítit modrým světlem z mobilu, bez kterého – ačkoliv by to nikdy nepřiznal – nemohl žít, a okamžitě ho zalil studený pot.

„Tak ste uzavřeli pětiletku bez titulu, jo?“ přečetl si první bublinu od svého „kamaráda“ z Katalánska, jenž se zřejmě teprve vracel z bujarých oslav sedmého titulu za posledních deset let. „Věčně druhý,“ stálo v druhé bublině, kterou následovalo šest vysmátých smajlíků ve třetí bublině.

Miguela bylo obyčejně těžké rozhodit. Byl to miliardář z bohaté a vlivné španělské rodiny, kterému se v životě dařilo vše, na co sáhl. Ale na to, když se někdo vysmíval jeho milovanému klubu, byl extrémně citlivý. Jeho otec byl už před třiceti lety prezidentem „Rojiblancos“ a sám Miguel jej už skoro stejně dlouho vlastnil, takže vtípky na účet madridského Atlétika považoval za urážku na cti. 

Rozhodl se jednat a za úhlavního nepřítele zvolil slavnou Barcu, protože právě odsud byl přece klub jeho srdce napaden. Vytočil číslo „svého“ prezidenta a pozval jej k sobě na bojovou poradu. Neuběhl ani poločas (Miguel byl zvyklý všechno přepočítávat na fotbalové jednotky) a Enrique už zvonil u brány rozlehlého ranče na kraji Madridu.

„Amigo, je to už pět let. Chtěl bych zase vyhrát campeonato,“ šel rovnou k věci, když prezidenta vítal před svou luxusní rezidencí. Enrique byl trochu překvapený. Vždyť před patnácti lety, když v klubu začínal, končilo Atlético pravidelně kolem desátého místa, zatímco teď už sedm let nebylo horší než třetí, a bojovat o titul s Realem a bezchybnou Barcelonou bylo dalece nad jeho síly.

„Co jsi to řekl? Bezchybnou?!“ rozčílil se Miguel a přikázal vymyslet plán, jak Barcelonu „do základů vypálit“. 

Enrique byl člověk bystré mysli, ostatně jako všichni muži, které si Miguel zval domů, ale v právě chystané válce disponoval ještě jednou velkou výhodou. Coby filmový producent měl bohatou fantazii a nakoukané tisíce hodin inspirace a jako prezident fotbalového klubu zase dokonalý přehled o zbraních, kterými mohou zaútočit. Stačila vteřina spolupráce jeho filmové a fotbalové hemisféry a vykřikl: „Trójský kůň!“. 

Miguelovi, vášnivému chovateli koní, se líbilo cokoli zahrnujícího koně a rukou Enriquemu pokynul, aby pokračoval.

„Můžeme z Antoineho udělat takového Trójského koně, za kterého nám Barca štědře zaplatí, řekněme 120 milionů eur. Jak znám toho troubu Josepa (tehdejší prezident Barcelony), tak nám ještě za rok dá zadarmo Suáreze, protože tomu vůbec nerozumí, a Antoineho už nebudou moc ani posadit na lavičku, přestože bude – zcela záměrně – hrát úplný hovno. Jako mistrovi světa a jednomu z nejlepších střelců mu dají takovou smlouvu, že do dvou let prolomí platový strop, který si vůbec nehlídají, a my pak jen zatlačíme na vedení ligy, ať už je za to konečně potrestá. S trochou štěstí už neuživí ani Messiho, Antoineho nám vrátí za hubičku a ligu budou hrát s dorostenci. Budou brečet! A kdybych chtěl být hodně odvážný, tak nám mezitím Luis vystřílí i to campeonato.“

Miguel se usmíval, a když Enrique skončil s tou fantasmagorií jako vystřiženou z jednoho z jeho filmů, řekl jen: „zařiď to“ a nalil oběma sklenici nejdražšího koňaku, který si schovával na oslavu „ušaté trofeje“.

„Na Trójského koně,“ přiťukl Enriquemu.

„Na Trójského koně,“ zopakoval Enrique a o dvě hodiny později už ze své kanceláře na Wanda Metropolitano režíroval největší „kasovní trhák“ své kariéry.