Konec ruské éry, komu bude patřit Chelsea?

Sirotek, kterého od pěti let vychovával strýc zaměstnaný v ropném průmyslu, a později blízký přítel prezidentů Jelcina i Putina na nic nečekal. V podstatě hned, jakmile za 150 milionů liber převzal kontrolu nad Chelsea, začal rozhazovat další peníze. Potřeboval, aby se o něm mluvilo, protože když se o občanech komunistických zemí na západě dostatečně nahlas nemluví, často si ani nikdo nevšimne, když jednoho dne zmizí.

Hned v prvních dnech a týdnech tak do Londýna dorazili zkušení borci jako Claude Makélélé z Realu Madrid, Hernán Crespo z Interu Milán nebo Juan Sebastián Verón z Manchesteru United, ale i naděje do budoucna jako Joe Cole, Adrian Mutu nebo Damien Duff.

Konečný účet za posily jen to léto činil astronomických 170 milionů eur, což je i na dnešní poměry opravdu hodně. Jen pro srovnání: Manchester United tehdy utratil šestapadesát milionů, Inter Milán čtyřiapadesát, Real Madrid sedmatřicet (za Davida Beckhama) a Arsenal sedmadvacet.

V rozhovoru pro BBC tehdy Abramovič uvedl, že se „nudil“ a potřeboval v životě nějakou výzvu, tak si řekl, že koupí fotbalový klub. Izraelského agenta Piniho Zahaviho údajně požádal o seznam klubů, které by pro něj mohly být investičně zajímavé a zároveň na prodej, rozhodně nešlo o nějaké fanouškovské plnění snu á la Tony Bloom, jenž vlastní Brighton.

Zahavi tehdy „nabídl“ Abramovičovi primárně Portsmouth a Manchester United, ale ani jedna z možností se ruskému boháčovi příliš nezamlouvala – nebyla v Londýně, centru ruského obchodu a domově či „exilu“ ruských oligarchů, včetně Borise Berezovského, jenž Abramoviče kdysi vytáhl mezi ruskou elitu a později zavrhl kvůli paktování se s Putinem (i proti němu).

Hlavně proto se prý Abramovič vážně ucházel i Tottenham, ale když pak Zahavi přišel s tím, že by snad existovala možnost koupit Chelsea od Kena Batese, jenž ji v roce 1982 získal za symbolickou jednu libru, neváhal ani minutu. Podle tehdejšího ředitele Chelsea prý celé jednání trvalo sotva čtvrt hodiny a bylo hotovo. 

Jedno z vysvětlení, proč si stydlivý ropný magnát, jenž má jistě o „životní výzvy“ postaráno, o fotbale toho příliš neví a život dál od reflektorů by povaze jeho byznysu „seděl“ daleko lépe, pořizuje fotbalový klub v nejsledovanější soutěži světa, znělo takhle: Abramovič nutně potřebuje být vidět. 

Nejspíš mu nikdy nešlo o „image“ ani o nové byznysové kontakty, jak se často píše v souvislosti s Křetínského vstupem do West Hamu (těch měl jistě víc než šéf londýnské banky Barclays, která tehdy byla hlavním partnerem Premier League), a už vůbec ne o nové výzvy, jak tvrdil. Ale o pouhé vystoupení ze stínu na to nejsvětlejší místo světa. 

Chelsea zkrátka měla být pro Abramoviče pojistkou, že nikdy nezmizí. Že bude tak na očích, že si na něho ruští agenti netroufnou, až se stane nepohodlným. Hodně z blízka totiž viděl, jak ostatní ruští oligarchové z Putinova rozkazu končí ve vězení, chudobě nebo pod zemí. Ostatně, sám Putinovi ve finančním boji proti některým z nich – včetně svého mentora Berezovského – vypomáhal. 

Abramovič nechtěl riskovat, že až se Putin jednoho dne ošklivě podívá na něj, o všechno přijde. A tak si oproti svým ruským „kolegům“, kteří v podstatě byli jen jmény někde na zapomenuté sibiřské matrice, opatřil i „tvář“ a něco, co můžeme nazvat západním významem.

O to větší ironií je, že nakonec o všechno přijde právě kvůli těm „hezkým“ pohledům, které na něj kdy jeho prezident vrhl.

Jak známo, po ruské invazi na Ukrajinu totiž celý západní svět uvalil na Rusko sankce, s kterými ani Putin nepočítal. Abramovič proto ihned v obavě z toho, že dopadnou i na něj, pověřil americkou investiční společnost Raine Group, aby našla kohokoli, kdo bude za Chelsea ochoten zaplatit tři miliardy liber (osmdesát osm miliard korun). Ale obchod nestihl. 

Britská vláda mu totiž mezitím zmrazila majetek (ve výši zhruba devíti miliard liber) a Raine Group musela prodej pozastavit. Pokračovat prý mohla pod jedinou podmínkou – že by Abramovič nezískal z prodeje ani penny, ale to se mu (zatím) nelíbilo.

Zájem o Chelsea byl každopádně obrovský, hlásily se prý stovky zájemců. Mezi prvními z nich byli třeba Nizar Al-Bassam s Garthem Ritchiem z londýnské investiční společnosti Centricus, saúdsko-arabská Saudi Media Mohameda Alkhereijiho, sir Martin Broughton v tandemu s šéfem světové atletiky Sebastianem Coem (s financováním majitelů Crystal Palace), britský realitní magnát Nick Candy, švýcarský podnikatel Hansjörg Wyss, majitelé baseballového klubu Chicago Cubs nebo MMA zápasník Conor McGregor. 

Nikdo z nich však Abramovičovi, britské vládě ani komukoli jinému za Chlesea jisto jistě nedá tři miliardy. Dosud nejvyšší nabídka se prý pohybovala zhruba o půl miliardy níže, ale i to je dost. Právě taková totiž byla dle odhadu Forbesu hodnota Chelsea před ruskou invazí na Ukrajinu. Díry, které v jejím znaku zanechaly kalašnikovy, následné sankce a tlak na rychlost prodeje před bankrotem, však mohou konečnou cenu srazit klidně až někam k jedné miliardě (v ceně je i stadion Stamford Bridge, který bude brzy potřebovat rekonstrukci za zhruba miliardu liber).

Chelsea totiž nyní na základě kroků vlády nesmí prodávat ani kupovat hráče, a dokonce ani obnovovat jejich stávající kontrakty (už teď je jisté, že Antonio Rüdiger po konci sezony odejde do Juventusu a César Azpilicueta nejspíš do Barcelony, kam má podle prezidenta Barcy zamířit také dánský stoper Andreas Christensen). Byl jí také zakázán prodej lístků na zápasy i suvenýrů, načež byl uzavřen fanshop, a omezeny výdaje na dopravu na jednotlivá utkání (na dvacet tisíc liber), takže místo letadlem teď hvězdy „blues“ jezdí na zápasy autobusem.

Klubové karty jsou zmražené a tisícovka zaměstnanců neví, co s nimi bude. „Možná čelí existenční hrozbě a mají větší strach o svou budoucnost než my. To nám dává zodpovědnost za ně bojovat,“ prohlásil trenér Thomas Tuchel, jenž má v klubu sice smlouvu do léta 2024, ale jestli bude po sezoně pokračovat, je ve hvězdách. 

Stejně jako mnoho hráčů, zaměstnanců i sponzorů. Od Chelsea už se odvrátil i jeden z těch nejdůležitějších – mobilní operátor Three, jehož „trojka“ od této sezony „zdobila“ modré u žluté dresy za čtyřicet milionů liber (1,2 miliardy) ročně – a „sankce“ zvažovali i další partneři v čele s Nike, Hyundai nebo firmou Zapp, která na Stamford Bridge dodává jídlo. 

Potenciální kupce jistě netěší ani další skutečnosti jako největší závislost klubu na financích majitele z celé Premier League nebo hned po Manchesteru City druhé největší výdaje na výplaty hráčů.

Vzhledem k tomu, že deník Daily Mail vyčíslil měsíční náklady klubu jen na platy hráčů na téměř osmadvacet milionů liber (840 milionů korun) a rezerva klubu počátkem března dosahovala „jen“ šestnácti milionů, vypadalo to se zmraženými příjmy na hodně brzký konec. Vláda ale klubu vyhověla a schválila alespoň jednorázovou „dotaci“ od mateřské společnosti Fordstam, která by měla vystačit na další měsíc provozu. Ale i tuhle jízdu „na krev“ budou chtít noví majitelé zohlednit v kupní ceně.

Mimochodem, když Abramovič neúspěšně prodával Chelsea už v roce 2018, kdy byl zase podezřelý z ovlivňování prezidentských voleb v USA, požadoval za ni ještě o miliardu víc. Nedočkal se však ani poloviční nabídky.

Přitom, co se týče příjmů, tam by se noví majitelé mohli opřít o „silný“ prodej hráčů. V této disciplíně byla Chelsea dokonce v poslední dekádě suverénně nejúspěšnější z celé Premier League, když na prodejích inkasovala přes 600 milionů liber. 

Jenže většinu z těchto obchodů domlouvala Marina Granovská, tvrdá byznyswoman s ruskými kořeny a blízkým vztahem k ruskému miliardáři, jejíž angažmá na Stamford Bridge by zřejmě s jeho odchodem skončilo také. A to by byla pro klubovou kasu velká ztráta! 

Vzhledem k tomu, že by se patrně pakoval i současný prezident klubu Bruce Buck, mohl by nejvyšší funkci poměrně lacino získat Petr Čech, jenž se v březnu při neúčasti „nemocné“ Granovské stal jakýmsi „krizovým managerem“ klubu i tiskovým mluvčím zároveň. Sice se před fanoušky i veřejností párkrát vysloveně ztrapnil, když se bál nazvat ruskou invazi pravým jménem a vyjádřit na celou tu „znepokojivou situaci“ vlastní názor, ale fandové si nakonec stejně budou nejvíc pamatovat ty, kteří zůstali. Jako Pavel Nedvěd v těžkých dobách v Juventusu.

I Chelsea totiž může potkat podobný, nebo spíš o dost horší osud. V Premier League nyní působí na základě zvláštní vládní licence, která vyprší 31. května a pokud do té doby nedojde k prodeji, hrozí klubu bankrot a pád mezi amatéry, což v Anglii znamená pád ze sedmého patra.

Abramovič, jenž byl mezitím jmenován hlavním vyjednavačem míru na Ukrajině, už v zájmu urychlení prodeje souhlasil s tím, že na něm nebude nijak profitovat. Oznámil, že celý výnos z prodeje věnuje nadaci, která se postará o oběti války na Ukrajině. A že celkem 1,5 miliardy liber, které mu Chelsea dluží, nechá bez náhrady propadnout.

Podle informací CNN už dokonce kromě míru na Ukrajině vyjednává i o koupi „nové Chelsea“, kterou by měl být turecký fotbalový klub Göztepe, nacházející se aktuálně na osmnáctém (sestupovém) místě tamní Superligy.

A komu nakonec prodá tu starou? Deníky The Guardian i Marca mají jasno v tom, že buď Stephenu Pagliucovi, majiteli Atalanty Bergamo a basketbalového Bostonu Celtics, nebo někomu z tria následujících uskupení: americkému investorovi Toddu Boehlymu s osmašedesátiletým švýcarským miliardářem Hansjörgem Wyssem, siru Martinu Broughtonovi se Sebastianem Coem a kapitálem amerických byznysmenů Joshe Harrise a Davida Blitzera, anebo zámožné americké rodině Rickettsových, jež vlastní mimo jiné baseballový klub Chicago Cubs.