Jak Ivan Hašek, Pavel Řehák a Jaroslav Šilhavý dělali v listopadu 1989 revoluci a co se tehdy dělo v deníku Sport

(autor Pavel Procházka, poprvé publikováno 17. listopadu 1999 v deníku Sport)

V pátek 17. listopadu 1989 dopoledne navštěvuje redakci tehdejšího Československého sportu v Praze Na poříčí kapitán československé fotbalové reprezentace Ivan Hašek. Přichází odpovídat na telefonické dotazy čtenářů, kteří se s ním chtějí podělit o zážitky z čerstvého postupu na MS v Itálii 1990, který byl potvrzen ve středu v noci 15. listopadu 1989 bezbrankovou remízou v Portugalsku. 

Otázky se jen hrnou, s kolegou Ladislavem Ježkem, tehdejším vedoucím fotbalového oddělení, musíme původně plánovaný prostor pro interview s Haškem rozšířit. Trošku mě to zaskočí, protože chci být včas na Albertově na manifestaci k padesátému výročí událostí 17. listopadu 1939. Říkám si, že když přijdu o půlhodiny později, bude už po všem. Manifestace byla sice výjimečně povolená, ale čekám, že ty dvě tři tisícovky lidí nenajdou pro už nepovolený pochod Prahou odvahu.

Na Albertově mě šokuje snad deset tisíc odhodlaných lidí. Nejdříve se jde podle plánu na Vyšehrad. „Jsme na špatném hradě,“ volá se tam ovšem a nekonečný nadšený průvod se vydává do centra Prahy.

Potkávám se s redakčním kolegou Tomášem Urbanem a jeho tehdejší manželkou. „Dneska by to šlo,“ říkáme si spolu s davem mnohoznačně. U botanické zahrady je průvod na půl hodiny zastaven policejním kordonem. Dívky nabízejí po zuby ozbrojeným policistům květiny, ti nevědí, co mají dělat. Z davu nikdo neodchází, naopak průvod jde oklikou na nábřeží a kolem Národního divadla zamíří na Národní třídu, kde nás zastavuje další policejní kordon a jiný zezadu uzavře cestu zpět.

Na vytoužený Václavák se už nedostaneme, ale domů se také nikomu nechce. Policajtům dojdou nervy a v trychtýři mezi obchodním domem Máj a Mikulandskou ulicí začíná známá pendreková krvavá nakládačka. O rány pendrekem ani tak nejde, spíš mám strach, že mě dav natlačí do některé z výloh zdejších obchodů. 

Před prodejnou ovoce a zeleniny se potkávám s tehdejším elévem deníku Práce, později redaktorem Večerky, Luborem Černohlávkem. „Je to hrůza, o tomhle by chtělo napsat,“ stačíme si říct, než se smýkáni davem znovu rozdělíme. V místech, kde dnes stojí památníček a zapalují se svíčky, dostávám i já jednu ránu do zad. Policista má ve tváři zběsilý výraz, ale má péřová bunda je natolik silná, že jeho ránu ani necítím. 

Využívám znalosti pražských uliček a Mikulandskou se vymotám z místa dění. Až pak, po deváté večer se oklikou vracím na místo činu a vidím krvavé kaluže. 

O víkendu události akcelerují. Objevuje se zpráva o údajné smrti studenta Šmída, vzniká Občanské fórum. V pondělí už jdeme na Václavák s několika odvážnějšími kolegy z redakce ve větším počtu. V tento také lidé poprvé vytahují klíče z kapes, cinkají a volají na Jakešovu adresu: „Miloši, končíme!“

Na Václavák pak chodíme celý pracovní týden a o víkendu míříme na Letnou. Po počátečních rozpacích se ve čtvrtek 23. listopadu 1989 skupině redaktorů pod vedením vedoucího vydání Lumíra Proppera podaří v redakci Československého sportu prosadit i na stránkách tělovýchovného listu podporu Občanskému fóru a požadavkům studentů. 

V pondělí 27. listopadu 1989 se připojujeme k manifestační generální stávce. Poprvé v životě, nejspíš trochu naivně, prožíváme radost ze svobody slova bez cenzury a autocenzury. Je to stále nádherný pocit a už kvůli němu to „stálo za to“.

Jak Hašek vyhlásil stávku a mluvil na Václaváku 

Ivan Hašek měl pak v dresu pražské Sparty v neděli 19. listopadu 1989 nastoupit k ligovému zápasu proti Interu Bratislava (6:2). 

„Na Letnou za námi dorazil herec Honza Potměšil s informací, že jednoho studenta na Národní třídě zabili. V kabině jsme měli okamžitě jasno - tímhle pohár trpělivosti definitivně přetekl, postavíme se za studenty. Oznámili jsme klubovému vedení, že budeme stávkovat,“ popisoval Hašek své nezapomenutelné okamžiky.

Jenže klubové vedení hráče zrazovalo, že žádné úmrtí nebylo potvrzeno, a stávka ještě byla o pár dnů odložena. „Stávkovat se proto začalo až později a v nejbližším zápase jsme nastoupili jen s černou páskou na rukávě. Pamatuji si jako dnes, že hráči Interu Bratislava, vůbec netušili, co se děje. Neměli totiž vůbec žádné informace, k čemu v Praze došlo,“ vzpomínal Ivan Hašek.

V pátek 24. listopadu 1989, přesně týden po demonstraci na Národní třídě, vystoupil Ivan Hašek mj. i s Věrou Čáslavskou a Alexanderem Dubčekem na balkonu budovy Melantrichu na Václavském náměstí:  

„Vy jste v minulých dnech podporovali nás, my dnes musíme podpořit vás,“ řekl 

Hašek nadšenému zaplněnému Václavskému náměstí, na které v pátek 24. listopadu dorazili špalírem i dělníci z ČKD. 

V dalších dnech ale nabraly události překotný spád a před dalším ligovým zápasem sparťané, vedle Haška také Václav Němeček, který stejně jako Michal Bílek pravidelně chodil na Václavské náměstí na demonstrace, vyrazili společně s kolegy z Dukly Praha za tehdejším šéfem svazu Rudolfem Kockem.

„Za Duklu tam byli tehdy Milan Luhový, Dušan Fitzel a Pavel Karoch. Řekli jsme předsedovi Kockovi, že vzájemný zápas nechceme hrát. Reagoval na to vstřícně: prý že nás chápe, a že tedy svaz zruší celé kolo,“ vybavuje si Hašek dodnes řadu okamžiků, při kterých byli i fotbaloví soupeři vzácně zajedno

To už byla revoluce v plném proudu, Ivanu Haškovi se po změně poměrů stejně jako dalším sportovcům otevřely nebývalé možnosti. Kapitán národního týmu po nedoceněném postupu do čtvrtfinále MS 1990 v Itálii brzy vyrazil na angažmá do Francie, výraznou stopu za sebou zanechal také v Japonsku, do obou zemí se později vrátil jako trenér. A známou a uznávanou osobností se stal i ve Spojených arabských emirátech, kde dokonce vybojoval mistrovský titul. Nic z toho by asi nebylo, nebýt listopadových událostí. V letech 2009 až 2011 byl Hašek dokonce předsedou FAČR a krátce jako trenér vedl i český národní tým.

„Mrzí mě, že někteří lidé dnes spoustu věcí negují, sami sebe shazujeme. Samozřejmě ani mně se nelíbí řada věcí, ale dobře jsem poznal, že podobné problémy včetně rozčarování z politiky prožívají lidé na celém světě. Třeba ve Francii, kde jsem po zkušenostech z Československa těžce zkousával tamní sociální systém,“ říkal Ivan Hašek už před deseti lety při 20. výročí 17. listopadu 1989. Sám prý na západ od českých hranic mnohokrát poznal, že není nic lepšího než mít svobodnou volbu dokázat, co v člověku je. „Samozřejmě, že všichni nemají stejné možnosti. Ale svět, bohužel, není ve všem spravedlivý a je jen na nás, jaký si ho uděláme. Každopádně v tomto systému alespoň máme šanci něco ovlivňovat, což tehdy lidem chybělo,“ konstatoval Ivan Hašek. 

(autor Pavel Procházka, poprvé publikováno v efotbale.cz 17. 11. 2016 a částečně v roce 2019  rámci přílohy“ 30 let fotbalové svobody“ i v HATTRICKU)

Na tom utkání ve starém Edenu, které mělo začít v sobotu 25. listopadu 1989 ve 14 hodin, jsem byl. Jako fotbalový redaktor tehdejšího Československého sportu. I když jsem v té době chtěl být na úplně jiném „zápase“ na Letné – na největším shromáždění, které se kdy v dějinách českého národa uskutečnilo (na slavné demonstraci Havlova Občanského fóra za přítomnosti 750 tisíc lidí). 

Zápas Slavia Praha – Rudá hvězda Cheb ovšem také vešel do dějin československého fotbalu. A to přesto, že se vůbec neodehrál. Nikoli kvůli mrazivému počasí se sněžením, jež tehdy ve starém Edenu vládlo, ale kvůli revoluční situaci ve stále ještě komunistickém Československu. 

Hlavními aktéry dějinných událostí ve Vršovicích tehdy byli kapitáni obou celků Pavel Řehák (Slavia, dnes asistent trenéra Slavie) a Jaroslav Šilhavý (RH Cheb, později hráč a trenér Slavie, dnešní kouč českého národního týmu – dnešní doplňující poznámka autora -  viz foto).

Určitě je tehdy nenapadlo, že se oba za 27 let sejdou v úplně novém, moderním Edenu jako slávističtí trenéři. První coby kouč juniorky, druhý v roli hlavního trenéra prvoligového áčka.

O tom, jak to tenkrát bylo vypráví Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia: „Je tu mrazivá sobota 25. listopadu 1989. Tedy osmý den po tragickém, ale i slavném 17. listopadu, kdy naše národy napsaly dvě rozhodná interpunkční znaménka – tečku a vykřičník – za dvaačtyřicetiletou totalitní diktaturou. V Edenu jsou připraveny televizní kamery k přenosu dávno už naplánovaného ligového utkání Slavie s Chebem. Těch, kteří se zajímají o ligové body, je méně, mnohem méně než jindy. Hráči vbíhají na zmrzlý trávník a mají na dresech československou trikolóru. Při nástupu rozvinují státní vlajku s modrým klínem mezi bílou a červenou barvou, jež jsou i hrdými barvami kdysi perzekvované Slavie. Kapitáni obou týmů – Řehák a Šilhavý – se pozdraví, ale pak místo k míči vyběhnou na tribunu do hlasatelské kabiny a promlouvají k prokřehlým divákům. Pavel Řehák: ‚Vážení přátelé, omlouváme se vám za to, že jste přišli do Edenu zbytečně. Včerejší zasedání ÚV KSČ však přineslo výsledky, které nás zklamaly. Proto jsme se s hráči RH Cheb a s rozhodčími dohodli, že k zápasu nenastoupíme. Chceme tímto způsobem vyjádřit svou příslušnost k drtivě většině našich národů. Vyzýváme i ostatní ligové oddíly, aby v neděli, stejně jako my, projevily svůj názor.‘ Jaroslav Šilhavý: ‚S tím, co řekl kapitán Slavie, samozřejmě i my z Chebu úplně souhlasíme.‘ Pokyn, který přišel z Edenu, akceptovala pak celá naše fotbalová republika. Ke stávce studentů a herců se připojili i všichni sportovci… Diváci v Edenu se nezlobí, naopak tleskají a nadšeně volají: ‚Svobodu, svobodu. Ať žije svoboda!‘ Hlasatel sice říká a zdůrazňuje, že poplatek za zakoupenou vstupenku bude všem vrácen, ale málokdo té výzvy uposlechne, neboť všichni pospíchají na Letenskou pláň, kde za chvíli půjde o daleko větší a napínavější utkání, kde zástupy Pražanů budou formulovat svou vůli po svobodě a tleskat slovům Václava Havla a zpěvu Marty Kubišové, že vláda věcí našich se zase k nám, lidu této země, navrací.“ Tolik Vítězslav Houška ve Věčné Slavii. Ano, byl jsem tehdy moc rád, že jsem ještě podstatnou část více než dvouhodinové demonstrace po bleskovém přesunu z Edenu na Letnou stihl.

Jak to ale vidí aktéři neodehraného zápasu v Edenu po letech? „Nebylo to tak jednoduché, jak se dneska může zdát. Cheb byl policejní klub a jeho funkcionáři začali lítat po tribuně a běsnit, že nic podporovat nesmíme, že se to musí odehrát, jinak prohrajeme kontumačně, zastrašovali nás,“ vzpomínal v rozhovoru pro server Aktuálně.cz. Pavel Řehák. „Byli jsme tenkrát mladí a odhodlaní, situaci jsme sledovali už před Listopadem, hodně jsme se o tom bavili. Po tréninku jsme s klukama chodili na Václavák, vnímali jsme to velmi intenzivně a těšili jsme se na to, že ten dlouhodobý marast tady skončí. Bojkot zápasu jsme ale dlouhodobě neplánovali, spíš to vzešlo spontánně, zápas Slavie s Chebem byl jednou z prvních větších sportovních akcí v Praze po 17. listopadu,“ připomněl Pavel Řehák.

„Všichni jsme se jednoznačně shodli na tom, že zápas neodehrajeme, čímž jsme vyjadřovali podporu demonstrujícím studentům. Shodou okolností k nám v té době přijela Rudá hvězda Cheb, kterou mělo pod patronátem ministerstvo vnitra a kam řada fotbalistů chodila na vojnu. Dohodli jsme se s trenérem Kopeckým, který říkal, že necouvneme, že to musíme udělat. S Chebem to bylo složitější, několik hráčů tam v té době bylo ještě na vojně, jiní byli podepsáni nastálo pod ministerstvem vnitra, takže se logicky báli a rozhodně to neměli jednoduché. Když nám jejich funkcionáři hrozili, tak by mě docela zajímalo, jak to vypadalo v kabině u nich. Nakonec však souhlasili a s kapitánem Jardou Šilhavým jsme se domluvili, jak to uděláme,“ popisoval Řehák. Strach, že by se to otočilo a stávkující hráči by měli po kariéře, slávisté neměli. „Myslím si, že nás to vůbec nenapadlo. Věřili jsme, že se to zlomí, a vůbec jsme se nedívali dopředu, že by nás mohly stihnout nějaké následky. Naopak jsme se těšili na svobodu a byl to pro nás logický krok,“ svěřoval se Pavel Řehák v roce 2009 po dvaceti letech od Listopadu 1989.

Jaroslav Šilhavý si vzpomněl na Listopad 1989 po svém trenérském příchodu do Edenu v roce 2016 pro server idnes.cz a potom i pro magazín HATTRICK: „Do Slavie jsem jako stoper přišel těsně po revoluci v listopadu 1989. Cheb se cukal, napoprvé mě nepustil. Měl jsem propůjčenou hodnost poručíka SNB, ale v civilu. Pětadvacátého listopadu 1989 se hrálo památné utkání Slavia–Cheb v Edenu. Na tribunách ani živáčka, všichni na Letné. Vyšel jsem na starou dřevěnou tribunu se slávistickým kapitánem Pavlem Řehákem a pod státní vlajkou jsme přečetli prohlášení, že se připojujeme k demonstrantům,“ vyprávěl po letech Šilhavý. „Řehy byl v pohodě, my měli strach. Všechny nás mohli zavřít! Druhý den jsme naklusali k raportu a museli vysvětlovat. Říkali nám, že to byla jen pražská kamufláž, ať všechno dementujeme, že to bude pořád stejné. Chvíli jsme byli v nejistotě. Dokonce pro nás byly uloženy zbraně pro případný výjezd do Prahy. Naštěstí se nikam vyjíždět nemuselo a následky také žádné nebyly. Naše země se rychle změnila. A já po půlroce oblékl dres Slavie. Díky ní jsem se dostal i do československé reprezentace a zažil pak i slavnou korbelovskou éru,“ vzpomínal Jaroslav Šilhavý.