Herec a velký slávista David Prachař: Video nám vzalo radost z gólu

Kdy vás vzal tatínek poprvé do Edenu?

V roce 1963, tedy v mých čtyřech letech. Už je to devětapadesát let. Během zápasu mě posílal pro párek nebo pro pivo. Tehdy hrála Slavie druhou ligu. Přestože jsem v těch letech fotbal ještě tak neprožíval, pamatuju si z té doby jméno Jan Lála, kterého na Slavii potkávám dodnes. Je mu třiaosmdesát let a už je jeden z posledních žijících vicemistrů světa z Chile (kromě něj ještě žijí Adolf Scherer, Jozef Štibrányi, Josef Jelínek a Václav Mašek – pozn. aut.). Tehdy se chodilo ještě na starý stadion. Hřiště obklopovala škvárová dráha, několikrát byl na ní i dojezd Závodu míru. Nejdřív jsme chodili „na stáčo“ (k stání) a od roku 1966 měl táta permanentku do šestý řady v sektoru B. Kolega z Divadla Na Vinohradech Karel Hovorka je všem slávistům kupoval. Vedle nás sedával režisér Karel Kachyňa, Radek Brzobohatý, Milan Neděla a nad námi pan Plánička.    

Koho si z hráčů té doby ještě pamatujete?

V brance byl Vošta a Ledecký, v obraně Hildebrandt, pamatuju si Zieglera, Kneborta, Kadrabu a Frantu Veselého, to byly moje idoly. Obzvlášť Franta, protože byl Slavii věrný skoro až do konce. Nezapomenutelný byl Josef Píša – důrazný útočník, který jeden zápas dohrával se zavázanou hlavou. Byl to démon, kterého měli všichni slávisti rádi. 

Chodili jste s tatínkem na fotbal pravidelně?

Dokonce jsme byli pyšný na to, když měla permanentka – papírový štoček, kde se procvakávala kleštičkami účast na domácích zápasech – na konci sezony označených všech patnáct políček. Jeden ročník měla Slavia našlápnuto na mistra ligy, ale prohrála s Interem Bratislava. Táta na titul strašně dlouho čekal. Naštěstí se ho v roce 1996 dočkal. Nikdo už nedoufal, že se to povede, protože předtím jsme vyhráli ligu v roce 1947. 

Naopak není to tak dlouho, co měla Slavia na mále.

Máte pravdu. V sezoně 2013/2014 jsme skončili jen bod od sestupu, kdy jsme v posledním zápase prohráli v Ostravě 0:2.  

Chodil jste na fotbal i tehdy, kdy Slavia nehrála dobře?

Jistě. Dokonce si pamatuju, když táta umřel (2005), jak jsem jel do Strašnic kolem starého stadionu, který byl tenkrát zarostlý bodláky (nový byl otevřen v roce 2008 – pozn. aut.), a vypadalo to, že se klub už nikdy nevzpamatuje. Doteď stadion Slavii nepatří. Já tomu moc nerozumím. 

Odbor přátel Slavie se prý kdysi dokonce skládal na hráče.

Měl na to černý fond. Vzpomínám si, jak k nám přijel na chalupu Martin Růžek (historicky první předseda Odboru přátel Slavie – pozn. aut.) a konspirativně líčil tátovi, že mají pro jednoho hráče třicet tisíc, aby ve Slavii zůstal. To bylo dost peněz. 

Tím spíš, že byli hráči oficiálně vedeni jako amatéři.

Měli v občance zapsáno nějaké civilní zaměstnání. Pamatuju se, že Hildebrandt byl pokrývač. Když v té době ligový hráč skončil kariéru, musel začínat od nuly. Tonda Panenka si nejvíc vydělal za těch pár let v Rapidu Vídeň (1981 až 1985, sehrál 127 zápasů a dal v nich 63 branek – v československé lize za 230 zápasů 76 gólů – pozn. aut.). Franta Veselý tam byl jenom rok. Pak přestoupil do rakouské třetí ligy, a i tak tam měl možná víc peněz než v naší první. 

Kdy jste přihlásil svého syna Jakuba do Odboru přátel?

Táta ho tam přihlásil, když mu bylo osm měsíců! Tehdy vycházel Zpravodaj Slavie, kde vždycky ohlašovali nové členy, a tehdy tam stálo něco ve smyslu: Vítáme XY (10 let), YZ (8 let) a Jakuba Prachaře (8 měsíců). 

Kdy jste ho vzal poprvé do Edenu?

Když bylo Kubíčkovi šest let. Láska ke klubu se musí pěstovat odmala. 

Berete si na fotbal klubovou šálu, nebo chodíte dokonce v dresu?

Vždycky jsem si kupoval dres. Šála se začala prodávat až někdy v roce 1995, kdy se rozhodli zavádět marketing, jako na Západě. Bez šály to nejde. 

Máte na stadionu VIP místo?

Chodím na různá místa. S Jakubem jsme si napřed kupovali lístky. Pak se nám otevřela možnost být v sektoru VIP, a časem i v boxech a na Tribuně W. Maddena, což je příjemný, protože tam potkáváme bývalé slávistické hvězdy. 

Dostal jste se na fotbal i v covidové době? 

Měl jsem štěstí, že jo, takže když jsme hráli s Plzní, slyšeli moje drsné pokřikování i fotbalisti, protože jsem byl jediný, kdo na Plzeňáky řval. Neudržel jsem se, protože hráli sprostěji než Karviná. Bylo zvláštní, když jste slyšel na tom prázdným stadionu povely trenérů a komunikaci mezi hráči. Ještě horší to muselo být pro fotbalisty, kteří nemohli bez diváků podat nadstandardní výkon. 

S Jakubem jste se poprvé objevil před kamerou až letos ve snímku Vyšehrad: Fylm. Prý jste si dal podmínku, že chcete hrát slávistu?

Nedal, ale režíroval to a hlavní postavu Laviho hrál sparťan Štáfek, takže se všechno motalo kolem Sparty. No a Kubu, ve filmu Laviho manažera, napadlo, že tatínek jeho nastávající bude slávista. Ve vile, kde jsme točili, bylo všechno slávistické. Talířek, prostírání, ubrus, připadal jsem si tam jako v ráji. 

Jak byste přijal, kdyby některý z vašich synů začal fandit Spartě? 

Přestal bych s ním komunikovat, vyobcoval bych ho, exkomunikoval a vzdal bych se otcovství. Ale to říkám jen proto, že vím, že k tomu nedojde. Fanouškovství, vás někam zařazuje. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Slavii nedařilo, a být tehdy slávistou byl vlastně zoufalý úděl. Sparta pravidelně vyhrávala ligu, i Bohemka zažila titul, a Slavia nic. 

Hrál jste někdy za nějaké mužstvo?

Asi do patnácti let za TJ Montáže Praha. Byl jsem obránce. V útoku nastupoval Vláďa Hruška, který pak kopal za Bohemku (a v kvalifikaci na MS 1986 vstřelil branku Portugalsku – pozn. aut.). Přede dvěma lety přišel na moje představení a pozval mě do Ďolíčku, kde akorát hrála Slavie. Bohužel jsme tenkrát prohráli. 

Vzpomenete si někdy na dobu, kdy jste ještě hrál?

Když jsme v Praze 4 bydleli na Sídlišti Antala Staška, bylo pod kopcem hřiště Montáží. Vlastně dvě. Na škváře hráli žáčci a dorostenci, na trávě chlapi. Můj mladší syn Franta hraje za Vyšehrad a asi před rokem chtěl, abych ho vzal na trénink, který mají na Sokolu Krč. Tak jsem to zadal do navigace, a když jsem tam dorazil, ocitl jsem se po padesáti letech na hřišti, kde jsem začínal. Dnes se totiž Montáže jmenují Sokol Krč. A nic se tam nezměnilo. Jen to, že bývalý správce neměl sekačku, tak vždycky nahnal na hřiště ovce, který trávník okousaly. Pak je odehnal, uklidil hovna a hrál se mistrák. To už teď není, ale hřiště vypadá pořád stejně. 

Byl jste dobrý fotbalista?

Myslím, že ne. Byl jsem průměrný. Techniku jsem sice měl, taktiku jsem dodržoval, ale fotbal je tvrdý, a já se bál strkat nohu i hlavu tam, kde by mě mohl někdo sejmout, takže kluci, kteří hráli od podlahy, toho později dokázali víc. Fotbal je vlastně strašně tvrdá hra. Hlavičkovat vodou nasáklým balonem, bylo, jako když vám spadne na hlavu pětikilový závaží. Dneska jsou míče přece jen kvalitnější. Přesto, dát hlavou pořádnou ránu, musíte natrénovat. A to je jeden úder do hlavy za druhým. Malý otřesy mozku. 

Dával jste góly?

Moc ne. Byl jsem obránce a ten měl v té době za úkol bránit. Vepředu neměl, co dělat. Dneska je to něco jinýho. Jak už jsem říkal, můj čtrnáctiletý Franta hraje za Vyšehrad, a už tihle kluci musejí dodržovat taktiku, pouštějí jim videa a hrajou skoro vědecky. Už to není jen kopání do balonu. V době, kdy mně bylo čtrnáct, se s námi trenéři o taktice nebavili. Dneska ji mají kluci v sobě od deseti let a automaticky ji používají. 

Jakub fotbal nehrál?

Hrál za Koloděje, v útoku, ale nastupoval jen příležitostně. 

Jak se vám líbí hra Slavie?

Rád se na ni dívám a přináší mi radost. Líbí se mi i Tribuna Sever – kromě světlic, ty mě štvou – a kvituju, jak jí chodí hráči po zápasech děkovat. To je pěkný zvyk. 

Proč loni Slavia nevyhrála ligu?

Podle mě byli hráči přetažený, fyzicky urvaný a ke konci už neměli šťávu a jiskru. 

Jak to vidíte letos?

Sestavu máme dost mezinárodní. Nechápu, jak o nás mohli říkat v Glasgow Rangers, že jsme rasisti. V Evropě cítím nespravedlivý tlak na bývalý východní země, mezi který počítají i nás, a pohlížejí na ně jako na plebs, takže jakmile přijde důležitý zápas, pískají proti nim. Vemte si třeba, když se pohnul Ondra Kolář při penaltě Midtjyllandu o pět centimetrů a nechali ji opakovat, což nás stálo postup do Ligy mistrů (v roce 2020 – pozn. aut.). Nebo nás zaříznou červenou kartou. To je hodně krutý. Vždycky, když hrajeme s někým slavnějším, tak mám pocit, že rozhodčí vyvíjejí proti Slavii tlak.

Co byste změnil na pravidlech?

U ofsajdu jsem zastáncem toho, že když je jen pár centimetrů, měla by se nechat výhoda útočníkovi. Nechci říct, že jsem proti videu, vždycky jsem se ho zastával, ale když vidím některé zápasy, které VAR rozhodl, tak jsem na rozpacích. 

Video je technika, kterou obsluhují lidi. Na nich záleží, jak situaci posoudí. 

Lidi si vždycky vymyslí něco, co se dá ovlivnit. V českém VARu má videorozhodčí v rukou velkou moc. A to se mi nezdá dobrý.

Máme špatné rozhodčí?

To si nemyslím. Ještě pamatuju pupkatý chlapy, kteří skutečně ovlivňovali zápasy. To už se dnes díky VARu nedá. Na druhou stranu nám video vzalo radost z gólu. Kolikrát čekáte tři minuty, než ho potvrdí, abyste si mohl zařvat.