Grégr, který řídil duely Maradonovi či Gullitovi, slaví osmdesátku a po 50 letech odkládá píšťalku

Ještě ve svých hráčských letech se Ivan Grégr v Bohemians potkal mj. i s trenérem Václavem Jírou, později místopředsedou UEFA a předsedou polistopadové Československé fotbalové asociace, po němž byla  pojmenována cena udělovaná za rozvoj fotbalového hnutí, práci s mládeží a fair-play. Nejen v této souvislosti neznám lepšího současného kandidáta na prestižní Cenu Václava Jíry, než je květnový oslavenec. 

Jak jste se vůbec k činnosti rozhodčího dostal?

Hrával jsem na pravém beku a byl jsem odjakživa velkým kritikem rozhodčích, neměl jsem je moc v lásce. Takže mě Pavel Pelíšek, další známý ligový sudí, který vzešel z řad „Klokanů“, řekl, jestli to tedy nechci s píšťalkou zkusit. Poslechl jsem ho, ve třiceti letech jsem řídil svůj první zápas a už po pěti rocích  jsem se dostal do ligy. Po deseti letech jsem získal odznak FIFA, šlo to docela rychle. 

Pískal jste i v minulém režimu, ovšem ani v něm nebyla nouze o korupční praktiky. To jste pak dost otevřeně popsal ve své knize s provokativním názvem „Černá svině“? Neměl jste opak kvůli tomu s některými lidmi potíže?

Tak ten název si vydupali nakladatelé, kterým šlo samozřejmě o co nejvyšší prodeje knížky, což se i povedlo. Já bych zvolil střízlivější název. A ano, potíže jsem měl, některé potrefené husy se samozřejmě ozvaly.  Za komunistů uplatňovali svůj velký vliv i vysocí straničtí funkcionáři KSČ, včetně těch regionálních. Ovšem měli jsme výborného předsedu komise rozhodčích Josefa Stárka, někdy nás sice interně pěkně seřval, ale navenek se nás pak zastal. A to i proti těm soudruhům. Jako když si na mě po ligové baráži Teplice-Hradec Králové, kterou vyhráli Východočeši, ostře stěžoval obávaný severočeský stranický šéf Hain. Stárek mě tenkrát uklidnil slovy: „Vykašli se na to, ono ho to brzy přejde, strana ho brzy pověří náročnějšími úkoly.“ Jako vždycky měl i v tomhle Josef Stárek naštěstí pravdu.  Jinak jsme tehdy brali za utkání 500 korun československých, což je dneska asi pět tisíc, a měli jsme pochopitelně svá zaměstnání. 

A co problémoví hráči, kdo vám dělal největší potíže?

Třeba s brouskem jménem Zdeněk Šajtar, který hrával za Slavii a za Bohemku, nebo s reprezentantem Jiřím Němcem, jenž  byl asi úplně alergický na černou barvu. Ale zase třeba s Tomášem Řepkou jsem se vždycky domluvil a on pak byl na hřišti spíš mým pomocníkem, ostatně dodnes si mě zve na své propagační zápasy. Postupem času jsme našli společnou řeč i s Ivanem Haškem, který zpočátku své kariéry padal po každém závanu větru. Vzácným typem gentlemana byl ale nizozemský mistr Evropy z roku 1998 Ruud Gullit. Nefilmoval, při sporných situacích své spoluhráče usměrňoval, vzácný typ hráče, vždycky fér a ještě k tomu Pan fotbalista se vším všudy, pravý fotbalový gentleman. V začátku mé kariéry se takhle u nás chovali i naši reprezentanti jako Rostislav Vojáček, Přemysl Bičovský nebo Antonín Panenka. Ostatně Tonda, když odcházel z Bohemky do Rapidu Vídeň, si mě vybral jako hlavního sudího svého rozlučkového zápasu v naprosto vyprodaném „Ďolíčku“, což pro mě byla rovněž velká čest.

A co božský Diego Maradona, jehož jste osobně zažil den po svých osmačtyřicátých narozeninách 22. května 1990 v roli pomezního rozhodčího při utkání Izrael-Argentina v Tel Avivu a odnesl jste si z toho utkání jako suvenýr jazyk utržený z jeho kopačky?

Už jsem o tom mluvil několikrát. Šlo o generálku argentinských mistrů světa před dalším světovým šampionátem v roce 1990 v Itálii. Maradona byl primadonou se vším všudy. Na druhou stranu ale nepůsobil vyloženě arogantně, spíš jako člověk, který je výjimečný a moc dobře to o sobě ví. Vyzařovalo z něj, že má všechno pod kontrolou. Ale nutno dodat, že přesně tak se k němu chovali i všichni okolo něj, doslova ho rozmazlovali. Na ten zápas nepřiletěl s týmem, ale vlastním tryskáčem. I šatnu na stadionu měl jen sám pro sebe. Nastupoval společně s týmem, ovšem mezi lavičkami se po celý zápas motali dva jeho bodyguardi.