Kdo neskáče, není sparťan! Bony vzpomíná na působení v Praze a vypráví, proč to nevyšlo v City

Je to už takřka 14 let, co jste odešel ze Sparty do Vitesse Arnhem. Už v minulosti jste nicméně říkal, že jí stále sledujete. Platí to pořád?

"Samozřejmě! A teď jsem šťastný z toho, jak se jí daří. Dlouho jsme si museli počkat na Ligu mistrů, jsem rád, že se to konečně povedlo. Pro klub, pro všechny hráče i pro celou Prahu to musí být obrovská věc, že je Sparta zpátky v téhle soutěži. Doufám, že si to kluci užijí a odvedou i na hřišti Manchesteru City své maximum. Pokud odevzdají všechno, můžou možná myslet i na body."

Opravdu tomu věříte?

"Proč by ne? Zažil jsem už ve fotbale tolik překvapení, může se stát všechno. Změna formátu Ligy mistrů taky může přispět k různým nečekaným výsledkům, těžko se to odhaduje, všechno je díky tomu pestřejší. Sparta rozhodně má šanci aspoň bod uhrát. Celkově to musejí hráči pojmout tak, že jim zbývá ještě šest zápasů ve skupině a z nich potřebují vytěžit maximum. Nejde odepsat jedno utkání s tím, že v něm není žádná šance, vždycky nějaká naděje je. Věřím, že i podpora sparťanských fanoušků bude v Manchesteru hrát svou roli."

Působil jste v obou klubech. Dá se porovnat váš vztah k nim?

"Sparta je začátek všeho, můj první evropský klub. Kdybych v ní nehrál, nedosáhl bych toho, co přišlo pak. Proto ji mám v srdci navždycky a nejde to srovnávat s žádným jiným klubem."

Už jste zmínil sparťanské fanoušky. Jak na ně vzpomínáte?

"Na ně nikdy nezapomenu. Pokřiky ‘Sparta do toho!’ nebo ‘Kdo neskáče, není sparťan!’ si dodneška pamatuju a umím je i česky. Dobře vím, jak skvělí fanoušci na Letné jsou. A samozřejmě si pořád pamatuju i spoustu lidí, kteří mi ve Spartě pomohli. Trenéra Lavičku, Tomáše Řepku…"

Proč zrovna jeho?

"Přišel do Sparty z West Hamu a všichni z něj měli respekt. Na prvním tréninku, který jsem v áčku Sparty měl, do mě zajel. Asi zkoušel, co vydržím, jestli z něj mám respekt. Ale já si řekl, že se musím ukázat a v příštím souboji jsem nakopal já jemu. Od té doby jsme měli mezi sebou pouto, měl jsem ho rád jako hráče i jako člověka. To naše setkání na prvním tréninku mi hodně pomohlo, protože jsem všem ukázal, že jsem připravený se rvát s těmi nejlepšími. Možná si o mě spoluhráči mysleli, že jsem trochu blázen, ale Řepka si mě oblíbil a jsme dodneška kamarádi. V kontaktu jsem i s Kuckou, Kladrubským, Podaným, Vackem… Zůstalo mi ze Sparty hodně kamarádů."

Sám jste v jejím dresu zažil hodně evropských zápasů, utkvěl vám nějaký?

"Z těch pohárových asi nejvíc duely s Palermem. Doma jsme vyhráli a dal jsem i gól, venku jsem se sice netrefil, ale zvládli jsme tam uhrát remízu 2:2, která tenkrát znamenala postup (do osmifinále Evropské ligy – pozn. aut.). Ovšem nejvíc byly vždycky zápasy se Slavií, ve svém posledním derby jsem dal i gól, to je nezapomenutelný moment. Taky si hodně pamatuju domácí zápas s Teplicemi, kdy se trefil Tomáš Řepka a získali jsme titul. Těch vzpomínek je spousta."

Spartu jste opustil v roce 2011. Odcházelo se vám těžko?

"Bylo to obtížné. Navíc to bylo v lednu, tým mě potřeboval a já věděl, že adaptace jinde uprostřed sezony nebude jednoduchá. Jenže jsem na podzim dal hodně gólů, v Evropské lize jsem byl druhý nejlepší střelec hned za Adebayorem. Sparta věděla, že ve mně leží velké peníze a že toho musí využít. Já sám na odchod ani nijak netlačil, byl jsem v klubu čtyři roky a měl jsem v něm tolik vazeb, že se mi je nechtělo opouštět. Ovšem zároveň jsem cítil, že když mám šanci posunout se dál, měl bych ji využít. Byl to pro mě správný moment, doufám, že to fanoušci tenkrát pochopili. Věřím, že mi to nemají za zlé."

A jak vzpomínáte na své působení v Manchesteru City?

"Samozřejmě skvělý klub, všechno v něm bylo na špičkové úrovni, dnes City vnímáme jako jeden z nejlepších týmů světa. Užil jsem si to tam, i když samozřejmě ne přesně tak, jak jsem si to představoval. Pořád jsem byl zraněný, zdravotní trable mi to angažmá hodně pokazily. Profesionalita a vřelost lidí v klubu mi nicméně zůstávají v paměti pořád. Měl jsem možnost bojovat o titul, hrát o Ligu mistrů, to je přesně to, proč člověk dělá fotbal."

City z vás v té době udělali nejdražšího afrického fotbalistu historie, zaplatili za vás 25 milionů liber. Cítil jste na sobě tlak očekávání?

"Tlak je vždycky pozitivní, měl jsem ho rád. Ale nemohl jsem bohužel ovlivnit všechno. Snažil jsem se, abych zůstal co nejdéle zdravý, moje tělo to však nezvládalo. Do City jsem přišel hned po africkém šampionátu, byl jsem unavený, nicméně začal jsem hned naplno makat, trénovat. A za chvíli jsem se zranil. Uzdravil jsem se, za měsíc přišlo další zranění. Vlastně jsem tam za celou dobu nevydržel zdravý v kuse aspoň tři měsíce. Všichni tam za mnou stáli, pomáhali mi, měl jsem osobního trenéra, fyzioterapeuti se o mě starali. Dělal jsem všechno, jak bylo potřeba. Ale moje tělo mi prostě nedovolilo, abych hrál na takové úrovni. A když jste v Manchesteru, po chvíli s vámi ztratí trpělivost, což jim nevyčítám, je to pochopitelné. Kdybych dokázal zůstat déle zdravý, vypadalo by to jinak."

Kromě častých zranění ničeho jiného během svého angažmá v Manchesteru nelitujete?

"Ne. Byla to skvělá zkušenost, poznal jsem tam spoustu skvělých lidí, se kterými byla zábava a jsem s nimi dodnes v kontaktu. Vyhrál jsem tam Ligový pohár. Byla to pro mě obrovská zkušenost, ze které těžím dodneška."

Jak byste porovnal fungování kabiny ve Spartě a v Manchesteru, jaké tam byly vztahy?

"V obou klubech byla přátelská atmosféra, poslouchali jsme spolu muziku, tancovali, smáli se… Myslím, že všechny fotbalové kabiny na světě jsou víceméně stejné. Jasně, ve Spartě to bylo asi rodinnější, protože tam bylo hodně kluků z akademie, zatímco do Manchesteru pořád přicházely drahé posily. Na Spartě byla kabina taky prostorově o dost menší, takže jsme k sobě měli o trochu blíž. To byl trochu rozdíl, ale základy jsou všude podobné."

Dnes září v útoku Manchesteru City Erling Haaland. Jak ho vnímáte?

"Je skvělý, gólová mašina. Chtějí po něm jen góly, žádnou mezihru, a přesně v tom je nejlepší. Nikdo o něm nemůže říct křivého slova, protože to, co se po něm chce, dělá výborně. A myslím, že i on si to tam užívá."

Poradíte sparťanům, jak ho mají bránit?

"Ha, to asi ne, sám úplně nevím. Ale poradil bych jim, ať si užívají svůj fotbal a ať se nepokoušejí zalézt a betonovat. Pokud to udělají, Manchester je zničí. Samozřejmě, že musejí dobře bránit a být kompaktní, taky se však musejí pokusit o maximum směrem dopředu, ukázat svou herní tvář. Díky tomu pak můžou odehrát zápas, za který se nebudou stydět. No, a i když se to říká vždy, potřebují štěstí. Když ho mít nebudou, Manchester ten zápas ovládne. Ovšem třeba se na ně štěstí usměje, dají gól a může se dít leccos. Sparta potřebuje mít svůj nejlepší den a doufat, že Manchester City bude mít naopak velmi špatný. A to se stát může."

Jak to teď vlastně máte s fotbalem? Naposled jste zkoušel hrát v Bolívii, máte ještě v 35 letech nějaké další plány?

"Občas si zahraju, ale nikam už se netlačím. Pokud by se nějaký klub objevil, rád bych to ještě zkusil, jenže ne na sílu. Pokud to nepůjde, nic se neděje. Bůh mě požehnal skvělou rodinou, moji kluci hrají fotbal v Newport County, takže jsem šťastný. Věnuju se podnikání, aktuálně jsem doma v Pobřeží slonoviny. Ještě přesně nevím, co budu dál dělat, nicméně chci zůstat u fotbalu, rád bych si pořídil vlastní klub a řídil ho. Samozřejmě k tomu potřebuju i pořádné vzdělání, takže se teď rozhlížím po nějakých podnikatelských školách."

V minulosti jste říkal, že byste rád zakončil kariéru ve Spartě. Téhle myšlenky jste se už vzdal?

"Jako aktivní hráč už to nezvládnu. Ovšem kdyby se třeba v Praze povedlo uspořádat můj rozlučkový zápas, byl bych nejšťastnější. Pokud by mi Sparta dovolila na jejím stadionu ukončit kariéru, byl by to ten největší dárek, který by mi kdy můj milovaný klub mohl dát. Ohromně bych si to užil."