FIFA Ultimate Team: Když je videohra hazardem

Nejde ale ani tak o to, že děti (případně mladí lidé) bezprizorně utrácí tisíce korun či dolarů, protože tomu mohou jejich rodiče více či méně snadno učinit přítrž. Až na to jednou přijdou. Problém je v tom, že EA Sports – vydavatel hry FIFA – ale i mnoho dalších vývojářů, se v posledních letech naučili využívat tzv. mikrotransakce, a v případě FIFA Ultimate Teamu dokonce mikrotransakce za „zboží“, které hráč dopředu vůbec nezná – protože je ukryté v tajemných balíčcích (za cca 500 korun), ve kterých sice může být „něco“ dobrého, ale také nemusí. A spíše nakonec není.

A mezi námi, málokteré dvanáctileté dítě si pod akční nabídkou speciálních (a graficky krásně ztvárněných) kartiček jeho milovaných idolů, jako jsou Messi, Ronaldo, Mbappé či Håland rozklikne další informace, aby si přečetlo, že šance na získání jakéhokoli hráče ze speciální edice je zhruba 1,6 %. A pozor! V té speciální edici je ale dalších dvacet hráčů, které ono dítě vůbec nechce, takže šance na získání Messiho, Ronalda, Mbappého nebo Hålanda se limitně blíží nule. Jenže ono to neví, protože jeho soupeři některého z těch hráčů mají, „takže získat ho přece nemůže být zas tak nereálné“. A tak dítě zkusí další balíček. A pak další a další. Začíná gambling.

V praxi to znamená, že EA Sports přetvořila nejpopulárnější sportovní simulátor ve vysoce návykové kasino, které každoročně doručuje dětem přímo do jejich pokojíčků. S vědomím toho, co hazard dokáže udělat s psychikou zdravého dospělého jedince, si zkuste představit, co může napáchat v hlavě dvanáctiletého dítěte, které veškerým svodům podléhá daleko snáze, a navíc má zpravidla nulovou finanční gramotnost. Mnohdy navíc ani nechápe, že jde o reálné peníze, které někdo – nejspíš jeho rodiče – bude muset reálně zaplatit.

FIFA už dávno není jen o zápasech za oblíbený tým proti umělé inteligenci (tzv. proti počítači), případně proti kamarádovi, který sedí vedle nás na sedačce. Rok od roku roste počet hráčů, kteří si FIFU kupují jen kvůli speciálnímu hernímu režimu s názvem FIFA Ultimate Team, na kterém EA Sports jen za poslední čtvrtletí loňského roku vydělala jednu miliardu dolarů, skoro o třetinu víc než rok předtím a úplně nejvíc ve své historii. Miliardu dolarů jen za ty prokleté balíčky! 

V online režimu Ultimate Team hrají hráči na celém světě proti sobě. S nikým se neznáte a proti svým reálným přátelům si můžete dát maximálně bezvýznamný přátelák – co také jiného, že? Váš „Team“ v začátcích tvoří jen průměrní hráči z druhé a třetí anglické či italské ligy. Postupně jej budujete pomocí kartiček, které můžete získat několika způsoby, v zásadě jde ale o způsoby ze dvou kategorií: a) „hraj, hraj, hraj a doufej“ nebo b) „zaplať a doufej“.

Ať už se totiž rozhodnete pro kterýkoli ze způsobů, nikdy nemáte jistotu, že ty nejlepší hráče (karty) opravdu získáte. V pomyslné kategorii „hraj, hraj, hraj“ máte dokonce téměř stoprocentní jistotu, že je nezískáte nikdy. Třeba takový Cristiano Ronaldo (a většina velkých hvězd) má v pozdější fázi hry (kolem března/dubna) několik různých karet. A jestliže jste od října do prosince vydělávali na to, abyste si mohli pořídit jeho základní variantu, která na startu hry neměla konkurenci, na jaře už může mít kdejaký junior lepší speciální kartu, než je ta Ronaldova základní, kterou už navíc můžete prodat jen tak za desetinu původní ceny. A to naštve! S postupem času totiž ve hře přibývají lepší a lepší karty, ale ty původní se (většinou) nezlepšují (může tak tedy nastat situace, kdy proti sobě nastoupí třeba Vrigil van Dijk s ratingem 90 a Virgil van Dijk s ratingem 99, a to je sakra rozdíl), takže nikdy nemůže nastat moment, že byste se se svým týmem spokojili. Ideální tým prostě nebudete mít nikdy, s tím se smiřte. Musíte jen „hrát a hrát a hrát“, abyste dostávali nové a nové odměny v naději, že svůj tým posunete o něco výš. Ale nikdy ne nejvýš.

Jenže abyste v balíčcích, které vyhrajete (a nekoupíte), našli opravdu dobré karty, museli byste být nadprůměrně kvalitními hráči a ve víkendové lize (30 zápasů od pátku do pondělního rána) vyhrát minimálně většinu zápasů, což se logicky většině hráčů nepovede. Takže musí sáhnout po svém prasátku (nebo tátově kreditce), aby nakoupili „pořádné“ hráče a konečně v té „víkendovce“ něco vyhráli. Proto se pro Ultimate Team užívá označení „pay-to-win“ hra, ve které máte o hodně větší šanci na výhru, když do ní investujete reálné peníze.

A právě tady se FIFA mění v kasino. Za reálné peníze totiž nemůžete koupit konkrétního hráče, ale jen balíček, který slibuje, že s určitou pravděpodobností (která se v různých kampaní mění, ale většinou je to 1 až 2 %) v něm „bude někdo dobrý“ – většinou ale gólman, kterého už máte, nebo záložník, o kterém jste nikdy neslyšeli, ale povedl se mu poslední měsíc. Takže zkusíte druhý balíček, pak třetí a pak čtvrtý a už se vezete.

Mozek hazardních hráčů totiž nepotřebuje nutně vyhrávat, stačí mu „skoro-vyhrát“. I tak tělu za odměnu pustí dopamin. Výzkumníci z univerzity v Cambridge dokonce zjistili, že „skoro-výhra“ (když se na automatu zastaví vedle sebe dvě třešničky a jedna švestka) má nad lidskou psychikou větší moc než výhra, protože nutí gamblery hrát dál. Ať už je vám dvanáct nebo dvacet.

Proto jsou kasina zapovězena lidem mladším osmnácti let. A teď, když se pomalu přichází na to, že Ultimate Team v podstatě není nic jiného než obyčejné kasino, a přesto jej oficiálně smí hrát každý, kdo už oslavil TŘETÍ! narozeniny, se ozývají hlasy, že by se na tom něco mělo změnit.