Dubcová ze Sassuola: Až do patnácti jsem hrála s kluky a prakticky jsem vůbec neznala ženské prostředí

Muži Sassuola se bezpečně drží v první polovině Serie A. Jak dlouho by proti nim držel váš ženský tým nerozhodný stav?

Záleželo by na tom, jak by se naši mužští protějšci snažili. Je jasné, že kvalita a rozdíl jsou hodně velké a nejde to srovnávat. Možná, že s taktikou zaparkovat dva autobusy před bránou, by ten nerozhodný stav nějaký čas vydržel, ale byla by jen otázka času, kdy by nám do naší branky nějaký gól přistál.

Kdybyste se měla představit někomu, kdo ženský fotbal nikdy neviděl, k jakému známému hráči byste se díky podobnému stylu přirovnala?

Mám takový netypický styl, který se k nějakému fotbalistovi těžko přirovnává. Kdybych ale musela říct nějaké jméno, tak možná Jack Grealish z Aston Villy, ale je to hodně v nadsázce.

Měla jste jako teenagerka mužské, nebo ženské vzory?

Já se už odmalička hodně dívala na mužský fotbal, a proto jsem spíš vzhlížela k fotbalistům, které jsem sledovala v televizi. Úplně první hráč, jehož jsem obdivovala, byl Pavel Nedvěd. Pak následovali Ronaldinho a Tomáš Rosický. Jsem veliký fanoušek Tottenhamu. Moc se mi líbilo, jak tam hrával ve středu zálohy Moussa Dembélé. Ten byl schopný ovládnout celý střed hřiště úplně sám. Do patnácti let jsem hrála s kluky a prakticky jsem vůbec neznala ženské fotbalové prostředí ani hráčky v ženské lize. Krátce po svém přestupu do Slovácka už jsem nastupovala za ženy. A tam už jsme se s nimi utkávala na hřišti, takže jsem k žádné z nich nevzhlížela. Brala jsem je jako protihráčky, popřípadě spoluhráčky.

Jak rychle jste se na severu Itálie adaptovala?

Začátky byly těžké, ale měla jsem výhodu v tom, že jsem tam přestupovala společně se svou sestrou, takže jsme si vzájemně pomáhaly. Ze začátku byl problém s jazykem, protože jsem italsky neuměla. Takže první úkol byl jasný – naučit se alespoň základy, ať můžu komunikovat na hřišti se spoluhráčkami a s trenérem. Dál jsem si musela zvyknout na to, že jsem v zahraničí a musím se o sebe postarat sama v cizím prostředí a v odlišné kultuře. Takže ze začátku bylo obtížné se plně koncentrovat na fotbal, protože jsem řešila spoustu jiných věcích, které s přesunem do nového prostředí souvisejí. Po pár týdnech se ale situace ustálila a já si začala zvykat. Na hřišti už jsem žádný problém s komunikací neměla. Začala jsem chápat i herní styl, který po nás náš trenér vyžaduje. Teď už nemám nejmenší problém s taktickými pokyny a přesně vím, co po nás kouč chce. S nadsázkou se dá říct, že už je ze mě Italka.

Nyní patříte k nejzářivějším cizinkám celé Serie A, Změnila jste něco oproti první sezoně, v níž jste během šestnácti utkání vstřelila „jen“ dvě branky?

Minulou sezonu, hlavně na začátku, jsem si musela zvyknout na novou ligu, prostředí, spoluhráčky a odlišný styl fotbalu. Takže jsem se při prvních zápasech nemohla soustředit čistě na své výkony. Tenhle ročník už jsem ostatní věci mimo fotbal řešit nemusela, hned od začátku jsem se soustředila pouze na fotbal. A také si už víc věřila. I minulou sezonu jsem se dostávala do šancí, ale z nějakých důvodů mi to tam nechtělo padat. Buď chybělo štěstí, nebo jsem nadějné situace nevyřešila ideálně. Co se týče asistencí, v nich jsem na tom nebyla zas tak špatně, bylo jich myslím celkem osm. Současná sezona mi zatím vychází, mým cílem je udržet si formu stabilně po celý ročník. Což bude velice složité, protože se mi začátek vydařil až nad očekávání.

Pokud jde o českou a italskou šatnu, je to opravdu tak, že se v zahraničí až tak na partu nehraje a že spíš jde o fungování samostatných jednotek?

Myslím, že v řadě případů to tak opravdu je. Ale v Sassuolu to úplně neplatí. Tenhle rok je tu atmosféra velmi dobrá, držíme všechny pospolu. Samozřejmě, že někdo se s někým baví víc a s jiným méně, ale obecně je to postavené tak, že jsme jednotné a nikdo si nehraje na nějakou hvězdu. Já vycházím s každým, ale nejvíce se bavím s cizinkami. S těmi si totiž můžu povídat anglicky, což je pro mě přirozenější a lehčí. Spíš je rozdíl v povaze italských a českých hráček. Italky jsou více temperamentní, hodně gestikulují, během tréninku a zápasů nezavřou pusu a všechno komentují. Když třeba jedeme v autobuse po vítězném zápase, tak začnou zpívat své italské písničky, a to už člověk neslyší absolutně nic.