České fotbalistky čekají na svůj historický postup na ME či MS. Dostanou se do Austrálie? Čtěte v Hattricku

Třikrát se v posledních letech Slavia Praha dostala do čtvrtfinále nejprestižnější klubové soutěže světa Ligy mistryň, žádný pomník ale v Edenu hrdinkám těchto klání nepostaví. „Byl to obrovský úspěch, který se snad docení až později, až už takové úspěchy nebudou,“ prorokuje Blanka Pěničková, která jako hráčka historické okamžiky zažívala a nyní působí jako asistentka trenéra Michala Kolomazníka. Naráží tím na fakt, že v probíhající sezoně nepustily českého zástupce do jarních kol ženy anglického Arsenalu. 

Slavia se však v Lize mistryň mezi nejlepšími výběry kontinentu neztrácela, neméně zdatně si vedl i její největší domácí konkurent Sparta, která mezi osm nejlepších klubů Evropy pronikla v ročníku 2005/2006 a do jarních kol nahlížela i v dalších letech. Současná  sezona ale ani pro Spartu nebude svítivá, do nejprestižnější soutěže světa ji cestu zatarasil dánský klub HB Köge. 

Přesto nejlepší klubové celky žen vytvářejí českému fotbalu velice vysokou prestiž, reprezentační výběr ovšem mezi smetánku rozhodně nepatří. „Nepodařilo se nám nikdy postoupit na mistrovství světa ani na mistrovství Evropy, což je dosti zarážející,“ přemítá Pěničková. Jestliže v zemi působí dvě silná klubová družstva, mělo by se logicky vytvořit i schopný státní výběr. Není tomu ovšem tak. „Nerozumím tomu,“ přiznává Pěničková. 

Přitom kvalifikaci na mistrovství světa 2023 v Austrálii a Novém Zélandu, kde se představí dvaatřicet výběrů, měly Češky rozehranou velice slušně. Remíza (1:1) na  půdě favorita Nizozemska a následné vítězství doma nad Běloruskem přinášely velice slušnou naději na prolomení odstrku, ale nečekaně vysoká porážka na Islandu (0:4) zase zatlačila optimismus. „Vystřelili jsme mnohem víckrát, ale gól nedali. Dostáváme góly, ale nedáváme, to nás sráží,“ přiznal trenér Karel Rada. 

Ale naděje na postup tu pořád je, kromě přímého postupujícího jeden tým z druhé příčky se dostane do baráže. Což podpořila i listopadová domácí remíza 2:2 v ostravské odvetě s Nizozemskem, kde aktuální mistryně Evropy z roku 2017 vyrovnaly až ve třetí minutě  nastaveného času...

Co se týče kvality, český ženský fotbal se pohybuje ve spodní polovině a bohužel nezdá se, že by brzy povyskočil výše. Dokud bude na amatérské úrovni, což znamená, že hráčky mají civilní zaměstnání či studují, mají tudíž i jiné pracovní starosti, pozvednout se nemůže. V metodice nebo úrovni tréninku se předním evropským státům vyrovnají, ale dolu je stahuje zázemí. „Ne všichni členové realizačních týmů, kteří se o družstva starají, jsou profesionálové. Chybí tím potřebné zabezpečení, hlídání stravy, rehabilitace, počet fyzioterapeutů,“ vypočítává Pěničková, jenž pracuje ve sportovním oddělení Slavie Praha. 

Důvody, proč tomu tak není, nejsou jenom v penězích, ale v celkové pozici, jíž se český fotbal žen ve společnosti těší. „Ptáte se v Barceloně, které týmy jsou v klubu nejsledovanější. Odpověď zní A muži a pak hned A ženy před všemi mládežnickými výběry,“ nabízí Pěničková konkrétní příklad. „V Česku to tak není,“ dodává. Se slavným katalánským klubem se slávistky v Lize mistryň střetly na podzim 2014 s výsledky 0:1 a 0:3. 

Solidní vystoupení Slavie a Sparty v Lize mistryň ovšem jednoznačně zvedají českému fotbalu žen mezinárodní renomé. „Jenom díky úspěchům pražských klubů jsem členem poroty, která volí nejlepší fotbalistku Evropy,“ přiznává Ondřej Zlámal, jenž zastupuje Česko v anketě UEFA Women's Player of the Year Award, kterou společně s mezinárodní evropskou fotbalovou federací pořádá německý časopis Kicker. Zatímco o nejlepším fotbalistovi hlasující zástupci všech členských států UEFA – poslední přijatý s pořadovým číslem 55 v roce 2016 Kosovo, porota u žen tvoří jen dvacet povolaných. Česko mezi nimi.   

S podobnou úctou přistupuje k české straně i francouzský odborný týdeník France Football, jenž od roku 1956 uděluje nejlepšímu fotbalistovi Evropy a později světa kultovní trofej Zlatý míč (Ballon d´or). S prudkým rozvojem ženského fotbalu se v roce 2018 pařížská redakce rozhodla oceňovat obdobnou formou i nejlepší fotbalistku světa (Ballon d´or feminin). 

Pascal Ferre, šéfredaktor magazínu France Football rozhodnutí pozlatit i ženy odůvodnil tím, že ženský fotbal v posledních letech zaznamenal obrovský rozmach. „Dospěl a neustále dál roste. Na finále ženského mistrovství světa v roce 2015 se dívalo celkem 760 milionů televizních diváků. To se nestalo jenom náhodou,“ upozornil Ferre.

V mužské části hlasují znovu zástupci všech členských států FIFA, v roce 2019 svůj názor poslalo 176 respondentů, jury v ženské části je mnohem užší. „Hlasovat by měli pouze odborníci. Jsem přesvědčen, že budeme mít porotu čtyřiceti novinářů, kteří budou ze zemí, kde se ženský fotbal rozvíjí,“ uvedl Ferre při založení nové tradice. A český fotbal není vynechán, reprezentuje ho speciální vyslanec, od loňského roku je jím Karolína Hrůzová z portálu ruik football.cz. 

Jen pro připomenutí: ve třicetičlenné nominaci na Zlatý míč roku 2021 v kategorii mužů ani o deset méně vybraných v ženské žádný český zástupce nebyl.   

Velice významnou roli hraje český fotbal žen i na mezinárodní funkcionářské úrovni. Bývalá velice vytěžovaná rozhodčí Dagmar Damková řídila zápasy na mistrovství světa žen v roce 2007 v Číně včetně semifinálového duelu Norsko-Německo, působila na olympijských turnajích 2004 v Aténách a 2008 v Pekingu, bylo jí svěřeno rovněž několik finálových zápasů Ligy mistryň. 

Po skončení aktivní kariéry přešla na dráhu funkcionářskou, zasedá v komisi ženského fotbalu FIFA a komisi rozhodčích UEFA. I díky její péči se vyprofilovaly zdatné nástupkyně, Jana Adámková má kromě klubových soutěží nejvyšší úrovně na kontě i účast na loňském mistrovství světa žen ve Francii, kde pískala utkání Anglie-Skotsko, v roli asistentky ji s praporkem v ruce doprovázela Lucie Ratajová.

Takovými poctami se jejich mužští kolegové nemohou už drahnou dobu pochlubit. Naposledy na mistrovství světa v roli hlavního vystupoval slovenský rozhodčí Vojtech Christov v roce 1986 v Mexiku…

Ženský fotbal v českém prostředí nasbíral docela obstojnou tradici. Už z roku 1939 pochází zmínka o týmu ŽESKA v Braníku. Roku 1966 byl založen turnaj O srdce Mladého světa s mezinárodní účastí, roku 1971 vznikl Svaz dívčí kopané a začala se hrát česká nejvyšší soutěž.  Československá ženská fotbalová reprezentace sehrála první oficiální zápas 14. dubna 1985 a remizovala v něm s Maďarskem 2:2.  

Od roku 1993 existuje česká ženská fotbalová reprezentace, podle posledního vydání řebříčku FIFA v říjnu 2021 stojí na 27. příčce  - a opět to srovnávání -  muži okupují 31. místo, přitom  po úspěšném vystoupení na mistrovství Evropy, kde došli do čtvrtfinále.

Do mezinárodního povědomí se Československo v této kategorii zapsalo výrazně v 70. letech minulého století, kdy Slavii sponzoroval podnik zahraničního obchodu Exico zaměřený na vývoz obuvi. „Když jsme byly na turnaji v Itálii, zavedli nás do krámu a každá si mohla vybrat jedny nové kopačky. První kožené,“ vzpomínala na podmínky v časopisu Týden (leden 2019) bývalá hráčka Jaroslava Rinnerová-Poláčková zvaná Poly. 

Ty vytvořila Slavia, a profitovala z toho i reprezentace, i díky manažerským schopnostem Vildy Marzina, bývalého brankáře červenobílých. Jenže Marzin zůstal nelegálně v Itálii, byl označen za třídního nepřítele a zrádce pracujícího lidu, jeho práce byla rozleptána a Slavii jen vyztužila nálepku ideově nespolehlivého buržoazního klubu. Podmínky byly pryč, úroveň šla opět dolů. 

Ve světě se fotbal žen rozmáhá kvapným tempem, členská základny v USA, Číně, Německu či Skandinávii stoupá do milionů. FIFA vidí v tomto odvětví i výborný zdroj příjmů, sponzoři se jen hrnou s vědomím, že o většině nákupů spotřebního zboží v domácnostech rozhodují ženy. 

Česko stojí na rozhraní. Dva výkonnostně obstojné kluby Slavia a Sparta samy na zvednutí úrovně nevystačí, amatérský statut hráček už je přežitý.