Bývalý Maradonův kondiční trenér: Dnešní fotbalisté jsou ovce, nechají sebou zametat

Signorini procestoval coby uznávaný kondiční trenér celý svět. Poté, co se spřátelil s Césarem Luisem Menottim (ten jako trenér dovedl Argentinu ke zlaté medaili na domácím mistrovství světa v roce 1978) a Diegem Maradonou v době jejich působení v Barceloně, se "el Profe" stal nenahraditelným asistentem slavného argentinského čísla 10.

Maradonu následoval od roku 1983 z Barcelony přes Neapol až na mistrovství světa v USA v roce 1994. Signorini si vybudoval jedinečnou kariéru, díky níž získal velmi dobré povědomí o hráčích a jejich přípravě. Četná zranění, která předcházela mistrovství světa v Kataru 2022, ho tak vůbec nepřekvapují.

Ve své knize z roku 2014 "Fotbal, výzva ke vzpouře. Dehumanizace sportu" poukazujete na nabitý program současného fotbalu, který až příliš často vede ke zraněním.

Ano, protože byznys nad tímto sportem převzal kontrolu. Dnes už nezáleží tolik na kvalitě hry jako na kvantitě. Důležité je pouze vítězství a na ostatní už nezbývá místo. Je to špatný přístup, kvůli němuž je fotbal stále zkaženější, stává se z něj stále více produkt a méně sport.

Maradona ve svém rozlučkovém zápase se slzami v očích pronesl slavnou větu "La pelota no se mancha" (Míč se nešpiní). Místo toho se však zdá, že se stal pravý opak...

Pokud fotbalisté nic neřeknou... ať si trhnou nohou. To oni musejí mluvit. Diego byl v roce 1986 jediný, kdo řekl, co si myslí o nabitém kalendáři, a to ještě neměl tolik práce jako mají teď jiní! Dnes se proti korupci a porušování lidských práv v Kataru ozval jen Philipp Lahm, a ten už dlouho nehraje. Pokud se sebou hráči nechají zametat, je to jejich problém.

Fotbal potřebuje silnou mezinárodní hráčskou unii.

Ale nikdo o tom nemluví, nikdo nic nedělá. Mnozí z hráčů jsou multimilionáři, a přesto o sobě nedávají vědět, ani neprojevují solidaritu vůči svým méně šťastným kolegům. Mohou mít obrovskou moc, a přesto ji nevyužívají. Fotbal je kolektivní sport, ale hráči nejsou vychováváni k lidskosti, každý myslí jen na sebe a nakonec se stává ještě větším sobcem. Fotbalisté by si měli uvědomit, že bez nich nebude žádná show.

Jaký je rozdíl mezi mistrovstvím světa na konci sezony a uprostřed ní?

Na konci sezony se hráči dostaví v mnohem lepším rozpoložení, lepší kondici, protože po skončení domácích soutěží jsou nuceni vynaložit velké úsilí pouze ti hráči, kteří se dostali do semifinále a finále Ligy mistrů. Nyní při tak nabitém programu je to však něco jiného. Dřív byly na přípravu minimálně dva týdny, teď nemají některé týmy ani jeden.

Ve své knize, která vyšla před osmi lety, hovoříte o "dehumanizaci" sportu.

Lehce přehnaný výraz, avšak už tehdy byl tento proces ztráty lidskosti, které bychom se naopak měli přibližovat, zřejmý. To ale nikoho nezajímá. Tady v Argentině spáchal sebevraždu 18letý chlapec, protože ho vynechali z nominace národního mužstva. A to není jediný případ. Ale dělá s tím někdo něco?

Zřejmě se to vymklo kontrole...

Je to jako kohoutí zápasy. Jen místo dvou zvířat v kleci proti sobě stojí lidé, kteří se navzájem vyzývají. A fotbal s tím jde ruku v ruce. Je to byznys, jejž nelze nijak zastavit.

Vy jste doprovázel Maradonu na mistrovství světa v letech 1986 a 1990. Jaká byla nejvýraznější změna v porovnání s turnajem v roce 2010, kdy jste byl kondičním trenérem celého národního týmu, včetně Messiho?

Nepochybně čas na přípravu, který byl v roce 2010 v Jihoafrické republice velmi krátký, protože jsme měli soustředění jen devět dní. Pro srovnání stačí vzpomenout, že v roce 1978 Menotti zahájil přípravu čtyři měsíce před turnajem, neboť všichni hráči, které měl k dispozici, hráli jen argentinskou ligu (kromě Maria Kempese – pozn. red.). V roce 1986 jsme na to pak měli celkem asi 40 dní.

Byl jste s Maradonou, když se zotavoval po zlomenině kotníku. Platí vždy, že taková zranění jsou škodlivější než svalová, která jsou v poslední době u hráčů častější?

Ano, ale záleží na vážnosti zranění. Problémem není jen fyzické zotavení, ale také psychické. Zranění vám do hlavy vnese spoustu pochybností. V Argentině říkáme: 'Kdo se někdy spálil mlékem, rozpláče se už při pohledu na krávu.' Mnozí se soustřeďují pouze na fyzické zotavení, avšak nejdůležitější je uzdravit se po duševní stránce.

Můžete uvést nějaký příklad?

V roce 1978 povolal Menotti na mistrovství světa Ricarda Bochiniho, který byl přesvědčen, že má rakovinu, ačkoli to nebyla pravda. Přesto byl touto hypotézou natolik ovlivněn, že při přípravě na turnaj zklamal tak, že na mistrovství světa nakonec nejel. Rozhodující je emocionální aspekt, ten však nikdo nebere v potaz.

Argentina, jeden z favoritů na titul, povolala i po zranění se zotavující hráče, například Ángela Di Maríu nebo Paula Dybalu. Lákadlo mistrovství světa je tak velké, že je nasadí i přes bolest?

A právě toto mi opravdu vadí. Hráči jsou posledním kolem u vozu, zatímco ve skutečnosti by to měli řídit oni. Podívejte se, co dělají Messi, Benzema, De Bruyne, Salah... Myslím, že by se neměli bát ani haagského tribunálu. Jak je možné, že mlčí? Hodně mi to připomíná Hegelovu dialektiku pána a sluhy, kdy systém pomocí fotbalu vysílá špatné signály, především to, že se musí vyhrávat a že být druhý neznamená nic.

Hrozí, že celkový přístup zkazí nakonec fanouškům podívanou?

Logicky ano. Zamyslete se třeba nad smyslem remízy vedoucí k prodloužení, která může nastat i za horkého počasí. To je 30 minut dřiny navíc. Ale proč se hraje prodloužení? Protože je to 30 minut publicity navíc. A kolik stojí minuta reklamy? Také tempo hry nebude stát za moc, protože kolik týmů může opravdu jít až do konce a usilovat o titul. Podle mě by mělo hrát 10 národních týmů systémem všichni proti všem, protože při současném formátu nevyhraje ten nejlepší, ale ten, kdo měl nejlehčí cestu. A sem tam štěstí.

V Argentině, kde inflace prudce stoupá a stále více rodin žije pod hranicí chudoby, vzbuzuje fotbal ve dnech před mistrovstvím světa v Kataru velké vzrušení.

Je to důsledek toho, že se z fotbalu stal čistý byznys. Byznys, který v lidech vyvolává pocit, že se musí za každou cenu zúčastnit, být v centru dění, cítit se součástí týmu a navíc podněcuje hloupý pocit vlastenectví.

Není tento trend však částečně způsoben skutečností, že se jedná o Messiho poslední mistrovství světa?

Nebyl bych si tak jistý tím, že to bude Messiho poslední mistrovství světa. Podle mě naopak může hrát ještě mnoho let, možná trochu více vzadu nebo nastupovat z lavičky do konců zápasů. Na tom nesejde. Mluvíme o géniovi, který se rodí jednou za čas. Messi se zázračně objevil krátce po Diegovi, ale to je náhoda. Kromě toho vám řeknu jednu věc: Dokud mu budou nabízet takové množství peněz, nebude moct skončit.

Váš postoj proti pořádání mistrovství světa v Kataru je zřejmý. Přesto, byl byste rád, kdyby se Argentina ocitla na stupni vítězů?

Byl bych rád za hráče i trenérský štáb. A také za argentinské chlapce pocházející z nuzných poměrů, jejichž jedinou radostí je vidět své idoly vyhrávat. Ale za nikoho jiného.