Byl bych opatrnější, tvrdí po reprezentačním srazu Morávek. Testy trenérům příliš nevyšly, u několika hráčů netrefili post

Přijde mi, že času před mistrovstvím Evropy je extrémně málo. Pod trenérem Ivanem Haškem se odehrají čtyři přípravné zápasy, teď už pouze dva těsně před turnajem a jede se na Euro. Svým způsobem v tom vidím obrovské riziko. I proto jsem si říkal, zda by nebylo lepší, kdyby se už zkrátka vybrala osa dvanácti třinácti hráčů, se kterými by se počítalo a snažili bychom se je co nejvíc sehrát, abychom jeli na Euro připraveni.

Není to úplně střelba od boku, protože nyní něco podobného udělal Julian Nagelsmann v Německu. Vyloženě řekl, že březnový termín věnuje hráčům, které vidí na Euro a hrát oba zápasy bude základní jedenáctka, aby byla na domácím šampionátu co nejvíce sehraná. A byť tady na konci minulého roku nebyla zrovna ideální nálada kolem německé reprezentace, dnes je to jiné. Porazili Francii (2:0) i Nizozemsko (2:1). Lidé se dostávají do určité euforie a věří, že by národní tým mohl doma dosáhnout úspěchu.

To mi v českém případě trochu schází. Lidé sice dorazili a fandili, ale nemám dojem, že bychom v nich už probudili oheň a měli by z reprezentace pozitivní dojem. Na druhou stranu všichni určitě kvitujeme, že trenér dal šanci i mladým hráčům a dopřál jim premiéru v reprezentačním dresu. Je to od něj sympatické gesto. Zda se nám to nevrátí ve špatném, se teprve uvidí. Něco mi ale říká, že testování asi opravdu mělo přijít až později, třeba v Lize národů.

Zdroj: Česká fotbalová reprezentace

Ale to už nyní nezměním. Pojďme se věnovat oběma zápasům. Utkání s Norskem pro nás nevypadalo dobře. Člověk ví, jaké mají hráče. Že hrají za nejlepší kluby na světě. Jaká je jejich hodnota. A asi nikdo nečekal, že po dvou trénincích v Praze Nory přejedeme totálním fotbalem. Ale nemohu se ubránit dojmu, že jsme v Oslu byli až příliš pasivní, v bloku, nepřesvědčiví a to vítězství navzdory.

Skoro jsem si v průběhu zápasu říkal, že je to pro jejich hráče příjemný přátelák. Chvílemi si Martin Ödegaard musel připadat jako na tréninku, protože jej nikdo pořádně nedostupoval, měl volnost.

Asi si nemusíme nalhávat, že Mojmír Chytil či Pavel Šulc jsou křídelní hráči. To by pak v Norsku vypadalo trochu jinak. Bylo mi jich líto, protože byli obsazeni do rolí, které jim nejsou vlastní. Obzvlášť Chytil to měl složité, protože se musel chytat s ofenzivně laděným Fredrikem Björkanem a David Douděra měl plno práce s Alexanderem Sörlothem. Přiznám se, že se mi na Douděrovo místo ve čtyřčlenné obraně víc hodil Adam Gabriel, který ale naskočil až v úterý proti Arménii a paradoxně na postu wingbacka, kde by mi pasoval Douděra,

Gabrielovi to s Arménií nevyšlo. On je podle mého názoru typický krajní bek do čtyřčlenné obrany. Hraje to tak i v Midtjyllandu. Nemá výbavu na to, aby hrál wingbacka. Ve hře jeden na jednoho jsou Douděra i případně Vladimír Coufal o úroveň výš. Ale to není vyloženě Gabrielova chyba.

O post jedničky si v Norsku jednoznačně řekl brankář Jindřich Staněk. Našel jsem si, že měl v utkání 39 kontaktů s míčem. Pro srovnání – Ladislav Krejčí v záloze jich měl 21. Staněk ale vytáhl i skvělé zákroky. Obzvlášť ten proti šanci Erlinga Haalanda byl excelentní. Myslím, že tady máme celkem jasno. I pro kluky z obrany je dobrá vizitka, že ubránili Haalanda se Sörlothem. Tohle zvedne sebevědomí každému hráči.

Zápas pro nás nakonec rozhodl Antonín Barák. Bylo hned znát, jak i Patrik Schick, který byl do té chvíle trochu otrávený, najednou ožil, když na hřiště přišel hráč, který chce tvořit. Barák ukázal, že je pro český fotbal strašně důležitý a je dobře, že je znovu zpátky v týmu. Líbil se mi i proti Arménii, ale dle mého názoru doplatil na slabší podporu spoluhráčů v kombinaci a předfinální fázi.

Nastoupili jsme v úplně jiném složení a v jiné formaci. A také proti naprosto rozdílnému soupeři. Je pozitivní, že tým zvládl další obrat, znovu se prosadil po standardce a znovu měli velký vliv na hru střídající kluci, ale byl to zápas, kdy jsme museli ukázat, že jsme silní na balonu, umíme otevřít obranu a prosadit se. Upřímně? Moc se nám to nedařilo.

V tomto ohledu se mi líbilo i přímé hodnocení trenéra Haška, který se za nic neschovával a natvrdo po zápase řekl, že byla znát nervozita, hráli jsme pomalu, měli jsme spoustu technických chyb a nedokázali jsme roztrhat soupeřův blok. To jsou ale věci, které trápí český tým již nějaký čas. Bylo to téma již na podzim, kdy jsme hráli proti Albánii, Faerským ostrovům či Moldavsku.

Vychází to už ze hry stoperů, kteří musí být mnohem přímočarejší, rychlejší a odvážnější. Ono se zdá, že jsme nastoupili s nezkušenými kluky, to částečně asi ano, ale věkově už se nejedná o žádné mladé zajíce – Tomáši Vlčkovi bylo nedávno 23 let, Robinu Hranáčovi je 24 a Krejčímu bude za měsíc 25. Přesto se ani jeden nevyvaroval ztrátám, naivním driblinkům do středu hřiště či chybám. Na jejich obranu jim ostatní s aktivitou a výstavbou hry moc nepomáhali.

Zní to možná až krutě, ale co bychom dali za hráče jako je například Eduard Spertsyan, který přišel na druhý poločas. Byl jsem na něj hodně zvědavý, protože v Rusku má dobrá čísla a jeho hodnota není zrovna malá. Bylo na něm znát, že je na tom technicky velmi dobře. Několikrát si vzal balon, obtočil se kolem protihráče… Čeští hráči už si poté na něj pomáhali i fauly. Někdo takový mi v Česku chybí. Možná k tomu časem dozraje Matěj Jurásek.

Jsem přesvědčený, že pokud by Adam Hložek proměnil svoji velkou šanci na začátku utkání, ostatní kluky by tím obrovsky uklidnil a hrálo by se jim poté jinak. On to moc dobře věděl. Bylo to na něm znát i v pozápasovém televizním rozhovoru, že se sebou není spokojený. Paradoxně jeho tutovka pramenila asi z nejhezčí akce, kterou jsme v utkání předvedli. Velká škoda, že nedopadla gólem.

Trenér po utkání přirovnával test s Arménii k utkání, které nás může potkat na Euro s Gruzií, která si zajistila postup na penalty proti Řecku, což je vždycky loterie, když se rozhoduje v pokutovém rozstřelu. Pro Řeky je to hodně smolné, protože v prodloužení obránce Mavropanos trefil břevno.

Zdroj: ČTK / Roman Vondrouš

Co tedy čekat od Gruzie? Opravdu na nás nastoupí nepříjemný soupeř. Přirovnal bych je k Albánii, kterou také vede zahraniční trenér. Willy Sagnol má za sebou úžasnou hráčskou kariéru a postavil zajímavý výběr i jako trenér.

V útoku všichni známe Kviču Kvaraccheliju z Neapole, který pomohl klubu vyhrát titul a stal se tam miláčkem fanoušků. Jeho hodnota přesahuje 80 milionů eur a tvoří více jak polovinu hodnoty celého gruzínského národního týmu.

Ale jsou tam i další zajímavé individuality. Například Budu Zivzivadze vstřelil za Karlsruhe v druhé Bundeslize 10 branek. Giorgi Chakvetadze, který hrával za Slovan Bratislava, nyní pravidelně nastupuje za Watford a Georges Mikautadze, jenž šel do utkání s Řeky z lavičky, je kmenový hráč Ajaxu a nyní hostuje v Métách, kde má ve 12 zápasech bilanci 5+3. Takže v ofenzivě mají rozhodně z čeho vybírat.

Kde vidím slabiny, je obrana. V kvalifikaci inkasovali od Španělů sedm branek, skončili až čtvrtí za Skotskem a Norskem. Celkově se do play off dostali především díky Lize národů. Papírově jsou určitě nejslabším soupeřem našeho týmu. Nesmíme je však podcenit, protože z nich cítím velké odhodlání. Jakmile Gruzie postoupila, na hřiště vběhly davy fanoušků, kteří slavili historický úspěch, a tato euforie je požene i v Německu.