Bruno Fernandes: Ďábel strážný

Přitom když loni v lednu přestupoval za pětapadesát milionů eur (plus další bonusy) ze Sportingu Lisabon, kde strávil po návratu z Itálie poslední tři sezony, rozhodně se nejednalo o žádnou přestupovou pecku.

Celý nákup se navíc odehrál ještě v době, kdy byl koronavirus čistě čínskou záležitostí a fotbalové kluby nad svými výdaji příliš nepřemýšlely. V minulých sezonách by se tak jeho přestup nedostal ani do desítky nejnákladnějších a výše přestupní částky nebudila ve světě, kde se zcela běžně přestupovalo za sto a více milionů eur a transakce pod nějakých šedesát nikoho příliš nevzrušovaly, kdovíjaký respekt.

Tím spíš, že Bruno dorazil na Old Trafford v zimě, kdy se uskutečňují přestupy z kategorie méně významných a jaksi spíše „doplňkových“, protože na největší hvězdy se stojí fronty až v létě.

Asi nejlépe ale Fernandesovu tehdejší „hodnotu“ ilustruje záměr Barcelony, která měla během ledna vstoupit do jednání se Sportingem, a dokonce nabízet i o něco vyšší částku než Manchester, ale Bruna chtěla následně jen poslat na hostování do Valencie. „Rozehrát se“. Nejen, že s ním tak nepočítala do základu, ale ani do širšího kádru.

Pětadvacetiletý Portugalec, který už od osmnácti sbíral zkušenosti v Itálii a poslední tři roky svými „čísly“ zastiňoval všechny útočníky v Portugalsku, tak měl být spíš příslibem do budoucna než odjištěnou zbraní s „povolením zabíjet“, jak by se asi řeklo mezi českými rozhodčími. Ale nakonec bylo všechno úplně jinak. Naštěstí…

Manchester totiž v reakci na zájem Barcelony navýšil svou nabídku a v únoru už se Bruno stal základním pilířem „ďábelského“ útoku, kam vnesl kreativitu, která celému týmu roky zoufale chyběla. Ve čtrnácti zápasech, které tehdy zbývaly do konce pandemií poznamenané sezony a Manchester v nich ani jednou neprohrál, si připsal patnáct kanadských bodů za osm gólů a sedm asistencí, třikrát se trefil ve vyřazovacích bojích Evropské ligy a jednou v FA Cupu a po právu převzal cenu sira Matta Busbyho pro nejlepšího hráče Manchesteru v sezoně. Přitom, zcela upřímně, ještě na jaře nikdo s něčím takovým absolutně nepočítal. Bruno sice měl být borcem do základu, ale body měli dál dělat hlavně Rashford, Greenwood a Martial…

Jeho vliv na hru „ďáblů“ byl ale od začátku tak velký, že to až některým fanouškům nepřišlo zdravé. Po Pogbovi a Rashfordovi postupně převzal exekuci penalt, a kromě mnoha asistencí (které si od něho Manchester sliboval), začal střílet i hodně gólů ze hry. Opakovala se tak situace z Portugalska, kde 63 brankami a 52 asistencemi během tří sezon v dresu Sportingu úplně zastínil klasické útočníky a byl jednoznačně nejproduktivnějším hráčem svého klubu. Na některých anglických blozích se proto brzy začaly objevovat názory, že Bruno „je tak dobrý, až tím celý Manchester oslabuje“.

Je lepší než já

Solskjaerův tým se totiž na jeho výkonech stal tak závislým, že když Bruno nehraje nebo nemá den – což se naštěstí nestává tak často –, je celý Manchester naprosto zoufalý. Neví si rady, chybí mu invence a kreativita ve finální fázi, kdy jinak skvělým útočníkům v podstatě nemá kdo vytvářet šance. Matič, McTominay, Pogba, van de Beek i Fred mají na hřišti už z podstaty úplně jiné úkoly a náhrada za Bruna prostě není.

Asi nejlépe jeho význam ilustroval prosincový zápas v Londýně na půdě West Hamu, kdy „kladiváři“ s Tomášem Součkem v základní sestavě – na rozdíl od Bruna – dlouho vedli 1:0, ale když se na začátku druhého poločasu na place objevil portugalský kouzelník, karty se zamíchaly. United nakonec vyhráli 3:1 a on měl prsty ve všech třech gólových akcích.

„Než Bruno dorazil, Manchester si v podstatě nedokázal vytvářet šance. Až on naostřil ofenzivní dýku jako nikdo před ním. Tenhle mančaft najednou dokáže nastřílet tři, čtyři, pět branek v každém utkání. Fernandes je něco jako talisman nebo anděl strážný. Dělá rozdíl. Je lepší než já,“ prohlásil na jeho adresu třeba Paul Scholes, jedna z největších legend „rudých ďáblů“, jenž v jejich dresu odbojoval neskutečných 718 zápasů a jeho slova na Old Trafford stále hodně rezonují.

Právě „Scholesovu“ dobu, pro kterou bylo nanejvýš charakteristické, že Manchester dokázal vyhrávat i zápasy, ve kterých se mu příliš nedařilo, Bruno pomohl do Manchesteru vrátit a oživit i vzpomínky na nostalgický termín „Fergie time“ – kdy United stejně jako za sira Alexe velmi často rozhodují zápasy v závěru utkání, či dokonce v nastaveném čase. A právě v těch zápasech hraje Bruno největší roli (skoro třetinu – sedm ze svých třiadvaceti – branek dal v poslední desetiminutovce), čehož si všímá třeba bývalý záložník Manchesteru Paul Ince.

„Když jsme se trápili, panikařili nebo zápas prostě neběžel podle představ, Eric Cantona vyskočil a zavelel k útoku. Gólem, akcí, bojovností – příkladem. Měl vliv na celý tým a všichni spoluhráči jako Giggs, Scholes, Beckham, Neville, Butt, Keane nebo Cole z toho těžili. S Brunem je to teď dost podobné,“ srovnává Ince s tím, že Bruno prý prostě „vždycky něco vykouzlí“ a dobře to dopadne.

Celý příběh Bruna Fernandese – nového Cristiana Ronalda – včetně toho, co na něj říkají legendy „rudých ďáblů“, si přečtete v novém čísle časopisu HATTRICK, které je právě teď na stáncích.