Bože, proč jsem tleskal? Aneb „Kauza Ljovin“ v Hattricku

Zhruba 300 kilometrů od českých hranic už dva měsíce zuřila válka. Ruský diktátor se po dvou letech nerušené četby v covidové izolaci zhlédl ve významných carech ruské historie a po jejich vzoru se rozhodl krapet rozšířit ruské území. 

A přestože politika do sportu nepatřila, nepatří a nikdy ani patřit nebude, fotbalisté po celé Evropě se mu v tom před každým zápasem snažili zabránit potleskem, tak jako se pokleknutím snažili vymýtit rasismus.

Jenže oné neděle byl jedním z těch statečných fotbalistů Vladislav Ljovin. Místo hrdinného potlesku si jen nesměle mnul zápěstí a následně si obě ruce schoval za záda, což neušlo pozornosti bystrých fotografů. Byl to totiž zlý Rus. 

Usvědčující snímky a skandální titulky okamžitě obletěly sociální sítě a Ljovina veřejně přitloukly na takový kříž, ze kterého by snad ani Ježíš na druhý den neslezl. 

„Ať ten fotbal nehraje, když s námi nesouhlasí,“ ozývalo se z úst více či méně významných expertů a některým občanům republiky s ústavně zaručenou svobodou projevu na takových prohlášeních snad ani nepřišlo nic divného.

Hlavní sudí přesto nechal Ljovina do utkání nastoupit a ten o tři čtvrtě hodiny později napsal svému počínání pořádně dramatickou zápletku. Kousek před vlastním vápnem si chtěl coby poslední hráč svého týmu podrážkou stáhnout balon, ale po vzoru svého prezidenta brutálně přecenil své schopnosti, balon minul, navíc u toho uklouzl, a nechal Bořka Dočkala pohodlně skórovat. 

Nato magický kouč Svědík, jenž Ljovina týden před tím vystřídal po pouhých devíti minutách pobytu na hřišti, nepozorovaně vytáhl svou proslulou kouzelnickou hůlku a přetočil čas do doby těsně před nástupem na plac. 

Po předzápasovém motivačním proslovu věnoval pár minut Ljovinovi. Ujistil jej, že Putinovu záchrannou operaci (rozuměj ruskou invazi) mu rozhodně nikdo nedává za vinu, a apeloval na to, aby se stoprocentně sžil s týmem. V posledních zápasech mu totiž přišel odtržený, nesoustředěný a dostatečně nezapálený. Poradil mu tedy, ať prvních pár minut totálně zrcadlí svého kapitána Standu Hoffmanna, jenž je ztělesněním týmovosti, a zbytek už se dostaví sám.

A tak se taky stalo. Při nástupu Ljovin se svými spoluhráči nadšeně tleskal Ukrajině, následně předříkal týmový pokřik, v zápase se nedopustil jediné chybičky, a dokonce Spartě nasázel hattrick. Slovácko vyhrálo 3:2 a všechna média psala jen o statečném Rusovi, který se postavil svému prezidentovi a vesmír se mu za to odvděčil.

Jenže když Ljovin přiběhl do kabiny a vytáhl ze své matrjošky mobil, aby zavolal tátovi a podělil se s ním o tu radost, dočkal se jen nekonečného tútání. Hovor mu pak nečekaně nezvedala ani maminka, ani mladší bráška, který měl mobil vždycky jako k ruce přišitý. 

Dostal strach. Začal panikařit. Postupně vytočil číslo všech svých prarodičů, ale nedovolal se nikomu. 

„Bože, snad už Ukrajina nebombarduje náš Orjol,“ vyděsil se při pomyšlení na své rodné městečko nedaleko Moskvy, které jeho rodina stále obývala. 

Na internetu ale žádné zprávy o ukrajinských útocích na ruské obyvatelstvo překvapivě nenašel. Propagandistické servery psaly jen o ukrajinských raketách mířících na jaderné sklady, o učitelce ze základní školy na Praze 6, která byla neprávem propuštěna „za šíření pravdy“, nebo o tom, že prezident Zelenskyj je podle zjištění ruských vědců vesmírným ještěrem z galaxie Andromeda, stejně jako George Soros, Hillary Clinton nebo královna Alžběta. 

Ani nikdo z jeho přátel pro to neměl žádné vysvětlení, a tak Ljovin požádal svého kouče o propustku a vypravil se domů. Vzhledem k tomu, že letadla už do Ruska dávno nelétala, musel autem. A když po celém dni dorazil k hranicím své vlasti, byl okamžitě zatčen.